Surrealistický den a reálná žena v Brně (povídka)

Atmosféra Brna v něm vždy vyvolala dojem neskutečnosti. Byl tady jen třikrát, ale pokaždé, už od první návštěvy toho města, kdy schválně nesložil zkoušky na vejšku, do nichž ho nacpala matka, měl pocit jak z absurdního snu.

= Zkoušky na vysokou školu dělal v Brně na začátku sedmdesátých let, teď se ale psal rok 1980 a fotograf propagace Vilém se svým kolegou výtvarníkem Martinem mířili brněnským výstavištěm k expozici svého podniku, aby demontovali a připravili k odvozu modely strojů, co podnik předváděl na strojírenském veletrhu.
= „Vypadá to tu divně,“ poznamenal Vilém, když dorazili na místo.
= Martin se poškrábal ve vousech, ale neřekl nic. Vilém vystoupil na zastřešenou verandu pergoly a zadíval se do prosklené místnosti. Na sytě modrém jekoru stály bílé podstavce a na nich nehybné modely strojů a výrobních linek. Pohled na stroze technické, ač dokonalé výtvory rukou modelářů Viléma zastudil. Umělá tráva kolem strojů se mu nyní zdála ještě umělejší, tak se radši otočil zády k tomu stánku z hliníku a skla. Avšak scéna opuštěného výstaviště bez života jenom prohloubila nepříjemný dojem cizosti, co se v něm uhnízdil již cestou od vstupní brány.
= Po nedávném ruchu tu zbyl už jen binec kolem odpadkových košů. Pošlapané tácky od klobás, zmuchlané papíry a kelímky od piva se povalovaly všude na cestách. Zmizely už i stánky některých firem, jiné byly zčásti rozebrány. Na trávnících a na betonu silnic ležely zralé plody jírovců a jejich ježaté slupky. A nad tím vším se ještě nesla ozvěna změti hlasů a kroků, kterou vítr po trochách odnášel kamsi do lesů za Brno. 
= „Martine, tobě to tu vážně nepřipadá divný?“ zeptal se opět Vilém. „Na mě z toho padá jakási pitomá tíseň.“
= „Připadá,“ souhlasil Martin. „Ale jestli se toho rychle nezbavíš, tak si večer, jak tě znám, asi moc nezařádíš.“
= „Ale ne,“ usmál se Vilém. „Přejde to hned, jak odtud vypadnem.“
= Odpoledne však, když už stáli na zastávce tramvaje před areálem výstaviště, přihnala se najednou podivná tramvaj, co jí místní říkají šalina. Nezastavila a byla přecpaná vojáky v maskáčích. Jejich tváře bez výrazu zíraly ven odevzdanými zraky. Vilém a Martin po sobě užasle koukli. A tramvaj jako přelud zmizela za nedalekým domem, než stačili cokoli říct.

= „Tak kdy vyrazíme?“ otázal se Vilém.
= Seděli v pokoji hotelu Morava v křeslech proti sobě. Vilém měl nohy na stolku a kouřil. Martin vstal, zakousl se do jablka a pustil rozhlas po drátě. Hlasatelka oznamovala, že si v následující půlhodině mohou vyslechnout písně v podání Heleny Vondráčkové, Václava Neckáře, Waldemara Matušky, Petry Janů a Karla Černocha.
= „Nejdřív bych zašel někam na večeři,“ navrhoval Martin. „No a pak..., tys říkal, že víš o nějaký dobrý vinárně?“
= „Vilém sáhl rukou na zem vedle křesla a nahmatal své boty. Vzal jednu a znechuceně si ji prohlížel.
= „Úplně promočený,“ konstatoval vztekle. „Taky musí, kurva, furt pršet.“
= Martin se podíval na postel, kde se sušily jeho kalhoty, pak z okna a souhlasně přikývl. Střecha protějšího domu byla ještě mokrá.
= „Jmenuje se to U královny Elišky, ale nevím, kde to přesně je,“ odvětil Vilém na dotaz stran vinárny. „Prý na Mendelssohnově náměstí.“
= „Jsem zvědavej, jak to budeme hledat,“ řekl Martin s náznakem skepse.
= „Neboj, někoho se zeptáme,“ rozptyloval Vilém jeho obavy.
= „Tak víš co? Nejdřív to najdem, pak povečeříme a potom se tam vrátíme,“ navrhl Martin.

