Když slunce v Manitobě začne hřát...

Tuareg přišel k Regině, když už parta seděla u svého stolu blízko výčepu. Karel a jakási nová dívka mu hned udělali místo mezi sebou na lavici v jeho obvyklém rohu. Sedl si tam a kytaru i klarinet odložil v pouzdrech vedle sebe.

     „Dáš si tuarega, Tuaregu?“ objevila se Regina. „Že se ptám, viď,“ odpověděla si sama.

     „Víš co, dej mi dneska maté,“ řekl.

     Regina zvedla tázavě obočí, ale mlčky odešla vyřídit jeho objednávku.

     „Co je to maté?“ zajímala se dívka. „Jsem, když tak, Adéla,“ usmála se.

     „To je nápoj, vlastně čaj z cesmíny paraguayské,“ vysvětlil Tuareg.

     „Myslíš, že ho v téhle knajpě budou mít?“ strachovala se Adéla.

     „Slíbil jsem Regině, že tady budu hrát, jedině když bude mít tuarega a taky maté.“

     „Kvůli tomu, že to piješ, ti říkají Tuareg?“ zeptala se Adéla.

     „Jasně. On tyhle břečky chlastá pořád,“ odpověděl za něj Karel. „Nejvíc ale tuarega.“

     „Proč si nedáš pivo?“ divila se Adéla a upila ze svého půllitru.

     „Nepiju alkohol.“

     „Vážně?“ otázala se Adéla překvapeně.

     Regina přinesla maté v kalabase, z níž trčela kovová bombilla. V téhle hospodě, kam chodili i chlapi v montérkách, působil tradiční jihoamerický nápoj, servírovaný navíc ve stylové nádobě se speciálním brčkem, nepatřičně. U Tuarega to ale všichni tolerovali.

     „Slíbil jsi Regině, že tady budeš hrát, Tuaregu. Tak už hraj?“ pobízel ho netrpělivě Karel.

     „Nech ho napít,“ okřikla Karla Adéla.

     „A jakou bys chtěl slyšet?“ zeptal se Tuareg a vyndal kytaru z koženkového obalu.

     „No Panenku,“ nechápal Karel otázku, protože tuhle píseň chtěl zahrát vždycky.

     „Znáš taky něco jinýho, Karle?“

     „Teď něco uslyšíš, Adélo,“ oznámil dívce naproti sedící Ondra.

     „Na Panence toho moc neuslyší,“ namítl Tuareg.

     Pak ale spustil „Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal…“ a hospoda ztichla. Tuareg hrál na kytaru úžasným způsobem a k tomu i krásně zpíval. Brzy se na něj začaly sypat žádosti, aby zahrál tohle a támhleto a on hrál a hrál, hrál úchvatně, znal každou melodii a slova všech písní. Adéla na něm mohla nechat oči, a navíc se jí zdálo, že si ty písničky na místě aranžuje. Sama se učila na kytaru a myslela si, že už jí to docela jde. Jak ale slyšela Tuarega, začala propadat beznaději, že se nikdy pořádně hrát nenaučí. Nechápala, že hraje tady, v takové putyce.

     Hospoda, kterou všichni nazývali U Reginy, se mezitím naplnila k prasknutí, jako vždy, když zde hrál Tuareg. Právě proto si ho majitelka platila a dávala mu zadarmo jeho čaje, které se naučila dělat. Ve skutečnosti se hospodská nejmenovala Regina, ale říkala si tak podle města v kanadské provincii Saskatchewan, kde dříve žila v emigraci, ale po roce 1989 se vrátila a koupila si a provozovala tuhle lidovou hospodu.

     „Zahraj West Virginii,“ žadonil Vendelín od jejich stolu.

     „To se jmenuje Take Me Home, Country Roads,“ opravil ho kytarista. „Regino, dej mi tuarega,“ zavolal pak na hospodskou.

     Vzápětí hrábl do strun a spustil píseň, kterou měl v repertoáru už kdekdo a on ji hrál a zpíval jako John Denver, možná ještě lépe a zároveň trochu jinak. Jak dohrál, dal si chvíli pauzu a pil svůj oblíbený nápoj.

     „Co je tohle za čaj,“ zeptala se Adéla.

