Jen si dej do nosu (povídka)

Zdání klame. Nikdo nikdy nemůže vědět, co druhý vlastně skrývá v duši. Člověk by proto neměl slepě věřit tomu, co vidí a jak se me to jeví. Měl by zjistit, jak se věci mají. Jinak už to tajemství třeba nikdy neodhalí. Bude pozdě.

     Hanka vstoupí do hotelové haly, zamíří rovnou k Lubošovi a zářivě se směje. Docela samozřejmě se do něj zavěsí a políbí ho na tvář.
     „Tak co, ďáble, kam vyrazíme?" otáže se bez okolků.
     Lubošovi dva společníci zpopelaví závistí a mlsnými pohledy kopírují obliny jejích ňader a boků, jak to ostatně činí všichni muži, kteří ji uvidí. Luboš však už delší čas chápe, že její dychtivé oči a vznešená chůze jsou daleko vzrušivější. Po čem její oči dychtí, rozluštit ale zatím neumí. Ostatně na tom ani moc nezáleží. Důležité je, že perspektiva dvou nudných dní na propagační konferenci náhle nabývá jasnějších barev a optimističtějších obrysů.
     „Tak co je, pořádně to roztočíme, ne!?" naléhá Hanka.
     „Myslíš teď hned? Místo přednášek?" ptá se Luboš tupě.
     „Samo. Co tady?" ani se nesnaží předstírat zájem.
     Jejich budoucnost na konferenci je rozhodnuta. Povzbuzený Luboš načechrá mimoděk Hance ofinu. Ta ho odmění dalším jiskřivým úsměvem, oba se vytočí na podpatku a zmizí zkoprnělým zrakům spoluúčastníků jejich setkání.
     Nejde mu do hlavy, tahle holka. Vídají se jednou za čas, i když se znají už ze střední školy. Nikdy si také nesmluvili rande. Ne, že by Luboš nechtěl, ale netroufal si a netroufá. Připadá mu, že stojí až na konci fronty těch, jimž by Hanka mohla věnovat přízeň, ač se k němu chová pokaždé, když se potkají, jako nedočkavá milenka. Nikdy to však nedotáhli do konce, tak Luboš považuje Hančinu náklonnost za marnivost její dušičky. Je přesvědčen, že jím Hanka ve skutečnosti pohrdá, že jí je směšný, jako skoro všichni ostatní chlapi, a děsí se toho. Nic na tom nemění, že mu ustavičně říká ďáble nebo ďáblíku, podle situace. Spíš ho tím rozčiluje.
     „Dneska bych si to chtěla pořádně užít, ďáblíku," oznámí Hanka už na ulici.
     „Neříkej mi ďáblíku, je to nesnesitelné."
     „Tak dobře," uchechtne se Hanka. „Chtěla bych si to pořádně užít, ďáble.“
     „A co vlastně?" ušklíbne se Luboš kysele.
     „No všechno: Chtěla bych se potloukat městem, povídat si s tebou, něčeho se napít, zatančit si s tebou, vykoupat se spolu v jedné vaně a pak se milovat," vypočítává Hanka věcně. Pak dodá toužebně: „Konečně. Poprvé a...," nedopoví.
     Šokovaný Luboš se násilím přinutí k stejně věcnému tónu: „Nakonec, proč ne. Ale je tu jeden problém," chystá se kousnout do kyselého jablka. „Dost vážný, zrzko."
     „Řekls mi zrzko?!" zděsí se Hanka.
     „Přesně tak," potvrdí Luboš a přemýšlí, proč mu uklouzlo právě tohle.
     „Chceš tím říct, žes mi klidně řekl zrzko?" nemíní uvěřit dívka. "Vždyť mám vlasy černý jak uhel.
     „Jako antracit," souhlasí Luboš. „Ale připomnělas mi jednu známou."
     „Jestli něco nesnáším, ďáble, tak když připomínám chlapům jejich přiblblé kamarádky," rozčiluje se Hanka.
