Může za krizi demokracie svoboda slova?
Už dlouho se mluví o krizi „západní“ zastupitelské demokracie, která vychází z antického (řeckého a římského) pojetí „vlády lidu“ prostřednictvím parlamentu. Kritika zastupitelské demokracie přitom vede od měkčího názoru, že má její systém vážné trhliny, k rigidnímu tvrzení, že naše demokracie zkrátka selhala. Hlasy, co šíří mínění o selhání a vyprázdnění nebo vyčerpání se zastupitelské demokracie, sílí s tím, jak se pod náporem exodu velkých mas lidí především z islámského světa stále zřetelněji projevuje neschopnost Evropské unie řešit problémy s ním spojené, a jak se zároveň přesouvá čím dál viditelněji moc od vlád a parlamentů k nikým nevoleným nadnárodním ekonomicko-politickým uskupením. U nás se k tomu pak druží silná nedůvěra lidí zejména k vrcholné politické scéně, ve valné většině zdiskreditované napojením na často mafiánsky řízené podnikatelské struktury.
Návrhů, jak v reálném životě navrátit pojmu demokracie i jejímu praktickému uplatňování původní význam – vláda lidu, existuje spousta. Vzhledem k tomu, že se chci dále zabývat jenom „vládou lidu“, pochopitelně nechám stranou všechny směry, co razí představy, že by nejlepším politickým a mocenským společenským systémem byla určitá forma monarchie. Ze stejného důvodu nebudu rozebírat snahy o nastolení nejrůznějších odrůd diktatur. Mezi nápady, jak dosáhnout renezance demokracie, potom bezesporu dominuje ten, že by bylo nejlepší nahradit demokracii zastupitelskou demokracií přímou, tedy aby se rozhodovalo o všech podstatných záležitostech v referendech.
Zajímavější však, než meditovat o tom, jestli je lepší přímá nebo parlamentní demokracie, je pro ně otázka, proč lidé nevěří svým voleným zástupcům? Jinak by se to mohlo vyjádřit, že lidé nevěří elitám, nebo si myslí, že elity už neexistují vůbec a jsou to jen pseudoelity. A takový poslanec či senátor, jakkoli má zastupovat své voliče, se posune ziskem mandátu mezi elity automaticky. A jaký je rozdíl mezi elitou a pseudoelitou? Elitu tvoří ti, kteří mají samozřejmou autoritu, když ta má zase původ v osobnosti a věhlasu člověka a obojí se váže na schopnosti jedince dosahovat úspěchů v různých oblastech čestnými cestami. Pseudoelity se potom přirozené autoritě netěší, respektive ji odvozují pouze od nabytých funkcí, případně od postavení či bohatství získaných pochybnými způsoby. Marně si lámu hlavu, jak by se konkrétně náš poslanec nebo senátor mohl stát autoritou, když za svou funkci vděčí bezvýhradně politické straně, jež ho kandidovala a té je odpovědný více, než svému mandátu a voličům, zásluhou nichž ale křeslo v parlamentu získal. A to za situace, kdy se prakticky všechny politické strany zdiskreditovaly a důvěra lidí v ně je proto logicky téměř nulová.
Být samozřejmou elitou a mít přirozenou autoritu je navíc v současném světě, v informační společnosti nesmírně obtížné. Míní se, že je to způsobeno úpadkem morálky, hovoří se o krizi hodnot, o tom, že lidem není zkrátka nic svaté a ženou se jen za prospěchem, penězi, majetkem a požitky. Ve vazbě na to, co jsem uvedl v perexu o svobodě slova, napíšu nyní nehoráznost. Za úpadek morálky, domnělý či faktický, krizi hodnot, materializované vztahy a vzývání konzumu může bezbřehá svoboda projevu a vyjadřování. Nejen, ale ve velké míře. Svoboda projevu totiž má vedle jednoznačně pozitivního vlivu na lidský život některé efekty, s nimiž jsme dosud nepočítali. Je třeba totiž uvážit, že svoboda slova byla kdykoli v minulosti omezována nerovnatelně víc než dnes, pokud nebyla lidem rovnou odpírána. Za takového stavu se lid mohl na druhé straně víceméně spolehnout, že šířené informace a názory mají závažnost a lidé, co je sdělují, jsou nesporné autority a elity. Na základě toho, zda šlo o elity přirozené, nebo vnucené státní mocí, se lid pak stavěl k tomu, co tyto elity a autority hlásaly.
V našich dřívějších podmínkách se do médií kontrolovaných komunistickou mocí dostalo jenom to, co bylo v souladu se zájmy představitelů vládnoucí ideologie a od autorů, které oni preferovali a respektovali. Jestliže pak tato média převážně lhala, mohl si být občan jistý, že untergrund a samizdat říká víceméně pravdu. Vše tak bylo v zásadě srozumitelné, jasné a přehledné. Ve svobodném „západním“ světě sice byla situace výrazně odlišná, avšak ani tam média, mainstreamová i ostatní, nepublikovala cokoli. Hlavně proto ne, že by se přílišné odchýlení od pravdy brzy negativně projevilo na ekonomice toho kterého média, což by postupně vedlo k jeho krachu.
