Jak je to s tím dobrem a zlem?

Člověk by sice neměl zůstat chladný, ale měl by si zachovat klid a nadhled a neoplácet „útočníkovi“ stejnou mincí, neboť přemáhat zlo zlem nutně znamená se od zla ušpinit. Zhruba tak mínila jistá žena v jedné zdejší diskuzi.

Nepřemáhat zlo zlem je myšlenka velmi stará. Operuje s ní hlavně křesťanství. Ve formě neprotivení se zlu násilím ji do světonázoru a učení převedl Lev Nikolajevič Tolstoj. Byl přesvědčený, že násilím nelze porazit zlo a uskutečňovat dobro, neboť se dobro infikuje zlem a v boji s ním začne využívat zlé prostředky. Na tom bezesporu něco je, snad i dost, pokud však pokaždé víme, co přesně je zlo. V perexu zmíněná paní dále soudila, že pokud si člověk zahrává se zlem, nemůže zůstat vnitřně čistý, jako si nelze udržet vnější čistotu, když si hraje v rybničním bahně, jako to dělala ona coby malá holčička. 

Podobenství o rybničním bahnu spíš ale ukazuje, jak je vztah mezi čistým a špinavým relativní a vztah mezi dobrem a zlem ambivalentní. Filozoficky či morálně jistě můžeme vymezit, co je obecně zlo a co dobro, v jednotlivých případech to ale už není tak snadné. Ono rybniční bláto na šatech, nebo pak na podlaze v bytě je zapáchající špínou, ale v rybníku je zdrojem živin pro řadu organismů, které jsou potom potravou kaprů, jež lidé pak uloví, zabijí a snědí, aby se následně mohli v harmonii radovat pod vánočním stromkem, jaké štěstí prožívají, že jsou spolu a milují se.

Je to tak snad správně, protože člověk byl stvořen k obrazu božímu, a tudíž stojí vysoko nad ostatním tvorstvem, které má právo využívat ke svému prospěchu? Nebo to naopak vypovídá o člověku, že je přirozeně zlý a pokrytecký, neboť se štítí rybničního bahna, ale pojídá nebohé kapry, kteří se v něm živí, aby se pak mohl dojímat o svátcích narození Ježíše Krista, který je etalonem lásky? Ani jedno ani druhé. Říká nám to, že je člověk masožravý primát a predátor na vrcholu potravinového řetězce. Navíc je predátorem s tvořivým rozumem, takže dokáže mimo jiné svou potravu nejen lovit, ale také chovat. (Fakt, že je člověk i všežravcem a dovede si potravu i pěstovat, nechávám nyní stranou.)

A člověk se musel chovat jako predátor, aby přežil, protože v opačném případě by se stal obětí, k čemuž nemá předpoklady a dávno by byl vyhuben. Postrádá smysl se ptát, zda je člověk přirozeně dobrý či zlý. Není ani jedno, má však sklony k agresivitě. Záleží pak na prostředí, výchově, společenském klimatu a jiných faktorech, mimo jiné na genetických a psychosomatických, jejichž vlivem může být agresivita buď významně potlačena, nebo muže vzrůstat, až třeba hypertrofovat. 

Naprostá většina lidí chápe prospěšnost spolupráce, přátelství, vzájemné pomoci a vlídnosti, zároveň ale ví, že agrese, násilí, lest a podvod mohou za určitých okolností přinášet zisk. Člověk je totiž predátor nadaný společenským vědomím (kdoví, kde se vzalo), což vedlo k tomu, že vymyslel výrobu, obchod, kulturu, umění, vědu, politiku a morálku (na uvedeném pořadí netrvám). Je naivní si myslet, že náčelníci tlup lovců-sběračů byli nutně ti nejsilnější samci, jak je tomu třeba u vlčích smeček (ač je otázkou, zda vlkům opravdu rozumíme). Byli to spíš lidé, kteří dokázali vyjednat v tlupě takové uspořádání a kooperaci činností, jež vedly k nejlepšímu uspokojování potřeb jejích členů.

Morálka je v tomto smyslu nástrojem, nikoli nadosobním principem. Chci tím říct, že neexistuje morálka mimo lidskou společnost. Když už jsme byli u těch kaprů, tak hejno kormoránů nezajímají morální aspekty ani osudy kaprů a jedná u rybníku s malými jednoletými kapříky jako na hostině u prostřeného stolu. Není to nepodobné tomu, jak se chovají lidé na vepřových hodech, kdy se také čerta starají, jak to prožívala pojídaná prasata, než byla zabita a připravena ke konzumaci. Jenže kormoráni nemají morálku, kdežto lidé ano, avšak jsou současně inteligentní, takže si dovedou morálně zdůvodnit, proč je nezbytné při každé slavnostnější příležitosti uspořádat žranici.