     „Nebyla to kamarádka, ale známá."
     „To je jedno. A čím jsem ti ji připomněla? Jsem jí podobná?"
     „Vůbec ne. Navíc jsi mnohem hezčí. Ale její oči..."
     „Co její oči?" ptá se Hanka zvědavě.
     „Měla v nich něco zvláštního, jako ty," řekne Luboš váhavě.
     „Co zvláštního?" dychtí Hanka.
     „To právě nevím. Nikdy jsem to nerozluštil," lže Luboš. Zrzka měla v očích smrt – smrt jednoznačně. A zrzka už nežije. Ale tohle si Luboš Hance říct neodvážil. Ostatně, Hanka má v očích dychtivost... Proč jí tedy řekl zrzko? Vlastně na tom nezáleží.
     „Tak si to nech," nafoukne se Hanka, vzdorně pohodí černou lesklou hřívou.
     Nádherné dlouhé nohy obepnuté černými koženými kalhotami nesou její svůdné tělo ještě vzrušivěji, až se dva kolemjdoucí zadrhnou v rozhovoru.
     „Ještě si chceš se mnou užít?" zeptá se Luboš.
     „Čím dál víc, ačkoli vůbec nevím proč," směje se zase Hanka.
     „Protože ti připadám trapnej," soudí Luboš.
     „Chci si s tebou užít, protože mi připadáš trapnej?" žasne.
     „A ne snad?"
     „Teď jsi trapnej děsně, ale přitahuješ mě. Čím, prosím tě?"
     „Bůh suď. Spíš si hraješ. Jsi zkrátka přesycená všech těch plejbojů, kteří se kolem tebe točí a snaží se tě dostat. Jednoduše hledáš povyražení v protikladu. V tuctovém chlapovi, který si netroufá dorážet a nadbíhat ti. Připadá ti asi zábavné, uvádět mě do rozpaků."
     „Ty můj chudáčku. Jen se polituj," zapitvoří se Hanka. „Stejně bych ale ráda věděla, jak se na mě díváš?"
     „Jako na povrchní holku. Ne od nátury. Jsi krásná, proto se ti zdá, že je vše snadné, že je všechno na dosah. Tak o ničem moc nepřemýšlíš, neděláš si starosti. Trháš dary života, které se ti samy nabízejí a tvým největším problémem je, jak si užít."
     „Myslíš?" ptá se Hanka temně. „A koho ještě nesnáším, jsou vševědoucí filozofové," dodá už veseleji. "Ale ty jsi říkal, že máš problém. Tak sem s ním, ďáblíku."
     Luboš beze slova vytáhne peněženku, v níž se výmluvně krčí ubohé dvě stovky.
     „A to je ten problém?" vyprskne Hanka smíchy.
     „Když jsme tu ještě zítra a ty si chceš užít..."
     „Nedělej si vrásky, ďáble, kdo ví, co bude zítra. Víš houby, co jsou problémy. Kdybych se chtěla nechat pozvat, myslíš, že bych si vybrala tebe za společníka?"
     „Sotva," odvětí, ale její řeč se mu ani dost málo nezamlouvá.
     „Aby ses ale necítil blbě, vem si tohle k sobě," podává Lubošovi svou peněženku. 
     Je tu poledne a jak to vypadá, zbytek dne může být báječný.
     U kavárny Nitra hraje jakýsi mladík na kytaru a vyřvává Matuškovu píseň To všechno vodnés čas... Vlastně na tom nezáleží, pomyslí si Luboš, ale vem to všechno ďas. Hanka má pravdu, nač filozofovat, když kráčí vedle něho tím svým vznešeným krokem a navíc se do něj znovu zavěsí.
     Když potom o dvanáct hodin později – opojeni vínem, veselí, vytancovaní a vydovádění – sedí naproti sobě ve vaně v koupelně Hančina hotelového pokoje, Lubošovi to nedá a zeptá se: „Proč to všechno podnikáš?"
