Němý Sergej a kráčející bagr (povídka)

Nevím, co všechno jsem měl na střední škole společného se spolužákem z lavice Jirkou. Určitě však špatné výsledky v ruštině. Známky na vysvědčení z tohoto předmětu jsme oba proto museli zachraňovat rozhovory na různá témata.

Rozhovory jsme tvořili ze svých domovů po telefonu a zažili při oněch předlouhých, třeba dvouhodinových voláních spoustu přímo burleskní zábavy. Kupodivu se mám dařilo humor  dostat i do vlastního provedení rozhovorů a bavili jsme jimi celou třídu, zatímco ruštinářka Klimprová vždy jen nevěřícně kroutila hlavou. Pak už nás nechtěla na rozhovory vyvolávat, ale spolužáci si pokaždé vynutili další naši exhibici. S Jirkou jsme dovedli svou podstatou nudné dialogy na fádní témata v jazyku, jenž jsme příliš neovládali, až do jakýchsi hraných scénických vystoupení. Opravdu jsme se vžívali do postav dvou mladíků, kteří navštěvují kavárny, divadla, nakupují v obchodech, setkávají se na nádražích, odkud pak odjíždějí na hory a vůbec se vyskytují ve všelijakých takových banálních situacích. 

Dodávali jsme svým hlasům dramatické náboje a naše city, když jsme si objednávali kafe a zákusky a předtím třeba krevetovou polévku a svíčkovou, nebo si kupovali v pokladně na nádraží jízdenky na rychlík do Popradu, byly opravdové. Psal jsem vážně jenom o dvou mladících? To bych tomu dal. Zapomněl jsem na našeho slavného němého přítele Sergeje ze Sovětského svazu, který nás od rozhovoru v kavárně doprovázel jako mlčící stín.

Sergeje stvořil samozřejmě spolužák Jirka, který oplýval větší dávkou škodolibosti než já a potřeboval v rozhovorech páchat někomu ústrky a tropit si z něj taškařice. Na mně potom bylo, abych Jirkovy nápady, přímo ptákoviny vkomponovával do dějů dialogů. Jak Jirka při tvorbě kavárenského rozhovoru litoval rusko-českým a česko-ruským slovníkem, například objevil od tématu odtažitý výraz kráčející bagr, což se rusky řekne šagajuščij exkavator a mermomocí ho chtěl vpašovat do rozhovoru.

= „Jirko, jsme v kavárně a tam se bagry, ať už kráčející či pojízdné, většinou nevyskytují,“ namítal jsem.
= „Když mě se to děsně líbí,“ trval na svém Jirka a proti tomu jsem nenašel protiargument.

Vymyslel jsem to tak, že jako sedíme v jakési takové kavárně, jako je v Praze u Národního divadla Slavia nebo jako bývala na náměstí Míru kavárna Valdek, u velkého okna a k větší pohodě při obědě sledujeme práce na silnici a tam se náhle šagajuščij exkavator zjeví. 

= „Víš, co já si dám?“ zasnil se Jirka. „Křepelčí prsíčka na tymiánu s brusinkovou omáčkou a pomfrity a tobě objednáme misku vařené kořenové zeleniny a vodu,“ vyložil spolužák svou zrádnou ideu.
= „Na to zapomeň!“ odmítl jsem tu hnusnou představu. „Zeleninu sežer ty a já si poručím pořádný biftek,“ rozhodl jsem.
= Jirka se hluboce zamyslel, div jeho mozek neprošel telefonním kabelem a nevytekl mi ze sluchátka a pak navrhl: „A co kdybychom byli v kavárně s přítelem ze Sovětského svazu, kterého provázíme po Praze. Tou zeleninou nakrmíme jeho a my si dáme, co chceme?“
= „To by šlo,“ souhlasil jsem. „Jak se bude jmenovat?“
= „Sergej,“ vyhrkl Jirka, až mi zalehlo v uchu.
= „Proč zrovna Sergej?“ divil jsem se jeho okamžité reakci.
= „Na základce jsem si dopisoval s jedním Sergejem a to byl idiot jak bič,“ vysvětlil Jirka.
= „Proč jsi přestal? Musela to být prča,“ zajímal jsem se.
= „Před jedním mistrovstvím v hokeji mi napsal, jak doufá, že ta jejich sbornaja komanda vyigrájet. Odepsal jsem mu, že když sbornaja vyhraje, že jemu sootvětstvujut stop, čili si s ním přestanu dopisovat. No a Rusáci pochopitelně vyhráli.“
= „To chápu,“ pokýval jsem účastně hlavou, jako by to mohl vidět. „Máme ale problém, kdo ho bude mluvit?“ podotkl jsem starostlivě.
= Ani jeden jsme se k tomu neměli, až Jirka navrhl, že by Sergej mohl být němý. Byl by to tedy náš němoj drug Sergej.
= „Jak jsme se s ním seznámili?“ ptal jsem se.

