Spasitelé lidstva aneb Stručné dějiny světa

Od dob, kdy se po Zemi potloukaly akorát tlupy lovců-sběračů, se lidstvo a jeho civilizace stále vyvíjejí a pán bůh ví (ten, o němž si myslím, že neexistuje), že to nikdy nebyla žádná selanka ani procházka růžovým sadem..

Vývoj a lidské vztahy (vyjádřeno politicky korektně) vykazovaly průběžně jisté nedostatky, které se ne vždy dařilo včas a beze zbytku odstraňovat. V praxi to znamenalo, že se každý odnepaměti snažil urvat pro sebe co nejvíc, a jelikož je člověk tvor moudrý, začal využívat k zajištění svého živobytí, k dobývání materiálních statků a podmaňování si přírody klacky místo svých chabých tesáků a drápů. Jak šel čas, stávaly se klacky stále sofistikovanější a děsivější a nyní lze konstatovat, že současné klacky s jadernými hlavicemi a inteligentními naváděcími systémy se s těmi původními nedají srovnat.

Nezřídka se také stávalo, že se lidské tlupy setkávaly a velice často neměly zcela shodné představy o vlastnictví území, na němž se ocitly a o využití materiálních zdrojů, které ona území skýtala. Dá rozum, že za těch okolností bylo nezbytné zájmy sladit. K tomu sloužily různé vyjednávací metody. Jako nejúčinnější se kupodivu opět ukázaly již zmíněné klacky (s jejich dalším vývojem). Když potom jedna tlupa druhou přesvědčila, že její vlastní zájmy mají větší opodstatnění, bylo potřebné vymyslet, co s členy druhé tlupy, jejichž argumenty  se ukázaly jako liché. Nejednoduší bylo je sníst. Sami však cítíte, že je to primitivní, málo prozíravý a nepříliš efektivní způsob řešení problému. 

Proto se v dalších etapách metodika nakládání s příslušníky cizích tlup změnila. Nebývali už konzumováni, ale posílili jednotu spojené tlupy a byli dokonce zapojeni do společného díla na jejím následujícím rozkvětu, přičemž se preferovalo hlavně dobrovolné, uvědomělé a radostné zapojení. Stávalo se ovšem, že ne každý hned pochopil dobrodiní, kterého se mu touto cestou dostávalo, nebo byl zakřiknutý a zmatený a v důsledku toho neprojevoval patřičnou radost, která je ale při účasti na společném díle nezbytná. Pro takové případy se osvědčily pestré motivační prostředky, jakými byly třeba převedení dotyčného do funkce otroka, věznění, mučení, případně nápadité formy poprav coby nástrojů osvětové práce v tlupě, po jejichž použití se většinou uvědomění a radost dostavily samy. 

Tyto povzbuzovací prostředky dosáhly takové popularity, že se uplatňovaly i na zbloudilé členy vlastní tlupy. Zejména na ty, co šířili naprosto zcestné představy, že to představitelé tlupy nemyslí s ostatními tak úplně dobře, nebo že snad nemají přirozené právo tlupu vést, za kteroužto službu si spravedlivě přidělovali větší díl společného bohatství, neboť je zcela zřejmé, že vládnutím tlupě si představitel na svá bedra nakládal naprosto největší břímě. A tu vlastně dějiny lidstva končí, protože se nastíněný scénář v různých obměnách opakoval. Střídali se pouze vládci, zdokonalovaly metody a síla jednotlivých tlup rostla a klesala. 

Paralelně s tím ale se ve všech časech vyskytovaly hlasy tvrdící, že je společnost řízena špatně a lidstvo že je zkažené. Jedni zvěstovali spasitele, který lidstvo zachrání a nastolí konečně spravedlivou společnost a kýžený ráj, ať už na nebi či na zemi. Druzí prorokovali armagedon a zkázu lidstva. Představa příchodu spasitele nebo vůdce, co zjedná nápravu společnosti, odstraní zlořády a obnoví dávno ztracenou spravedlnost a harmonii světa, jež ale nikdy neexistovala, získala v průběhu věků značnou oblibu. Skoro stejnou, jaké nabyla potřeba najít viníka všech špatností, který je zosobněním zla a jehož je nutno potřít. 

Pán bůh ví (ten, o němž si myslím, že neexistuje), že lidská společnost není uspořádána dobře ani dnes, i když se aspoň v našich končinách na chvíli zdálo, že se situace zlepšuje. Pak se ale projevil důsledek prvního Chisholmova zákona, který vyjadřuje: „Když se zdá, že se nám začíná dařit, zcela jistě jsme něco přehlédli.“ Teď už to vidíme na plné pecky a nevíme, co s tím. A zase se někteří pomalinku začínají shlukovat kolem rašících spasitelů nebo vůdců, do kterých vkládají naděje, že všechno vyřeší a zachrání svět. Je marné těm lidem opakovat, že nikdy nikdo takový nepřijde, protože nikdo takový jako spasitel není. A mně zbývá jen se ptát, proč se každou chvíli objevuje nějaký trumbera a rozumbrada, jenž si myslí, že právě on ví, jak spravedlivě a efektivně uspořádat šťastnou, svobodnou a blahobytnou lidskou společnost?