     „Ten vynalezli afričtí nomádi Tuaregové na Sahaře, je to vlastně zelený čaj s marockou mátou a je hodně oslazený. Letáky uvádějí, že tenhle čaj v zimě zahřeje a v létě příjemně ochladí celé tělo a já to můžu potvrdit. Navíc povzbuzuje a dodává energii,“ objasnil. „Chceš ochutnat?“

     Adéla se váhavě napila, ale vypadalo to, že jí čaj příliš nenadchl. Zato ten muž s kytarou ji velmi přitahoval, a tak ho chytila rukou v podpaží a z boku se k němu přitiskla.

     „Měl jsem dojem, že tady jsi s Karlem,“ řekl překvapeně.

     „Přivedl mě sem, ale s Karlem jsme jen kamarádi,“ tvrdila Adéla. „Tuaregu…“

     „Ano.“

     „Jsi fajn chlap,“ dodala.

     „Jak to víš?“ otázal se.

     „Vlastně to nevím. Ale líbíš se mi. A hraješ tak úžasně na kytaru, z takových chlapů jsem hotová. Ty ale hraješ úplně nejlíp. Nikdy jsem nic takovýho neslyšela.“

     „Když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit,“ odpověděl.

     „Co to je? Proč to říkáš!?“ zlobila se Adéla.

     „Ty jsi byl v Manitobě, Tuaregu?“ zeptala se Regina, která to zaslechla, jak šla kolem.

     „To ne. Četl jsem kdysi nějakou přírodopisnou reportáž v časopise a tam byla tahle věta a já jsem si ji zapamatoval, protože mě fascinuje.“

     „Podle mě jsi takový magor, že sis zapamatoval celou reportáž,“ uchechtla se Regina.

     „On s tím teď ale přišel, aby mi řekl, že jsem nadržená samice,“ řekla Adéla vyčítavě.

     „A nejsi, panenko?“ usmála se na ni Regina, sebrala ze stolu půllitry a rychle zmizela.

     „Ty si to o mně vážně myslíš?“ obrátila se Adéla plačtivě na kytaristu.

     „Je to přece přirozený lidský pud,“ prohlásil chladně.

     Snad aby zabránil dalším debatám na tohle téma, vyndal z pouzdra klarinet a začal hrát Ramblin´ Rose. Nejdřív se jeho tóny ztrácely v hospodském kraválu, hosté ale postupně utichali a za chvíli poslouchali skoro nábožně. Postupně přidal Autumn Leaves, La Paloma, a nakonec Stranger On The Shore. To už ale mělo osazenstvo lokálu dost těch cajdáků, protože se tu a tam polohlasně bavilo a všelijak hlučelo. Zahrál ještě Creole Jazz a dal si opět přestávku.

     „To bylo krásný,“ vydechla mu Adéla skoro do ucha. „Co to bylo za skladby, Tuaregu?“

     „Všechny měl v repertoáru Mr. Acker Bilk,“ prozradil jí.

     „Toho neznám,“ podívala se na něj smutně.

     „Byl to anglický jazzový klarinetista. Světoznámý. Myslím, že byl nejlepší.“

     „Nevím, jak hrál, ale ty jsi byl taky skvělej. Jen se to sem moc nehodilo,“ řekla Adéla a koukala na něj obdivně a zamilovaně a on si toho nemohl nevšimnout.

     „Hraju líp než Bilk. Jsem lepší než všichni muzikanti, ať hrají na cokoli,“ prohlásil pak Tuareg.

     „To jako fakt?“ vytřeštila Adéla oči. „Hraješ úžasně, ale tohle je moc. Nemusíš se kvůli mně takhle vytahovat,“ kárala ho.

     „Nevytahuju se. Jen konstatuju skutečnost.“

     „Házíš perly sviním,“ zašklebila se na něj Regina, když Adéla zmizela na dámy.

     „O kom to mluvíš?“

     „No o těch ožungrech, co tady sedí, jak jsi jim hrál na štěbenec. O Adéle ne,“ uklidnila ho Regina.

     „Myslíš, že jsem tu kočku přivedl tobě, Tuaregu?“ využil Karel Adéliny nepřítomnosti.

     „To asi ne.“

     „No tak mi ji nech. Ty si na to svý hraní ulovíš bez problémů jinou.“

     „Já ale nikoho nelovím.“

     „Ne? A co to bylo – jsem lepší než všichni muzikanti?“

     „Říkám, jak to je,“ trval na svém Tuareg.