= Už nepršelo a odlesky mokrých ulic a střech v pozdně letním odpoledni dodávaly světlu neskutečnou barvu, jaká byla na nějaké vzdálené planetě v jednom sci-fi filmu, jak si Vilém aspoň pamatoval.
= „Holky, nevíte náhodou, kde je tu Mendelssohnovo náměstí?“ oslovil Vilém dvě dívky, co šly kolem.
= „Mendelssohnovo?“ divila se vyšší z nich.
= „No hledáme vinárnu U královny Elišky. Má to být tam,“ pomáhal jim Martin.
= „Zuzko, ty znáš vinárnu U královny Elišky?“ obrátila se vyšší dívka na svou kamarádku.
= „Znám,“ připustila mala černovláska. „Ale ta je na Mendelově náměstí.“
= „Prý Mendelssohnovo náměstí,“ opakovala vyšší dívka posměšně.
= „To nevadí,“ řekl rychle Vilém. „A jak se tam dostaneme?“
= Za chvíli už Vilém a Martin sledovali, jak ruka černovlásky kráčela nejdřív rovně, potom odbočila doprava, ještě doprava, pak doleva, znovu doprava a zase rovně.
= „Vy jste studentky,“ zajímal se Martin, když pochopili cestu.
= „To by souhlasilo,“ zasmála se vyšší zrzka.
= „A co studujete?“ vyzvídal Vilém.
= „Ekonomku,“ vyhrkly obě naráz.
= „A nechcete jít do tý vinárny s náma?“ snažil se Vilém využít příležitosti.
= Obě se po sobě podívaly a bylo patrné, že si s tím nápadem pohrávají.
= „Já tedy nevím...,“ promluvila Zuzka váhavě.
= „Dneska přece nemůžeme. Máme lístky do kina,“ přerušila ji zrzka.
= „Tak to vás nebudeme zdržovat,“ řekl Martin chápavě. „Ahoj a díky za radu.“
= „Ahoj,“ řekly překvapeně a po krátkém zaváhání pokračovaly v cestě.
= „Co děláš?!“ osopil se Vilém na Martina. „To byla jasná finta. Žádný lístky neměly, chtěly se dát přemlouvat. Ta menší, Zuzka, by se sbalit dala.““
= „Ale ta druhá ne,“ mínil Martin. „Ty, Vildo, myslel jsi Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, co napsal ten známej svatební pochod, s kterým sis spletl Gregora Mendela?“
= „Asi jo. O co jde, Marty?“
= „Ten tvůj omyl byl totiž fatální. Asi se budeš brzy ženit,“ uculil se Martin.
= „Vole!“ chechtal se Vilém.

=  Vinárna U královny Elišky na Mendelově náměstí za kostelem otvírala v půl osmé, takže Vilém a Martin měli dost času nejen v klidu povečeřet, ale rozhlédnout se i po okolí. Jak šli kolem kostela, odhodláni nasát do sebe maximum dojmů z podvečerního Brna, zaslechli otevřenou bránou v portálu liturgickou hudbu. Zastavili, dohodli se očima a sotva vstoupili, rozezněly se varhany několika mohutnými akordy, až rozechvěly klenbu a Vildu s Martym přibily k dlažbě. Hudba se trochu ztišila a oni uslyšeli nesourodý sbor zpěváků, kteří stáli roztroušeni v dlouhé řadě lavic.
= Náhle si připadali jako vetřelci, nikdo si jich ale nevšímal, což jim dodalo odvahu. Urazili několik metrů a dostali se do hlavní chrámové lodě. Zevnitř se zdál kostel mnohem větší a nádhernější díky barokní výzdobě.
= Vilém a Martin klouzali očima po stropě, kůru a sloupoví, až dorazili k oltáři. Slavnostně ustrojený kněz s ministranty zde konal nějakou mši. Později se z jeho kázání dověděli, že šlo o slavnost Panny Marie Utěšující, které byl kostel zasvěcen. Vilém se letmo podíval ke zpovědnicím, když do kostela vstoupila asi třináctiletá dívka v nylonové větrovce. Zamířila nejdřív ke kádi se svěcenou vodou, kde se pokřižovala. Pak přišla ke zpovědnici, poklekla a sepnula ruce. Zírali na ni udiveně ještě hodně dlouho.
= Kněz už před hodnou chvílí začal kázat a právě se dostal k vysvětlování, co je to svatý odpustek. Tvrdil, že neznamená to, co se dětem ve škole říká, že odpustek je za tři koruny zakoupená stvrzenka o odpuštění toho kterého hříchu. Odpustek je prý skutečný a hluboký odklon od hříchu, hluboký vnitřní odklon. Fajn; řekl si Vilém v duchu. Jen kdyby mu někdo beze zbytku objasnil, co všechno je hřích.
= Cestou z kostela ale pocit z farářova kázaní přiměl Viléma k sebezpytným úvahám, zda jeho záměr se v Brně povyrazit není moc nízký, sobecký a primitivní. Cítil zmarnění a také odcizení se věcem, lidem i sobě, ten měl však pořád a farář mu ho jen připomněl. Vtom si uvědomil, že ať bude kdekoli, kýmkoli a cokoli dělat, svět bude stále stejně nepochopitelný a život nesnesitelný. Nedocházelo mu ale, že zná jen ten reálně socialistický svět, kde žije svůj ukoptěný život, i když se právě nachází v surrealistickém Brně.

