Nohavica svou schuzku s Stb popsal tak, ze si devkou dal sklenicku, ale na pokoj s ni nesel. Nezaznamenal jsem, ze by byly dukazy vyvracejici toto tvrzeni (ale nejak zvlast jsem po tom nepatral). A ze prevzal medaily od Zemana a Putina, tim ma u me spis plus, protoze postavit se kulturneumelecke fronte, to neni jen tak :)

StB ovšem nebyla děvka, nýbrž zákeřná zmije a zároveň svině. Podle mě si dal tedy skleničku se zmijí a sviní v jednom.

Tím, že převzal ta ocení, se postavil kulturně-umělecké frontě? To je svérázný pohled.

Smazal jsem diskusní příspěvek Jiřího Svobody, který nedbal mnohá má dřívější varování, aby do diskusí pod mými články nevstupoval. Uvádím to proto, kdyby měl někdo pocit, že mažu příspěvky, protože se mi nezamlouvá jejich obsah. Mažu jedině příspěvky Jiřího Svobody, a to už delší dobu.

Pardon, že do toho vstupuji. Smazání příspěvku toho pána schvaluji. Sám v poslední době řeším podobné dilema. Je to zejména kvůli manipulativnosti a kvůli úmyslnému podsouvání úplně jiného, různě překrouceného a zmateného smyslu...

Kdokoli hodnotí morální selhání někoho jineho, tak se zaručeně dostává na tenký led. Nikdo nemůže znát okolnosti onoho ,,selhání" a každý může hodnotit pouze dle vlastního hodnotového žebříčku a politických preferencí. A kdo si může dovolit tvrdit, že právě on je tou bezchybnou autoritou mající patent na pravdu? Pokud se do kritiky Nohavici pustí méně úspěšný kolega z branže, o negativní reakce si přímo říká už proto, že to nutné zavání závistí.

Argument závisti je ale v tomto případě velmi laciným nástrojem k tomu, abychom nemuseli přemýšlet o tom, co Klus vlastně napsal. Klus svou kritiku formuloval se vším respektem k druhému člověku a není tam ani náznak povýšení.

Nedokázali jsme se zbavit zločinecké organizace, která byla příčinou donášení, nepotrestali jsme osoby, které mohou za devastaci tohoto národa a dnes za to navíc pobírají "zasloužené" vysoké důchody. Pak mi připadají soudy Nohavici zcela malicherné.

Máte pravdu, že jsme se nedokázali vypořádat s bolševickým režimem a jeho protagonisty, také mě to příšerně štve. Můj text však nebyl soudem nad Nohavicou, jak jste si jistě ráčil všimnout.

Možná, kdyby se tenkrát vzepřel, tak jsme mnohé z jeho písní nepoznali. Není nemravné podlehnout násilí, nebo omylu, nemravné je být zdrojem násilí, nebo toto násilí hájit.

Není to nemravné, ale že by to dotyčnému sloužilo ke cti, to také ne. Proč jste to sem ale vůbec napsal? V textu jsem nikde neuvedl, že ho za to odsuzuji, naopak jsem pro jeho selhání našel pochopení. Kromě toho je můj článek o něčem jiném.

Myslím, že argumentace typu: "Co jsi sám dokázal, že kritizuješ?" by měla odumřít někde v páté, maximálně šesté třídě základní školy. Jak vidno, někteří si to dětské uvažování ponechávají i do své teoretické dospělosti

Také si to myslím, ale ta argumentace přežívá, asi proto, že je hloupá a prvoplánová. Ve filmu Edison kritizoval vynálezce nějakého pracovníka, že to, co vyrábí, je špatné. Ten mu odpověděl, aby to vyrobil sám, když je tak chytrý. A Edison odpověděl, že také neumí snášet vajíčka, ale pozná pukavce.

Skvěle napsané, jednoznačná karma.

Osobně to mám jen o malinko komplikovanější, protože jsem dlouhá léta měl ve velké lásce několik folkařů (a dodnes mám!). Mezi nimi také Jaromíra Nohavicu, jehož některé písně dodnes občas brnkám při sešlostech s dávnými kamarády. Ale to je vše. Bohužel ten rozpor mezi letitým obrazem rebelanta proti mocným a známou druhou stránkou jeho žití je velký. Je mi z toho smutno. Nesoudím, ale smutno mi je.

Taky mi hodně vadí nenávistná kampaň proti Hutkovi, jednomu z našich předních folkařů do doby, než byl vyštván do exilu. On chtěl žít zde, ale nenechali ho. Domnívám se, že jemu exil velice uškodil, přetrhla se nit jeho tvorby a úzkých osobních vazeb, které s ní byly neoddělitelně spojené.

Určitou útěchou mi je, že řada písní nás přežije, pokud jsou opravdu dobré.

Děkuji. Myslím, že v roce 1981 nebo 1982 měla přerovská folková skupina Entuziasté textapealový pořad, k němuž jsem napsal scénář, řadu textů a také jsem jej moderoval a v druhé půli vystupoval právě Jarek Nohavica se svým pořadem. Tehdy jsem ho poznal a jak jsem psal, byl mi velmi sympatický. Zhruba o patnáct let později vystupoval v Přerově spolu se Suchým, Mišíkem, Plíhalem a dalšími skvělými umělci v pořadu "Nebe počká...", jehož dominantu tvořily písně na texty Josefa Kainara. Nohavica si mě kupodivu dobře pamatoval a velice přátelsky se ke mně hlásil. To je také důvod, proč se nemohu s jeho spolupráci s StB vyrovnat.