Většina těchto mechanismů, u nás i na Západě, však vzala ze své zejména s nástupem internetu. Technická snadnost publikace prakticky jakýchkoli obsahů jeho prostřednictvím a nemožnost jejich účinné kontroly způsobily, že vlastně nikdo stoprocentně neví, co v mediálním prostoru je pravda a co lež, co je seriózní a co neseriózní zpráva, co je poctivý názor a co povrchní mínění, případně co je úplný výmysl, nesmysl a blábol. Když je potom šířená informace lživá, neseriózní a zveřejněný názor povrchní, nikdo si navíc nemůže být jistý ani tím, zda k tomu došlo omylem, z neznalosti, či neschopnosti poznat skutečnosti, tedy nezáludně, nebo jestli se jednalo o záměrnou manipulaci fakty i veřejností, nebo šlo o propagandistické zkreslení.
Další potíže činí gigantická záplava zveřejňovaných obsahů. Vlivem jejich nekonečného toku není snadné čímkoli získat pozornost obecenstva a prvořadým smyslem publikování tak přestává být informovat a sdělovat názory a stává se jím i v mainstreamových médiích především zaujmout a šokovat publikum, a to klidně třeba i nehoráznostmi, nechutnostmi, nestoudnostmi a bezcitnostmi. Kromě toho se politické, ekonomické, občansko-aktivistické a jiné subjekty nevzdaly snah ovlivňovat hlavně rozhodující média a podřizovat je svým cílům a zájmům. Establishmenty a instituce převažujících ideologií podnikají také stále i pokusy obsahy médií cenzurovat.
Za těchto okolností není potom nikdo generál ani spravedlivý a lidé přistupují pro jistotu ke všem obsahům, ať už zpravodajským nebo názorovým, obezřetně a podezřívavě a k jejich autorům s nedůvěrou. V takovém prostředí veřejnost prostě musí pociťovat, že se nemůže opřít ani o politickou scénu, ani o žádný názorový proud, ani o média a řešení pak spatřuje v tom, že vezme rozhodování do vlastních rukou. Za nejvhodnější nástroj k tomu považuje přímou demokracii, díky níž si „lid“ bude moci opravdu sám vládnout. Jedná se ale o to, zda nemají pravdu ti, co míní, že je to cesta spíš k nějaké formě diktatury či totality, nebo k polarizaci společnosti, a ta může vést až k jejímu rozštěpení na dva nesmiřitelné tábory, případně na několik takových táborů. Vlivy, které jsem v textu vzpomněl, nepřestanou totiž působit ani v přímé demokracii.
K napsání tohoto svého textu jsem využil myšlenky z úvahy zdejšího blogera Jiřího Turnera „Vláda lidu? Jen to ne!“ a z diskuze k ní. Odkaz: http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=545778
Jaroslav Kvapil
Pravda o Červené Karkulce
Je hrozné, jak se dneska v zájmu genderové i jiné korektnosti upravují literární díla klasiků. A považte, že dokonce i pohádky. Ještěže na to upozornila jistá učitelka češtiny a dala tím směr našemu vědeckému bádání.
Jaroslav Kvapil
Ježíš na krumpáči
Smrt čeká na všechny, ale v zařízeních, kde tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Následující příběh začíná v roce 1996 v Domově důchodců v Radkově Lhotě, kde je právě hodně živo.
Jaroslav Kvapil
Marie Kudeříková, zatvrzelá až k obdivuhodné statečnosti, popravená právě před 80 lety
Není dobré zlehčovat oběť kohokoli, kdo bojoval proti zlu. To se nám vždycky vymstí. Je ovšem tragicky absurdní, že nemálo z lidí, kteří proti jednomu zlu bojovali, posloužili v konečném důsledku třeba nevědomky jinému zlu.
Jaroslav Kvapil
Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu
(Povídka) Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout.
Jaroslav Kvapil
Ruský voják v zákopech bojuje… za vás za všechny?
Rajchlova demonstrace na pražském Václavském náměstí se maskovala za název „proti bídě“ a sám svolavatel se nejspíš moc snažil, aby uřezal co nejvíc proruských, proputinovských rohů trčících z davu... Všechny ale neuhlídal.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
SPOLU paroduje heslo ANO a spojuje ho s Ruskem, premiér Fiala to hájí
V kampani před volbami do Evropského parlamentu vsadila koalice SPOLU i na antikampaň. Na sociální...
Auto vjelo na chodník a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Kalifornská policie vtrhla na univerzitu, pozatýkala propalestinské studenty
Na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) se v noci na středu střetli proizraelští a...
Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka
Přímý přenos Poslanci začali projednávat úpravu zákoníku práce. Stínový ministr práce a sociálních věcí Aleš...
Nabízím k prodeji velmi pěkný byt 3+1+L v Děčíně IV.
Podmokelská, Děčín - Děčín IV-Podmokly
2 800 000 Kč
- Počet článků 651
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1022x
https://kvaj.blogspot.com