= Do restaurace, kde se rozhodli povečeřet, dorazili řádně vyhladovělí. U dlouhého stolu seděly kromě nich tři starší dámy, delikátně pokuřovaly a jedna si k tomu nabírala lžičkou z poháru se šlehačkou. Působily tu nepatřičně, ale Vilém a Martin si toho nevšímali a lačně se pustili do jídla, sotva před ně servírka postavila talíře.
= Než dojedli, přisedli k jejich stolu dva starší muži s košíkem švestek. Jeden byl robustní a hranatý, druhý menší s kulatými brejličkami a mluvil fistulí. Hřbety rukou a předloktí měl potetovaná samými dívčími jmény a sem tam srdcem prostřeleným šípem. Říkali, že letos je švestek habaděj a jak jsou panečku veliké, ale posteskli si, že při česání byla zima.
= „Sáhněte si, jak jsem ještě teď studená,“ pravil ten potetovaný v brejličkách a podával Vilémovi svou ruku. 
= Byla jako kus ledu a teprve nyní Vilémovi došlo, co ten muž vlastně řekl a že je to žena. Rychle pohlédl na Martina a snažil se přitom, aby nevypadal moc vykuleně. Martin byl ale stejně překvapený jako on. Oba dva pak tu podivnou ženu důkladně pozorovali. Pokoušeli se v ní objevit cokoli ženského, ale nepovedlo se jim to. Snad jedině hlas, ale i ten byl spíš mužský, přestože vysoký.

= Do dlouhé klenuté chodby z neomítnutých cihel, která tvořila interiér vinárny U královny Elišky, se vcházelo dřevěnou bránou po kamenném nájezdu. Podél obou stěn stály řady stolů. Vzadu u jakéhosi pultu hrál někdo na housle. Jejich hlas se vznášel a rozléhal a tak naplňoval ještě téměř prázdnou místnost. U jednoho stolu v rohu hned za nájezdem však seděly dvě mladé ženy. Jakoby tu na nás čekaly; pomyslel si Vilém.
= „Pardon, dámy, nebude vám vadit, když přisednem?“ otázal se jich Vilém skoro obřadně.
= „Ale klidně,“ usmála se černovláska s brýlemi. „My už se stejně za chvíli zvedáme.“
= „To není možný, že máme takovou smůlu,“ obrátil se Vilém k Martinovi, který se šklebil do vousů.
= „Smůlu?“ zajímala se ta v brýlích. „A proč? Že odcházíme?“
= Blondýnka na lavici se jen plaše usmívala.
= „Nemůžete nás přece jen tak opustit,“ přesvědčoval je Vilém a přitom se posadil.
= Ženy po sobě mrkly a obě naráz zabodly do Viléma tázavé pohledy. Martin usedl také a Vilém si spokojeně zapálil cigaretu. Nabídl i dívkám, ale vzala si jen blondýnka.
= Dívka v brýlích chtěla něco pronést, ale ozval se Martin: „Od oběda bloudíme osaměle Brnem a marně hledáme společnost a vy nás teď chcete nechat na holičkách?“
= Černovláska po Martinovi rychle koukla.
= „Tak už toho nech,“ napomenul ho Vilém. „Vidíš, že se dámy rozhodly zůstat s náma.“
= Dívka v brýlích se znovu vrátila k Vilémovi a ušklíbla se: „Pánové se snaží být vtipní, co.“
= „Možná, ale o to nejde,“ pravil Vilém. „Mě zajímá, co budeme pít?“
= „Tak podívejte...,“ začala černovláska nazlobeně.
= „Já bych pokračovala v tom svařáku,“ skočila jí do řeči blondýnka.
= Dívka v brýlích po ní sekla vyčítavým pohledem.
= „Výborně!“ zajásal Vilém.
= Martin však záporně zavrtěl hlavou a řekl: „Tak z toho nic nebude. Asi se vážně nedá nic dělat. Měly jste pravdu.“
= Všichni na něj udiveně zírali.
= „Jak to?“ uklouzlo zvědavě dosud se zdráhající černovlásce.
= „Protože já svařák nepiju,“ oznámil Martin.
= Stůl vybuchl smíchem a bylo rozhodnuto. O další se postaral džbánek vína. Následující je už zastihl  v příjemné zábavě a třetí je dokonale sblížil.
= „A Vildo, co ty vlastně děláš?“ ptala se dívka v brýlích, když už na sebe dřív prozradila, že se jmenuje Jiřina a je zdravotní sestra, stejně jako její kamarádka.
= „Samý blbosti,“ řekl Vilém rozverně.
= Martin a blonďatá Hedvika seděli teď na lavici a drželi se vzájemně kolem pasů. Vinárna se zaplnila. U stropu se vznášel hustý dým, kterým si zvuky houslí jen stěží razily cestu.
= „No dobře,“ usmála se Jiřina. „Kde ale pracuješ?“
= Místo odpovědi začal Vilém taktovat k hudbě.
= „Počkej..., no tak počkej,“ chytila ho za ruku Jiřina. „A co: Zaspala nevěsta v strážnickem dolíííně...?“ zanotovala.
= „Tu ne..., ta je pomalá,“ přerušil ji Vilém, přisedl si těsně k ní a objal Jiřinu kolem ramen.
= „...ale je pěkná...,“ trvala na svém Jiřina.
= „Což vo to..., pěkná je..., ale je pomalá...,“ opakoval Vilém.
= Martin s Hedvikou se v tu chvíli starali už jen sami o sebe.