     „Jen tak," usměje se. "A pohlaď mě!"
     „To se mi nezdá. Určitě to má nějaký smysl, který mi uniká," pochybuje Luboš a pohladí Hanku po vlasech.
     „Máš pravdu. Něco za tím vězí," zatváří se tajemně.
     „Co?" naléhá Luboš a pohladí Hance ňadra.
     „Neboj se, dozvíš se to. Teď mi ale slib, že se už nebudeš na nic vyptávat," nakloní se k němu a políbí ho.
     „Nebudu," slibuje Luboš.
     „A budeš se se mnou milovat až do rána?"
     „Budu," slibuje Luboš.
     „A ještě mi řekni, líbilo se ti to dneska?"
     „Líbilo, moc."
     „Jsi šťastný?"
     „Jsem."
     „Jsi fajn kluk, ďáblíku. Trochu směšný, ale fajn. A nebuď smutnej a neurážej se," Hanka vyleze z vany, osuší se a vznešeně odchází do postele.
     Luboš teskně hledí za svůdně se pohupujícími skvostnými oblinami jejích hýždí a dumá bezvýsledně, na čem vlastně je.
     Ráno u snídaně mu v uších stále ještě znějí Hančiny slastné vzdechy, v dlaních pořád cítí její hebkost a marně se rozhlíží, kdy se objeví. Kde by se nadál, že její nádherné tělo ještě leží na hotelovém lůžku, černé vlasy rozhozené kolem hlavy na polštáři. Její krásná bílá ňadra však už nesálají teplo, naopak zlověstně chladnou a pod levým už nebije srdce. Na nočním stolku u její hlavy se výmluvně válejí prázdné krabičky od léků.
     Když pak Luboš za chvíli uslyší o Hančině sebevraždě, chce se aspoň teď rozběhnout do jejího pokoje. Jaký by však mělo smysl, vidět ji mrtvou a nedojíst snídani. Leda by se chtěl také zabít. To ovšem nechce a tak ho pouze napadne, proč musel být spoluhráčem jejího rozloučení se životem zrovna on?
     Kdyby to jen tušil, nevypařil by od ní nad ránem; říká si. Dokázal by však něco změnit? Vlastně na tom nijak nezáleží, soudí. Jisté je pouze to, že propagační konference i hotel získaly nečekaně jednu příšernou pikantní historku. A on se vrátí domů, jakoby nic. Ba ne, její vznešená chůze mu z duše nevymizí. Ale nic víc. Ještě snad její dychtivé oči. Ta zrzka mě nenapadla jen tak, říká si Luboš, ač by přísahal, že Hančiny oči dychtily po životě.
     „Chudák zrzka," pronese nahlas.
     „Mluvíte o té mrtvé dívce?" otáže se spolustolovník.
     „Ovšem, o čem jiném se tu mluví?" odvětí Luboš bezbarvě.
     „Ale ta měla, tuším, černé vlasy."
     „Jako antracit," souhlasí Luboš. „A není to jedno? Myslím, že na tom nezáleží."
     „To je fakt. Teď už ne," potvrdí muž. „Znal jste ji?"
     „A před tím na tom záleželo?"
     „Jak to myslíte?"
     „Na čem vůbec záleží?"
     V pohledu muže jsou spousty nechápavých otazníků.
     „Na jejích očích bude vždycky záležet," řekne Luboš.
     Spolustolovník se na něj útrpně podívá. Lubošovi to nažene do hlavy krev nakypělou vztekem. Celý se třese a hledá, na čem se vybít. Potom zvedne jeho talířek s míchanými vajíčky a připlácne mu ho na tvář. 
     „Jen si dej do nosu!" komentuje svůj počin a vloží do těch slov všechnu beznaděj, úžas, bezmoc a děs, jež v něm Hančina sebevražda vyvolala.