     „To si jako fakt myslíš, že jsi nejlepší muzikant ze všech?“ žasl Karel.

     „Jsem.“

     „A proč hraješ po hospodách?“

     Tuareg mlčel.

     „No tak vidíš,“ podotkl Karel vítězně.

     „Tuaregu,“ vrátila se Adéla, „ty si vážně myslíš, že jsi nejlepší muzikant na světě?“

     „Nemyslím, vím to,“ zamračil se.

     „Proč tedy hraješ v týhle knajpě? Proč hraješ hlavně country a folk. Proč nekoncertuješ a nejsi slavnej?“

     „Já nesmím, Adélo,“ řekl smutně a ohlédl se po Karlovi, který je poslouchal.

     „Kdo ti to zakázal?“ nechápala Adéla.

     „Nechci se o tom bavit,“ odsekl.

     Vtom se na druhé straně hospody do sebe pustili dva chlapi kvůli sázce. Drželi se pod krky a pak prudce vstali a srazili dva půllitry, po zemi se rozstříklo pivo a rozletěly střepy.

     „Já ti říkám, že mi ty prachy dáš, ty hajzle! Vyhrál jsem! Měl jsem pravdu!

     „Co kecáš, já jsem měl pravdu!“

     „Jak si moh mít pravdu, když jsi tvrdil, že naši prohráli v sedmdesátým na mistrovství s Brazílií 3:1, když prohráli 4:1! A to jsem tvrdil já!“

     „Ale já myslel mistrovství v Chile ve dvaašedesátým, a tam to bylo 3:1!“

     „O Chile jsme se vůbec nebavili! Naval prachy.“

     „Právě že bavili! Tak to smažeme a jsme si kvit!“

     „Nejsme, ty zmrde! Dlužíš mi dva litry!“

     Hádající se chlapi sebou navzájem cloumali, ale rvát se zatím nezačali. Najednou uslyšeli opět kytaru a Tuareg do melodie táhle zpěvně recitoval mantru.

     „Kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam, subham astu sarvadžagatam,“ deklamoval Tuareg a rázem byla hospoda plná těch podivných zvuků.

     Většinou už přiopilí hosté se po něm překvapeně dívali. Nastalo ticho a prostorou se šířila nehmotná energie.

     „Ptáš se, Tuaregu, jak mi můžeš pomoci, abych byla šťastná?“ tázala se užaslá Adéla.

     Karel a Ondra to zaslechli a zprvu na ni civěli, aniž by rozuměli, co říká, protože slyšeli stále jen tu mantru kéž jsou šťastny všechny bytosti. Potom se ale začali usmívat, jako by pochopili. Kolem dokola se rozhostil klid jako na Štědrý den večer. Hosté platili a odcházeli domů. Zůstali jen Karel, Ondra, Vendelín, Adéla a Tuareg. Regina přinesla flašku whisky, muzikantovi ještě jeho oblíbený čaj a přisedla si k nim.

     „Co to bylo?“ zeptala se ho.

     „Tak mě napadlo, že by to mohlo zabrat, aby se uklidnili,“ řekl.

     „Povedlo se,“ kývl hlavou Vendelín. „Cos to ale hrál?“

     „To je mantra z védské jógy.“

     „Kdes to ale vzal?“ zajímal se Ondra. „Bylo to hrozně zvláštní a silný.“

     Tuareg se jen usmál.

     „Co ses ho ptala, když to hrál, Adélko?“ staral se Karel.

     „Ale nic,“ odbyla ho dívka.

     „Říkala jsi něco, že to pomáhá, abys byla šťastná,“ dotíral Karel.

     „Tomu bys nerozuměl, Karlíčku.“

     „Já bych tomu nerozuměl a ty jó? Hele, půjdem radši domů, Adélo,“ navrhl Karel.

     „Víš, co, Karlíčku, běž sám, jestli chceš, ale já budu ještě poslouchat kytaru a pak půjdu s ním,“ rozhodla se dívka. „A ty, Tuaregu, hraj něco jinýho než country.“

     „A co třeba?“

     „Klidně třeba nějakou vážnou hudbu, jestli teda umíš,“ provokovala Adéla.