= „Víš, já jsem dřív také věřila, že se mají chlap a ženská napřed víc poznat, než se spolu vyspí,“ řekla Jiřina už ve svém bytě Vilémovi, když už se domilovali, seděli vedle sebe na rozkládacím gauči a kouřili.
= Před nimi na stolku stála načatá láhev vína. Svítila jen malá lampička na polici na zdi za nimi a její světlo se tříštilo v ploškách broušených sklenic.
= „A teď už si to nemyslíš?“ zeptal se Vilém.
= Koukla po něm útrpně a rozpovídala se: „Ne. Už dávno si nic nenamlouvám. Řekni sám. Člověk se pořád o něco snaží. Chce něco dokázat. Snaží se chovat, jak se má, myslí si, že se musí vdát a mít děti a žít spořádaným životem. Ale k čemu to je? Smysl má jedině, když se chytí každé příležitosti. Žít ze dne na den, užít si, urvat, co se dá. Vildo...“
= „Takže jsem byl pro tebe jen kořist?“ zeptal se užasle.
= „Ale no tak, Vildo,“ uculila se a líbnula ho na tvář. „Jdu se vysprchovat,“ oznámila pak.
= Když v pokoji osaměl, pochopil, že právě prožil jen další absurdní zážitek toho dne, že se přes něj převalilo pouze nové úděsné prázdno. Seděl na gauči a viděl všechno zřetelně ostře, až ho z toho zamrazilo. Zjitřeně vnímal každý detail. Pobryndaný stolek, popelník s několika vajgly, květiny na okně, své ponožky pod stolkem, Jiřininu podprsenku, která se zachytila sponou čalouněné matrace a splývala k zemi jako podivný mrtvý tvor, co přimrzl ke skalnímu útesu, nůž jímž otevřel víno a kterým, jak ho teď napadlo, by se mohl klidně podřezat, aby dovršil zvláštní den v tomto městě.

= Vilém se však ve všem mýlil. Den prožitý v Brně mu mohl připadat surrealistický, stejně jako všechny jeho příhody. Byl to ale docela banální den a hlavně Jiřina, která se později stala k Vilémovu štěstí či neštěstí jeho ženou, byla reálná naprosto. Ještě daleko víc, než surrealistický reálný socialismus, který devět let nato skončil, ale oni dva žijí stále dál a dál své životy, mají radost, že se daří dvěma dětem, co vychovali, dcera jim dala i vnoučka a vnučku, syn jezdí po světě a když šel Vilém nedávno v Brně po náměstí Svobody, zpíval tam a hrál na kytaru nějaký zoufalec „To všechno vodnééés čas...“ a on si vzpomněl na svůj surrealistický den, co změnil a nasměroval jeho život.

Další povídky a básně jsou na: www.kvaj.blogspot.com