Ježíš na krumpáči

Smrt čeká každého, ale v místě, kde bydlí spousta starých lidí, se připomíná naléhavěji než kde jinde. Dnes však ne. Naopak je tady pěkně živo. Úsměvy, slavnostní tváře a spousta novinářů.

V centru dění v hale domova důchodců, kde jindy tráví čas na židlích podél stěn stařenky a staříci, sedí v křesle drobný muž, kolem kterého se všechno točí. Je jedním z posledních československých legionářů, a právě slaví sté narozeniny. 
     
Redaktor místních novin stojí poněkud stranou, ale ze všech těch lidí od médii to tady zná nejvíc. Snad proto k němu přijde vrchní sestra.
     
„Měla bych pro vás ještě něco. Zřídili jsme u nás kapli, kde slouží zajímavý farář,“ říká. „Nevím ale, jestli o to budete stát.“ 
     
„Dochází k vám a vy jste tu pro něj vytvořili kapli?“ upřesňuje si redaktor.
     
„Ne, ne, on tu bydlí jako jeden z obyvatelů, o které se staráme. Navíc je i proutkař a psychotronik, i když něco takového katolická církev zavrhuje. A za komunistů byl zavřený v táboře pro duchovní.“
     
„Tak to mě zajímá velmi,“ rozzáří se redaktor.

     
Po slavnosti vede vrchní sestra redaktora za farářem. Cestou mu ukáže kapli, která vznikla z jednoho pokoje. Redaktor si prohlíží duchovní stánek s velkým dřevěným křížem na čelní stěně, oltáříkem a několika kostelními lavicemi. Zdá se mu, že v panelovém domě vyhlíží takové zařízení nepatřičně.
     
„Tady pan farář slouží každé odpoledne mše,“ vysvětluje sestra.
     
„Každé odpoledne? Musí přece být už dost starý.“ 
     
„Ani tolik ne, je mu sedmdesát čtyři,“ vysvětluje sestra. „Tady bydlí i daleko starší lidé. Každopádně ale pan farář moc neodpočívá. Duchovní službu pro stařenky a stařečky koná s velkou chutí. Věnuje se jim denně i osobně.“
     
Pak se otevřou dveře pokoje a redaktora vítá silnější plešatý muž. Oči mu jiskří, ve tváři nelíčená radost. Redaktora to zarazí. S něčím takovým se dlouho nesetkal a tady to nečekal vůbec.
     
„Tak vy o mně chcete napsat, pane redaktore?“ zeptá se farář bez úvodu.
     
„Tedy, vrchní sestra říkala, že tady bydlíte a zároveň vykonáváte duchovní službu. Vždyť jste snad v důchodu, na odpočinku…“
     
„Duchovní služba končí až smrtí,“ usměje se farář. „Já přece nemohu ty babičky a dědečky opustit, když se ke mně chodí potěšit, postěžovat si, poplakat, povyprávět.“
     
Jsou to prostá slova, taková jaksi samozřejmá, zdá se, že člověk na druhé straně stolu se nijak nestylizuje. Redaktor najednou neví, na co by se ptal.
     
„Důležitou náplní mé duchovní práce je připravovat zdejší lidi na smrt,“ pokračuje farář, který zaznamenal redaktorovy rozpaky.
     
„Připravovat na smrt?“
     
„Ale ano, lidé tady hledí okny do věčnosti. Řadu z nich jsem už s nevyhnutelným osudem také usmířil, takže umírali velice klidní.“
     
„Promiňte, tohle je pro mě poněkud zvláštní téma. Mluvíte o smrti tak přirozeně…“
     
„Smrt přece přirozená je. Vy jste však ještě mladý, pane redaktore, takže o ní moc nepřemýšlíte. To je pochopitelné. Ti lidé tady ovšem vědí, že se blíží jejich konec, ale smrti se bojí. Proto to nejlepší, co pro ně mohu udělat, je usmířit je s ní,“ vypráví farář vlídně. 
     
„Asi máte pravdu,“ řekne redaktor, aby jen nemlčel.
     
„Když s nimi mluvím, dozvídám se jejich příběhy. A řeknu vám, že životní historie každého obyvatele domova by vydal na román. Jedna třiadevadesátiletá učitelka se chlubí, že vítala prezidenta Masaryka. Mimořádným člověkem je ten legionář, který právě dnes slaví sté narozeniny. Jsou tu ale i smutné osudy. Bydlí tu s námi třeba muž bez nohy, kterému vlastní syn zabil manželku.“
     
„A vy?“
     
„Já jsem tady spokojený. Je o mě postaráno, a navíc se mohu ještě uplatnit v duchovní správě.“
     
„Myslel jsem spíš na váš životní příběh. Prý máte opravdu co vyprávět,“ konečně se redaktor trochu chytá.
     