Všechny způsoby seznámení, co nás napadly, jsme však zavrhli jako příliš komplikované, až jsem zařadil do scénáře, že oněmí ausgerechnet v té kavárně. Totiž strojvůdce onoho exkavátoru byl nezodpovědný chlapík, odskočil si do kavárny na kafe a nechal stroj běžet a ten se následně rozběhl doopravdy a nakráčel do kavárny. A Sergej, jenž byl citlivý hoch s křehkou nervovou soustavou, hrůzou oněměl, když to spatřil. A tak se zrodil němý přítel Sergej, který nás provázel ve všech dalších rozhovorech a užil si s námi hotové peklo.

Vyvrcholilo to při dialogu na horách. Zahájili jsme ho v Praze na hlavním nádraží. Cestovali jsme odtud do Popradu a dále do Vysokých Tater. Krkonoše nestačily, neboť to podle Jirky nejsou žádné hory a navíc potřeboval do textu dostat výraz krováťnyj vagon, totiž lůžkový vůz. A jet z Prahy do Krkonoš lůžkovým vozem je pitomost.

Jirka původně chtěl, aby se na Sergeje nedostala místenka na lůžko, takže by musel stát celou cestu na chodbičce. Pak si ale spolužák umínil, že má Sergej při prudkém zabrzdění vlaku spadnout z lůžka, zlomit si ruku a nohu a „revať, kak tygr“, kterýžto výraz nalistoval ve slovníku. Proto Sergeji nakonec musel nechat prodat jízdenku i s místenkou na lůžko.

= „Ty blboune,“ oslovil jsem ho dobromyslně. „Jak může řvát jako tygr, když je němej?“
= „Je to na tobě, já vymyslel ten tygří řev,“ řekl Jirka nevinným hlasem.
= „To ti děkuji,“ odvětil jsem zlověstně.

Zapojil jsem tedy své scénáristické schopnosti a zkonstruoval událost následovně. Sergej spadl z lůžka, zlomil si pro jistotu obě nohy a ruku, řval jak tygr a tou bolestí se naučil však mluvit. Problém, kdo mu tedy nadále propůjčí hlas, jsem vyřešil tak, že radostí z toho, že mluví, zase hned oněměl. Když jsme tohle všechno prezentovali před třídou v ruštině, spolužáci vřískali smíchy, Klimprová si mohla hlavu ukroutit, ale i ona se nahlas zasmála.

A jak to všechno dopadlo? No Sergej se ze svých zranění uzdravil a odcestoval natrvalo do Sovětského svazu, neboť se blížily maturity a já s Jirkou jsme nemohli potřebovat, aby nás nadále obtěžoval svou tichou přítomností. A my dva jsme pak úspěšně složili zkoušku dospělosti, dokonce i z ruštiny. Sice jsem u ní trochu zaperlil, protože jsem si vytáhl otázku – ofset. Navrčený z češtiny vysvětlovat, že ofset je tisk z plochy, jsem spustil rusky: pečať iz plaščadi jest... pečať iz plaščadi. Klimprová se usmála a zapěla svým tenkým hláskem: „Ale to je přeci jasné, že tisk z plochy je tisk z plochy. Nebo ne?“