     „Bez obav, ale na tuhle kytaru to nebude vono.“

     „Jenom se vymlouváš.“

     „Kdepak, Adélko. Musím ale přeladit.“

     Za chvíli se už Tuaregovy prsty rozpohybovaly po strunách, napřed hrál Vivaldiho, potom Bacha, Mozarta a znovu Vivaldiho.

     „O tomhle jsi tvrdil, že to nebude vono?“ smála se Regina.

     Smála se i později, když už Tuareg a Adéla spolu odcházeli, zatímco Karel jen schlíple seděl se skloněnou hlavou.

     „Pořád nechápu, Tuaregu, jak můžeš tvrdit, že jsi nejlepší hudebník na světě,“ dotírala Adéla cestou k němu domů.

     „Protože to vím.“

     „Jak to můžeš vědět?“

     „Řekl mi to ten děda, který mi dal tenhle dar.“

     „Jakej dar?“

     „Před třemi lety jsem mu pomohl, když ho přepadli dva kluci a on mi řekl, že mi splní to, co si přeju nejvíc. A já jsem si přál, abych uměl hrát na všechny nástroje a znal všechny písničky a skladby. No a on mi to splnil, navíc s tím, že budu nejlepší muzikant na světě.“

     „Proboha!“ zděsila se Adéla. „Ty ses zbláznil nebo co? Jsi zhulenej? Vyprávíš mi tady nějakou pohádku.“

     „Proto jsem o tom nechtěl mluvit. Věděl jsem, že mi nebudeš věřit.“

     „Věřit? A co, že jsi potkal kouzelnýho dědečka? Nechytil jsi i zlatou rybku?“

     „Víš co, radši půjdeme každý po svém,“ řekl dotčeně.

     „Ne, počkej. Já to tak nemyslela. A není to jedno, jak ses naučil tak krásně hrát a jestli jsi nejlepší na světě? Jenom nechápu, proč hraješ v hospodě, a ne na koncertech?“

     „To právě nesmím. Ten děda mě taky varoval, že nesmím hrát pro slávu, jinak tuhle schopnost ztratím. Mám pomocí muziky hledat štěstí.“

     „Neblbni. Ty po mně fakt chceš, abych tohle brala jako normální?“

     Neodpověděl a zbytek cesty už mlčeli, ale když vstoupili do Tuaregova bytu, Adéle spadla brada. Tolik nástrojů pohromadě viděla jen v orchestru. Pianino, housle, příčná flétna, saxofon, viola, trombón, trubka, hoboj, violoncello, lesní roh, keyboard, několik kytar, banjo a k tomu další nástroje, které neznala.

     „Na tohle všechno umíš hrát?“ kulila Adéla oči.

     „Jo,“ odpověděl nevrle.

     „A všechno je zásluha toho dědy?“

     „Co ti na to mám říct,“ rozhodil rukama.

     „Kde máš koupelnu? Potřebuju se dát trochu dohromady,“ vysvobodila ho z rozpaků.

     Když osaměl, vzal saxofon a chtěl zahrát pár tónů, ale místo nich vyšly z nástroje jen pazvuky. Vyděšeně popadl hoboj, ale to, co z něj vyloudil, bylo hrozně falešné. Chtěl zkusit ještě hornu, jak se ale v jejím zlatém plechu zaleskl asi odraz světla z lustru, hlavou mu proběhla dávná slova toho dědy. V tom okamžiku mu to došlo. Už nic neumím, řekl si. Takže Adéla má být tím mým štěstím? zakroutil nevěřícně hlavou. Co ale budu dělat bez hudby? napadlo ho. Přece jsem se ale za ty roky naučil něco sám, pomyslel si s nadějí. Chňapl po kytaře a zahrál a zazpíval „Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal, tak odplul ten prvý den zmáčený krví, ani pouťovou panenku nezanechal…“ Neznělo to sice tak jako dřív, ale úplně špatné to zase nebylo. Jde o to, jestli tohle budou chtít poslouchat u Reginy, strachoval se vzápětí.

     Z koupelny přiběhla Adéla přilákaná jeho zpěvem. Tvář se jí rozzářila úsměvem a zdálo se, že rozdíl v jeho hře vůbec nepostřehla.

     „Myslím, že slunce v Manitobě začalo hřát, a já jsem had, vylezla jsem z díry a teď se chci pářit,“ řekla.

     Vypadala úchvatně, něžně a sama svítila a sálala jako slunce.