Puškinův Nohavica a optimista Hůrka

Už jsem se k tématu „Puškinova medaile pro Jaromíra Nohavicu“ nechtěl vracet. Copak to ale jde, když se zde na blogu idnes.cz objevují v té souvislosti opravdové myšlenkové „klenoty“?

Například bloggerka Jaroslava Indrová napsala v textu nazvaném – „Zrádce" Nohavica – mimo jiné toto: „Lidi, sáhněte si do svědomí. Kdybyste byli přesvědčeni, že něco děláte s láskou a dobře a někdo vám za to chtěl dát metál, odmítli byste to? Vždyť byste popřeli svou vlastní práci! Proč by měl Nohavica cenu za sbližování národů odmítat? To spíš Putin sáhl vedle, když si vybral Nohavicu, protože ten šířil slávu zakázaných ruských autorů už tehdy, kdy sám Putin byl součástí oné mašinérie, která je zakazovala. Puškinovu cenu za zásluhy o upevnění přátelství mezi národy sice vymyslel Putin a má asi i politický význam, myslím, že v tomto případě politický podtext není třeba hledat.“

V uvedeném odstavci jsou soustředěny snad všechny záludnosti putinovské propagandy, na které u nás naivní lidé skáčou. Předně – takzvaná Puškinova medaile má se slavným básníkem Alexandrem Sergejevičem Puškinem společné akorát jeho příjmení, které bylo použito do názvu. Nejedná se o nějakou literární či uměleckou cenu, nýbrž o záležitost politickou, která sleduje „upevnění geopolitického vlivu Ruska a jeho zpětné zařazení se po bok opravdu důležitých světových velmocí jako je USA, Japonsko nebo Čína“. Tuhle formulaci jsem si vypůjčil z článku v Reflexu a do písmene s ní souhlasím.

Zadruhé – totalitní a autoritářské režimy vždy rády oceňovaly významné umělce, a tím samy sobě dodávaly větší legitimity. Přijetí takového ocenění vnímala pak veřejnost většinově jako zradu dotyčného umělce. V případě nacistického a bolševického režimu byla situace poměrně jednoznačná, na druhé straně mnozí lidé chápali, že umělec často neměl příliš na vybranou – buď ocenění přijal a žil dál v přízni režimu, lidmi považovaný za kolaboranta a zrádce, nebo nepřijal a lid mu tiše tleskal, ale jeho čekaly jen režimní ústrky a sankce, nemožnost veřejně tvořit a existenční problémy. Před žádnou podobnou volbu Nohavica tentokrát postavený nebyl, medaili přijal a pro mnohé je to přirozené, protože Putin nebyl nacista, byl sice příslušník KGB, ale to je podle těch mnohých už pasé.

Zatřetí – je naivní si myslet, že nynější ruský vůdce poslouchal písničky „ostravského barda“ a na základě toho jej vybral k ocenění Puškinovou medailí. Naopak se dá předpokládat, když si opět vypůjčím slova z Reflexu, „že nebýt ruských píáristů, tak by se Putin o Nohavicovi nikdy nedozvěděl“. A určitě nesáhl vedle, „když si vybral Nohavicu k ocenění za zásluhy o upevnění přátelství mezi národy, který ještě v době Putinova působení v KGB šířil slávu zakázaných ruských autorů Vysockého a Okudžavy, jak se domnívá paní Indrová. Nohavica byl vybrán právě proto. Putinovi to nijak nemůže ublížit, ba právě naopak, jak dokazuje reakce paní Indrové.

Ale dobře, Jaroslava Indrová vyjádřila své názory, a já jí je neberu. Narazil jsem však zde na blogu na ještě jeden text, a ten je panečku něco. Napsal ho Jan Hůrka, který sám sebe charakterizuje jako optimistu obklopeného báječnými lidmi. Jeho blog má název „Na Nohavicu si troufáte, ale u skutečných gaunerů jen zbaběle couváte a mlčíte…“. V úvodu Hůrka psal o tom, že jsme v mnohem horší situaci než za totáče, že lidé utíkají z republiky kamkoliv, kde je alespoň nějaká šance nebýt okraden o vlastní majetek a že to, co si vydělají, si i sami utratí, že nám vládnou zločinci, že neplatí nejlepší dle zásluh, že lidé umírají okradení o vše včetně lidské důstojnosti... Z těchto slov optimismus přímo kape.

S tím se ale Jan Hůrka nespokojil a sestavil dlouhý seznam hrůz, které provází náš život, předeslaných vždy otázkou zamlouvá se vám, že… nemáme kde a za co, bydlet, nemáme na vzdělání..., až se dostal k otázce, zda se nám zamlouvá pohled na matky s dětmi živící se u popelnic... Řekl jsem si, že je Hůrka bytostný optimista a čekal, kdy se dostane k tomu Nohavicovi. No a pak to přišlo. 

„Zamlouvá se vám..., když hledíte do očí umírajícího dítěte, že ač dřete od nevidím do nevidím, nemáte nárok a peníze na léčbu na rozdíl od miliardářů s mnohanásobnou kriminální minulostí..., jak odpovíte na otázku vyhasínajících nevinných očí... Proč..., prosím, proč já..., tati, mami, proč já..., nechci..., odpovíte, že za to může nějaký Nohavica? Ne?“ Tak tohle už nepředstavuje pouhý myšlenkový kolaps, ale přímo autorovo duševní zoufalství.

Avšak budiž, ať si pan Hůrka píše, co chce, to je čistě jeho věc. Ale nechápu, že jeho text měl v době, kdy jsem dopsal svůj blog, karmu 39,28. To jako fakt? Co je to vůbec za společnost, která se tady vyskytuje? Nebo je to skutečně obrázek smýšlení našeho národa?

Odkazy na texty, s nimiž jsem polemizoval a z nichž jsem citoval:
https://indrova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=686790
https://hurka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=686824