Zoufalec a šuplík plný peněz (povídka)

Zbláznil se asi před rokem. Prodal podíl v prosperující firmě společníkovi, koupil si v Praze hezký byt, nechal si ho pohodlně zařídit, žil z konta a navíc měl doma tři miliony pro každý případ v šuplíku multifunkční stěny.

= Týden se marně doplazil k víkendu jako prázdná lokálka do zastávky ve vsi. Stejně jako týden před ním a jako minulá sobota s nedělí a předminulý týden jakbysmet. Vlastně tak plynou všechny jeho týdny za posledních osm měsíců, kdy už neměl nic na práci a žádný cíl. Jemu se ovšem zdálo, že čas utíká děsně rychle. Protékal mu mezi prsty, jak se říká, jako jeho celý život; řekl si otráveně a unaveně. Ta jeho neustálá únava byla divná, neboť nedělal skoro nic. Z firemního koloběhu vystoupil, aby se mohl umělecky realizovat jako finančně nezávislý fotograf a malíř, avšak k ničemu se ještě neodhodlal.
= Stál vedle svého Mercedesu na kopci, odkud se silnice svažovala v serpentinách do údolí, kam nyní hleděl. Pohled to byl utěšený, on ale obrátil oči k autu a dumal, jestli mu nemá přetnout brzdové hadičky a pustit se s kopce dolů. Byl konec září, počasí nádherné, pravé babí léto, všude klid, co se zve božským... Jak si to uvědomil, pocítil na chvíli štěstí. Pak to pominulo. Kdy naposledy byl šťastný? Myslel na svůj prázdný život. Byla vůbec kdy taková šťastná doba? Nevzpomínal si, že by někdy prožíval nějaké období, kdy by vnímal on line štěstí. Jak se mu však před očima točil kompaktní disk jeho života, tak z nynějšího pohledu, s tím co má za sebou, věděl, že byl šťasten mnohokrát. Jen mu to tenkrát nikdy tak nepřipadalo. A teď zase nevěděl, pro koho by měl být šťastný.
= Sedl znovu za volant, zavřel oči a napadlo ho, proč se vlastně nikdy neoženil a nikdy neměl děti? Snad proto, že by se připravil o kouzlo každé další ženy, kterou by jako ženatý nepoznal. A poznávat nové ženy, to on chtěl. Také teď, když už zavrhl sebevraždu autem. Nastartoval a sjel ostrými zatáčkami do údolí a odtud se vrátil do Prahy. Doma v pokoji si otevřel šuplík s penězi a s odporem hleděl na bankovky. Pak hodil přes rameno Nikona a vyrazil do oblíbeného podniku s představou, že se tam vždy naskytne nějaká hezká mladá holka na lovu pracháčů.

= „Chci tě fotit, ale musela bys umýt z ksichtu ten příšernej make up,“ řekl asi dvacetileté silně nalíčené štíhlé černovlásce u baru.
= Tohle brutální oslovení měl připravené jako test. Kdyby mu odpověděla něco ve smyslu – odprejskni dědku nebo vrať se do hrobu, nezabrala by, ani kdyby mluvil vlídně. Nestál o to ženy dobývat. Pokud zareaguje vstřícně, je to pro něj ta pravá, protože vše další bude otázkou obchodního jednání.
= „A vy jste jako fotograf?“ ptala se tmavovláska s úsměvem. 
= Znechuceně se zašklebil. 
= „To se ani nemůžu zeptat?“ čertila se.
= „Nemám rád blbý otázky,“ vysvětlil a věděl, že má vyhráno.
= „Ale já nejsem modelka,“ snažila se upejpat.
= „Poslyš, děvče, myslíš, že bych hledal tady v baru, kdybych chtěl profi modelku?“ řekl.
= „To asi ne,“ souhlasila.
= „Mám v úmyslu nafotit normální hezkou a přirozenou holku. Proto taky chci, abys dala z obličeje pryč tu ohavnost, co sis tam napatlala,“ objasňoval.
= „Vám se moje líčení nelíbí?“ divila se upřímně.
= „Pamatuješ, co jsem ti řekl o blbých otázkách?“ zamračil se.
= Honem přikývla. Pak se ale zarazila a řekla: „Počkejte, a jak můžu vědět, že mě chcete opravdu jen fotit? Co když mě chcete znásilnit?“
= Beze slova sáhl do kapsy, vylovil z ní zmačkané bankovky a hodil je na barpult. Byly to dvě pětitisícovky, tři doutisícovky a pět tisícovek a pár obrázků menších hodnot.
= „Co to má bejt?“ vykulila dívka oči.
= „Naznačuju, že kdybych chtěl holku na sex, můžu si koupit kurvu,“ vyložil.
= „Ale můžete bejt sadistickej úchyl a chcete mě mučit a pak mě zabijete,“ kombinovala.
= „To je docela dobře možný,“ přitakal. „Koukáš se hodně na detektivky, že?“ dodal.
= „Je toho teď plno,“ řekla nedůvěřivě a nakrabatila čelo.
= „Takhle si děláš vrásky,“ upozornil ji starostlivě. „K ničemu tě nenutím,“ pronesl bezbarvě a shrábl peníze zpět do kapsy.
= „Ne, počkejte,“ lekla se. „A to mě chcete fotit jako u vás doma?“
= „Jo.“
= „A oblečenou nebo nahou?“ zjišťovala dál.
= „Ts. A to myslíš, že mám touhu fotit ty hadry, co máš na sobě?“ ptal se pohrdavě.
= „To asi ne,“ souhlasila. „A kolik za to?“ otázala se dívka.
= Bude to přesně ta, co potřebuju; usoudil. „Pět litrů,“ nabídl nahlas.
= Zamyslela se. „Sedm,“ vytasila se s protinávrhem.
= „Dobře,“ přikývl s úsměvem. Je to ona; řekl si spokojeně. „Nezáleží mi na penězích a dal bych ti klidně všechno, co jsi viděla, že mám v kapse. Nebudu tě ale přeplácet. To nedělá nikdy dobrotu. Vždycky něco za něco, to si pamatuj,“ dráždil ji a školil zároveň. 

