Trénujeme na dobu, kdy přijde skutečné nebezpečí?

Říká se, že člověk musí jen umřít, jinak nic. Jenže většina lidí nechce umřít dřív, než je to zcela nezbytné. A když člověk nechce umřít, musí žít. To je prostě jasné. A jestli chce žít, potom toho musí mnohem víc. I to je jasné.

Vždycky mě fascinoval existenciální postoj, že člověk může být svoboden, jak jen lidská bytost může být, pokud je zato ochoten obětovat život. V takovém případě může dělat vše, co chce, dokud neumře nebo není zabit, protože mu nezáleží na tom, jestli umře. Ovšem takto získané svobody lze využít k dobru nebo ke zlu. K čemu ji kdo využije, souvisí hodně s morálkou, a ta zase s tím, co kdo považuje za dobré a co za zlé. Ochota umřít má však co dělat se statečností, a ta je obecně chápána jako kladná vlastnost, čili je vnímána coby pozitivní morální hodnota. Statečná je ale také většina psychopatů. Ne proto, že by chtěli být stateční a kvůli tomu překonávali svůj strach. Oni se totiž nebojí, tak nemusejí strach překonávat.

Přední český psychiatr Radkin Honzák řekl v rozhovoru pro server neovlivni.cz: „Podle psychologů Kevina Duttona nebo Kanaďana Roberta Hareho jsou psychopati lidé, kteří strach nemají. Mají sice úplně stejný mozek, ale nemají propojená centra strachu s centrem uvědomění. Oni se nebojí, a tím pádem jednají roboticky a mají to, čemu se říká charisma. Vy nepůjdete za tím ustrašeným, který smrdí strachem. Vy půjdete za tím, který nesmrdí.“ Uvedl také, že ne každý psychopat je zločinec. Honzák to blíže objasnil dalšími citacemi a parafrázemi zmíněných psychologů: „Dutton říká, že psychopat byl Neil Armstrong, který přistál na Měsíci, protože každý jiný by se z toho byl podělal a rozmlátil to. A NASA ho měla vybraného, protože měl za sebou devět příšerných přistání, která přežil zázrakem nebo svým kumštem. Psychopati jsou i špičkoví neurochirurgové, kteří se nebojí a ruka se jim netřese. (…) Uvedení psychologové říkají, že do kriminálu se dostane dvacet procent těch hloupých, co se nechali chytit, nebo jsou zvlášť agresivní a nezvládli to. Ale těch osmdesát procent běhá po světě jako ředitelé bank, států a korporací.“

K této úvaze mě nakopl blog Jana Tichého „Lapen do sítě“, v němž popisuje, jak se dostal k facebooku. V diskuzi pod textem se objevilo rčení, že člověk musí jen umřít, následně jsem si vzpomněl na zmiňovaný existenciální postoj, přes něj se dostal k psychopatům a nyní se vracím k sociálním sítím a blogům. Jsou to skvělé věci tyhle sociální sítě a blogy. Umožňují totiž člověku, aby se nebál, byl statečný, psal si, co chce a byl tudíž svobodný, aniž by musel být ochotný obětovat život, aniž by cokoli riskoval. Sice jenom na chvíli a ve virtuálním prostoru, ale umožňují to, což je hlavní. Tady na blogu lze plácat de facto cokoli, komukoli nadávat, být agresivní, navrhovat šílená řešení nejrůznějších problémů, co hýbou světem, aniž by o nich bylo třeba něco vědět, aniž by musel čelit skutečné kritice. A pokud člověka v diskuzi jiní zkritizují, může jim odepsat, že jsou blbci, dementi, komouši, náckové a nemusí se starat, jaké to bude mít důsledky. A když ho z blogu vyhodí, protože porušuje kodex blogera, může jít cancat jinam, kde nejsou tak úzkoprsí.

Když jsou si lidé tváří v tvář, fyzicky v jakékoli skupině či společnosti, v drtivé většině si nedovolí mluvit tak, jako píší na blogu. Ani v putyce ne, poněvadž by jim tam hrozilo, že dostanou po tlamě. Na prestižnějších fórech mají lidé zase jiné zábrany, neboť tam riskují zesměšnění nebo rovnou znemožnění. Na blogu nic takového nehrozí, takže často padají veškeré korektivy, ne vždy a u všech, ale nezřídka. Pamatuji si z novin, jak záleželo všem přispěvatelům na tom, aby nevypadali před čtenáři jako blbci, nebo amorální hovada, tady ale to vadí málokomu, zdá se. Mám navíc dojem, že čím větší nehoráznost někdo napíše, tím větší a příznivější ohlas to má u publika. Omlouvám se všem, kteří sem píšou krásné, hodnotné, poučné a moudré věci, není jich vůbec málo a jejich čtenáři to poznají a ocení. Avšak ten trend pádu zábran na sociálních sítích a blozích je velmi patrný.

Jedním z nejvděčnějších témat pro různé eskapády (ve smyslu nerozvážný čin) je zde na blogu imigrační krize, odpor k islámu a strach z něj a vše, co s tím tak či onak souvisí. Jak na to pohlíží Radkin Honzák, co dostal otázku: Jak se díváte na takový ten až hysterický český strach z uprchlíků? Odpověděl: „Vždyť je to úplně blbé. Viděl jste už u nás uprchlíka? Ale z politického hlediska je to dobrý chleba. Když budu chtít získat nějakou pozici, tak není nad to lidi postrašit a pak je zachránit. Druhá věc je představa psychopatologie, psychiatrie, že čím méně máte reálného nebezpečí, tím více narůstá nezdravá úzkostnost. Jako by organismus trénoval na dobu, až to nebezpečí doopravdy přijde. V dnešní pohodové době, kdy sedmdesát let nebyla válka – když nepočítáme Balkán, absolutně všeho je dost, když nebudete blbej jak tágo, tak na vás exekutor nepřijde, choroby jsou v podstatě zažehnané, hlady tady nikdo neumírá, není absolutně nic, co by nás ohrožovalo. (…) Ale strach je první emoce, která tady byla. Spolu se vztekem. Před 250 miliony lety to měli dinosauři, bydlí to v amygdale, kterou jsme po nich přes savce podědili, a máme to tam. Je to velice silně zakódovaná emoce život zachraňující. A navíc je nakažlivá, protože žijeme ve smečce a je potřeba, když uvidím, že se blíží nebezpečí, abych to rychle odsignalizoval.“

Jak to tedy je? Musí člověk jen umřít a jinak může všechno? Asi ano, ale když nehodlá umřít, musí dělat ještě spoustu jiných věcí, aby žil. A pak ještě spoustu dalších věcí, neboť většina nechce žít jakkoli ani živořit. A pak je tu ještě jedna otázka, co mě také fascinuje: Smíme všechno, co můžeme? Tady na blogu skoro jo. Ale v životě?
 
Odkaz na blog Jana Tichého: http://jtichy.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=580916