„Třeba, jak jsem se stal farářem? Kněžské poslání pro mě byla dost samozřejmá volba. K duchovním hodnotám jsem tíhl od mládí a chtěl jsem sloužit lidem. Avšak rozhodující bylo, až když jsem zaslechl Ježíšovo volání.“
     
„Zaslechl jste Ježíšovo volání? Jak se to stalo?“ ptá se redaktor náhle dychtivě.
     
„Až ho zaslechnete také, tak to určitě poznáte.“
     
„Proč myslíte, že ho taky zaslechnu?“
     
„Nepochybně. Jednou ano.“
     
Jak plyne řeč, redaktor se dovídá, že se farář narodil poblíž Strážnice v rolnické rodině jako poslední, deváté dítě, že k jeho spolužákům a přátelům patřily tak známé osobnosti, jako básník Jan Skácel, hudebník Slávek Volavý, vypravěč Milan Masný a nacisty popravená mladá komunistická odbojářka Maruška Kudeříková.
     
„Prožil jsem úsměvné mládí ještě v době ryzího Slovácka,“ říká farář.
     
Redaktor stále přemýšlí nad tou mozaikou různorodých lidí a poslouchá výčet míst farářova působení, když se stal knězem. Svému poslání se mohl věnovat ale jen v krátkých etapách. Přišel únor 1948 a farář pobyl tři měsíce v samovazbě.
     
„Byl jste prý také v komunistickém táboře pro duchovní?“
     
„Hned po samovazbě. Byl jsem tři roky v pracovním táboře v Želivu u Jihlavy spolu se dvěma stovkami dalších kněží, a pak rok a půl v podobném lágru v Hájku u Prahy.“
     
„Muselo to být hrozné.“
     
„Velitel nás tam vítal slovy – Pán Bůh není a vy tu všichni pochcípáte! Od toho si můžete odvodit, jak to tam vypadalo. Napsal jsem o tom knihu. Jmenuje se Šéfe, znáte Želiv…?“
     
„A co bylo pak, když jste se z táborů dostal?“
     
„Narukoval jsem k pétépákům a u černých baronů jsem byl rok a půl. No a potom jsem dvacet let pracoval s krumpáčem jako traťového dělníka.“
     
„Nic jiného pro vás nebylo?“
     
Farář se mlčky usměje a redaktor se koukne na stěnu, kam zabíhal pohledem každou chvíli už po celou dobu rozhovoru. Visí tam krumpáč podbiják s násadou kolmo k zemi, že vypadá jako kříž a na té násadě je také přišroubovaná bronzová soška Ježíše Krista. Redaktor se tázavě podívá na faráře.
     
„Ten krumpáč mám z trati, ale víte, jak jsem přišel k té sošce? Našel ji na smetišti a přinesl mi ji synovec Klementa Gottwalda.“
     
„Cože?“ 
     
„No jo. Bylo to tak.“
     
„A co ten kámen pod Ježíšovýma nohama,“ všimne si redaktor.
     
„To je polodrahokam záhněda a já ho našel ve štěrku mezi kolejemi.“
     
„Neuvěřitelné. Je ale dost velký. Má asi pořádnou cenu.“
     
„Možná, ale to mě nezajímá.“
     
„Prý jste také psychotronikem a proutkařem,“ změní redaktor téma.
     
„Ano. Na Slovácku jsem našel bezpočet pramenů. A tady v domově hledám na pláncích bytů geopatogenní zóny pomocí kyvadla a virgule. Nevím, jak to dělám. Sám se tomu divím.“
     
Redaktor se znovu podívá na krumpáčový kříž, nad nímž je připevněný kovový německý nápis Arbeit macht frei, tedy něco jako práce osvobozuje, který dávali nacisté se zvrhlým humorem nad brány koncentračních táborů. Jenže dole pod násadou krumpáče je další kovový latinský nápis per Jesum Christum, což znamená skrze Ježíše Krista.
     
Redaktor hledí stále na stěnu a ví, že bude slovy těžké popsat život tohoto muže. Samotnému faráři se však podařilo veškerou krutost a absurditu osudu, ale i svůj humor a optimismus vyjádřit v této jediné kompozici na zdi.
     
Ještě cestou z domova důchodců má před očima Ježíše na krumpáči se záhnědou pod nohama, uprostřed nápisů Práce osvobozuje skrze Ježíše Krista a v tom okamžiku věří, že ten farář, ten veselý strejda ze Slovácka opravdu zaslechl jeho volání.