= Sotva vešli do obýváku, spokojeně koukl na pootevřený šuplík v multifunkční stěně. Bylo na dálku vidět, že jsou v něm peníze. Dívka si jich jistě všimla; ubezpečoval se a pomyslel si, že by to neměl zbytečně protahovat.
= „Porozhlídni se tady, jestli chceš,“ řekl a sám zašel ledabyle k multifunkční stěně. Jen tak nadzvedl jednu sošku, přejel prsty po hřbetech knih v sousedním regálu.
= „Proč máte v těch knížkách vražený nůž,“ zajímala se dívka.
= „To je nůž na dopisy,“ vytáhl těžkou dýku s držadlem z krouceného železa ze spáry mezi dvěma knihami. „Má pro mě dost cenu. Vykoval mi ho kamarád,“ držel dýku ukazovákem za špičku a druhým za očko na konci rukověti. „Teď označuje, kam jsem dočetl. Beztak mi nikdo nepíše,“ položil nůž na konferenční stolek blízko dívky.
= Opatrně ho zvedla a prohlížela si tu krásnou kovářskou práci. „Je ostrý,“ řekla pak. „Teď ale nebudete vědět, kam jste dočetl,“ poznamenala.
= „To nevadí, já stejně nečtu,“ oznámil suše. „Dáš si whiskey?“ zeptal se. „Dojdu pro led,“ dodal, aniž čekal na odpověď.
= V kuchyni si dával na čas, než vyndal z mrazničky pytlík s ledem a položil ho do misky. Musí se napřed trochu osmělit, než půjde zjistit, kolik peněz v tom šuplíku vlastně je. Jak se vrátil do obýváku, černovláska si už ládovala bankovky do kabelky.
= „Myslíš si, že už ti to stačí, nebo mám přijít později?“ promluvil na ni.
= Vyděšeně se po něm ohlédla a na chvíli ztuhla. Potom se náhle rozběhla a pokusila se kolem něj utéct z bytu. Chytil ji ale za ruku a zastavil. Led přitom pustil na zem a miska se roztřískala. Cukala sebou, jak se mu snažila vytrhnout, ale on ji držel pevně teď už za obě paže nad lokty, dotlačil ji ke křeslu, otočil čelem k sobě a strčil ji do toho křesla. Dívka se tam, jak jinak, okamžitě rozbrečela.
= Když se trochu uklidnila, vyprávěla mu dojemný příběh, jak od mala vyrůstala v děcáku, otce nepoznala, matka je alkoholička a feťačka a že neví, jestli ještě žije, bla, bla, bla...
= „V tom baru jsi lovila zazobanýho chlapa, že?“ zle se usmíval. „No a teď jsi viděla šanci, jak mít prachy bez něj. To já chápu,“ řekl účastně a vytáhl z kapsy mobil.
= „Kam chcete volat?!“ vykřikla ustrašeně.
= „Policii. Máš lepší nápad?“ ptal se ironicky.
= „Nevolejte ji! Prosím! Všechno vám vrátím,“ škemrala.
= „O prachy mi nejde. Ale krást se nemá, děvenko,“ vysvětlil a s mobilem na uchu došel k oknu a koukal na ulici.
= Uslyšel už jenom slabé cinknutí dýky na skleněné desce konferenčního stolku a pak jím projela šílená bolest a skácel se k zemi. Probral se asi za krátkou chvíli, protože tu dívka ještě byla.
= „Trefilas mě... špatně..., holka,“ zaskuhral. „Děsně to... bolí.“
= Když zjistila, že ještě žije, popadla znovu dýku a chtěla ho dorazit.
= „Nepanikař... teď,“ vysoukal ze sebe.
= Co řekl, černovlásku zarazilo.
= „Na mě...se... vykašli... Stejně za... chvíli... vykrvácím... Teď ti... ale můžu... poradit...,“ než se nadechl, stačil si všimnout, že na něj nevěřícně zírá. S námahou a přerušovaně jí pak vysvětlil, že si má v klidu vzít z předsíně větší kabelu, dát do ní peníze a pár cenných věcí, které ji popsal. Má počkat aspoň půl hodiny a pak klidně s tou kabelou odejít a dýku hodit někde daleko odtud do Vltavy. Má prý čas, neboť po něm se nikdo shánět nebude. Najdou ho asi, až bude z bytu páchnout jeho rozkládající se tělo.
= Celou dobu na něj mlčky třeštila oči. „Vy jste chtěl, abych vás zabila!“ spíš konstatovala, než by se ptala. „Nalíčil jste to na mě! Ale jak jste věděl, že to udělám?“ divila se.
= „To je...,“ rozkašlal se. „To je... moje... tajemství... A vez...vezmu si ho... tam...“
= „Ale jak mám žít s tím, že jsem vás zabila?!“ vykřikla.
= „Máš... máš dost... peněz..., abys... uti...šila... svědomí... Nechceš, do...doufám..., abych tě... abych tě... li...,“ už nedopověděl. Ještě než umřel, zalitoval ale toho, že se nedozví, co ta dívka pak doopravdy udělala.