Svět sice není černobílý, ale základní lidské hodnoty platí

Přečetl jsem si názor jisté dobré ženy, že svět není černobílý, nikde není pevný bod a absolutní dobro ani zlo neexistují, a že je třeba o různých pravdách pochybovat a ověřovat je, a dívat se v širších souvislostech.

Předně se mám vždycky na pozoru, když nějaký nepatrný človíček, stejný jako já, operuje slovem „absolutní“. Samozřejmě, že z hlediska krátce žijícího člověka, který netuší ani to, proč se vyskytl na Zemi a plahočí se po ní, není absolutní nic, vše je dočasné a nejisté. Také by mě zajímalo, jak by si dotyčná představovala onen „pevný bod“, který podle ní neexistuje.

Úžasný starořecký matematik, vědec a filosof Archimedes ze Syrakus řekl v souvislosti s pákami a kladkami prý: „Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.“ Jestli dnes víme, že je naše planeta dost velká a že prostorem obíhá kolem Slunce, je těžké určit, kam onen pevný bod umístit, jak dlouhá a z jakého materiálu by musela být páka, aby se Archimedovi povedlo se Zemí pohnout. Onen výrok lze tedy vnímat jedině obrazně, a myslím, že to tak chápal i sám Archimedes.

Avšak není tak docela pravda, že neexistuje nic pevného, z čeho by se dalo vycházet při pochybách o různých pravdách a jejich ověřování. Skvěle to vyjádřil jiný velký myslitel, a sice slavný německý transcendentálně idealistický filosof Immanuel Kant, když řekl: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Musím žasnout nad jasnozřivostí Kantova mozku, který dospěl k tak úchvatné myšlence, ač sám za celý svůj téměř osmdesátiletý život prý nevytáhl paty z Královce. 

Vždyť stačí uvážit, co všechno se od té doby stalo s jeho rodným městem. Město jistě zůstalo na svém místě, ale: Královec založil při ústí řeky Pregoly do Baltského moře český král železný a zlatý Přemysl II. Otakar, který byl pak krutě zabit na Moravském poli. Pak se město pod názvem Königsberg nacházelo ve východním Prusku (v té etapě tam žil Kant) a nyní je pod názvem Kaliningrad hlavním městem Kaliningradské oblasti, exklávy Ruské federace mezi Polskem a Litvou.

Přitom dávno před vznikem Královce a před narozením Kanta i Archimeda svítily na Zemi a stále svítí v podstatě stejné hvězdy. A sice ne tak dlouho, ale v zásadě od úsvitu historie člověka platí základní lidské hodnoty čili onen Kantův mravní zákon. Pokud jej jedinec nosí v sobě, nemusí se strachovat o „pevný bod“, z něhož může vycházet při svých pochybách, ověřování fakt, zkrátka při uvažování.

Totiž pochybovat a přemýšlet v širších nebo i širokých souvislostech nikterak neznamená relativizovat základní lidské hodnoty. Ty platí stále. Vražda je vraždou, krádež krádeží, agrese agresí, mučení mučením, ničení ničením, a ač lze pro některé tyto konkrétní činy najít polehčující okolnosti, na jejich podstatě se nic nemění. Kde se v našich končinách ale vzala ta podle mě poměrně častá snaha právě ony základní lidské hodnoty relativizovat?

Jak je to jinde, nevím, ale v Česku a podobně na Slovensku za to mohou hrůzy totalit a válek 20. století, které vyústily v normalizaci po sovětské okupaci Československa v roce 1968. Zatímco v letech brutálního útlaku, ať už nacistického či komunistického, bylo ještě poměrně jasné, kde je dobro a kde zlo, kde je pravda a kde lež, za normalizace jsme to najednou přestali vědět, když tolik lidí prakticky ze dne na den říkalo pravý opak toho, co hlásali předtím. Zpočátku se tomu mnozí jiní divili, odsuzovali obracení líce na rub, pak se to ale stávalo čím dál více normální, základní lidské hodnoty se staly v myslích lidí relativní, a tuto relativizaci předali rodiče dětem...

Vzpomínáte, co zpíval Karel Kryl v písni Martina: „Kdybych chtěl líbat Martinu, / dal bych svou páteř za třtinu, ohnutou větrem...“ A dále: „Kdybych chtěl mluvit s Martinou, / plet bych si bukvy s latinou / a knutu s žezlem, / měnil bych pravdu ve lhaní, / častušku v hudbu varhaní, / plet dobro se zlem...“ Mnohem později zpívala skupina Chinaski (jakkoli nepatří k mým oblíbeným) v písni „1970“ o takzvaných Husákových dětech celkem pravdivě: „Naši mi vždycky říkali, / jen nehas, co tě nepálí, / jakej pán, takovej krám. / Naši mi vždycky říkali, / co můžeš, sleduj z povzdálí / a nikdy nebojuj sám…“

A nyní sledujeme válku na Ukrajině, kterou zločinně přepadla ruská armáda vyslaná Putinem a která si tam počíná stejně ukrutně jako němečtí nacisté za druhé světové války. Válka už nějaký čas trvá a s postupující dobou stále častěji vyskakují názory, že „nemůžu věřit všemu, co mi někdo předhodí k věření“, a že ti, kteří prostě označují dobro jako dobro, humánnost jako humánnost, zlo jako zlo a podlost jako podlost, vidí prý černobíle a velmi zjednodušují. Mě by zajímalo, čemu přesně nevěří nositelé podobných názorů na tom, že Rusko zlovolně přepadlo Ukrajinu, že tam jeho vojáci vraždí, mučí, ničí, znásilňují a rabují?

Chtěl bych vědět také, jestli si lidé, kteří podle svých představ chápou válku na Ukrajině ve všech jejích složitostech a uvažují v širších souvislostech, uvědomují aspoň ve světlých chvílích, že jenom relativizují základní lidské hodnoty, protože v sobě nemají onen Kantův „mravní zákon“? Fakt nevím, jestli jenom nechápou, proč se Ukrajinci houževnatě brání, proč se radši nepodvolí okupantovi, jako my v roce 1968. Vždyť přece tehdy nebylo zase až tak zle. Dalo se to přežít, jen si člověk musel zvyknout na to, že má stále černější duši od normalizace.