Ve slabé chvilce

Opět dávám do placu jeden anglický sonet. Jak mi o něm kamarád řekl, je váhavý, dvojznačný a zdráhavý, což jistě někam směřuje, ale on se neodvažuji říci kam a já to nevím. Jisté je, že vtipkovat se někdy nevyplácí.

Vzdávám se všeho, cos mi darovala,
krásy a něhy, zmatku tvých očí,
o štěstí vždycky tak děsně jsi stála,
mně se však hlava z něj nezatočí.
Vzdávám se také budoucí vlídnosti,
když city průzračné zabarvil kal,
namísto vášně ticho se rozhostí,
žít spolu znamená, má dáti, dal.
Vzdávám se nakonec vůně tvých vlasů,
Obrazu, který je stejně jen kýč,
svět na mě volá teď směsicí hlasů, 
nechci ti ublížit, chci být jen pryč.
Odpusť mi, lásko má, byl to jen vtip,
chvilku jsem slabou měl, bude zas líp.