To je ale to nejmenší. Člověk nadaný společenským vědomím si umí morálně zdůvodnit cokoli. Nám už to tak nepřijde, ale i takové vlastnosti, jako jsou svědomí a odpovědnost, které se nám zdají vrozené, jsou ve skutečnosti vypěstované díky životu lidí v tlupách a později společnostech. O co jde, o jaký problém jde, lze dokumentovat zejména na tak mezním činu, jako je sebevražda. Vražda je obecně chápána jako zlo, také ji lidé na celé planetě odsuzují coby zločin. Jsou ale výjimky, kdy lidé ohledně posuzování vraždy jako zla už tak jednotní nejsou – například v případě vraždy na vrahovi nebo tyranovi, zabíjení nepřátel ve válkách. A víme vůbec přesně ve všech případech, kdy vnímáme vraždu jako zlo, zda na ni odsuzujeme víc její nemravnost nebo společenskou nebezpečnost?

Nicméně u vraždy je to dost jasné. Ale sebevražda? O sebevraždě psali mnozí mnohem moudřejší a vzdělanější než já, kteří tomuto tématu věnovali spoustu času a úsilí při studiu zdrojů a podkladů a stejně se nedobrali jednoznačného a obecně platného pohledu. Ale důvod je nasnadě. Morální jednání lze totiž požadovat a vynucovat pouze po živých lidech. Ty je možno také postihovat za jednání nemravné. Kdo však spáchá zdařilou sebevraždu, je mrtvý, a už po něm nikdo nic chtít nemůže. Tedy může, ale odezvy se nedočká.

A to je problém všeho moralizování o sebevraždě, které nedávno vyplulo na povrch kolem výročí sebeupálení Jana Palacha. Velmi mnozí soudí, že sebevražda není správná, že je tedy zlem. A já se ptám – říká kdo? Katolický apologetik G. K. Chesterton například tvrdil: „Člověk, který zabije druhého, zavraždil jednoho člověka. Člověk, který zavraždí sám sebe, zabije všechny lidi, je to, jako by vyhladil celý svět, i když jenom ten svůj. (...) Když se někdo oběsí na stromě, mělo by listí okamžitě hněvem opadat a ptáci vzteky uletět, protože je to pro ně osobní urážka.“

To jsou sice krásné myšlenky, ale každému sebevrahovi jsou ukradené. Navzdory tomu, co psal o sebevraždě T. G. Masaryk, není vztah mezi vyšší sebevražedností a ústupem náboženství zcela prokazatelný a sebevražda se vyskytuje na všech stupních společenského vývoje. O sebevraždách u „primitivů“ pak pojednávala i kniha „O pošetilosti života i smrti“ od spisovatele, publicisty, estetika, sociologa a propagátora psychoanalýzy Bohuslava Brouka.  Uvádí v ní, že úmyslná smrt má stejně dlouhou historii jako lidstvo samé. 

Její první vydání z roku 1936 bylo úředně zabaveno, čemuž se nelze moc divit. Podle Brouka je totiž lhostejné, jestli se člověk zabije nebo ne; všechno lidské snažení směřuje podle něj jen k dosažení erotického partnera, a tedy veškerá lidská vynalézavost, duchaplnost a námaha nemá jinou cenu než „říjení jelena“, a „ani v úmyslném skonu, ani v životní houževnatosti nemůžeme vidět hrdinství, nýbrž jen sentimentalitu a zbabělost“. Brouk ale využil téma sebevraždy i k útoku na stát, který si pro sebe chce uzurpovat životy svých občanů, a dokonce si činí nárok i na jejich smrt. Píše se sarkasmem, že „skutečným pánem našeho života je společnost, a nikoli Bůh, jak se nám to teologové snaží namlouvat. Člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, avšak i zdravý a šťastný člověk musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá“.

Touto provokativní citací bych celý svůj text uzavřel, protože nyní je už zřejmé, že k posouzení toho, co je dobro a co zlo v mnohém záleží na úhlu pohledu, který je určen jako souhrn všeho, čím konkrétní člověk je. A je také jasné, že žádný člověk nemůže zůstat čistým a zachovat si za všech okolností klid a nadhled.