Stoprocentně mu věřím, že to tak bylo. A věřím panu Vašutovi i to, že mu profesor říkal – podívejte se, soudruhu Vašute, debatovat můžeme o čemkoliv, ale nebudeme spolu debatovat o vedoucí úloze KSČ (zde). Marku Vašutovi se to možná příčilo, nicméně akceptoval hranice debaty vytyčené profesorem, poctivě se učil marxisticko-leninské žvásty a přijal i to, že u zkoušek odříkává něco, s čím nesouhlasí. Akceptoval rovněž, že se vůbec musel učit něco tak zparchantělého, jako je marxismus-leninismus, když chtěl být hercem. A on je skvělý herec.
Nevyčítám mu to, podobně se tehdy u nás chovala drtivá většina lidí, jinak by komunistický režim nepřežil tak dlouho. Lidé však měli dobrý důvod se tak chovat, protože v 50. letech 20. století by je čekal za odpor proti režimu kriminál, případně mučení, nebo možná i smrt. A potom, po krátkém nadechnutí jakési svobody v 60. letech, které však udusily sovětské tanky, lidé žili obrazně „s pistolí u hlavy“, ačkoli husákovský režim nebyl už tak krutý (tedy až na výjimky, kdy například Pavla Wonku bachaři umlátili v kriminále). Lidé ve většině ale už nechtěli riskovat ztrátu práce, naopak chtěli budovat kariéry, nechtěli přijít o relativně pohodlné životy...
Osvojili si tedy doublethink, což je „schopnost udržet v mysli dvě protikladná tvrzení a obě z nich akceptovat“. Jako doublethink je nazván základní nástroj politiky Strany v Orwelově státě. Není to sice zcela přesné označení jednání lidí u nás v době komunistického režimu, nicméně se dá použít a lze také říct, že Marek Vašut doublethink ovládal výborně, jak ve zmíněném rozhovoru vlastně prozradil. Proto mu věřím i to, že v roce 1989 zvonil klíči za pluralitu názorů a za svobodné volby. Chtěl se mimo jiné zbavit právě onoho doublethinku.
Proč ale nyní připomínám rozhovor s hercem, od jehož publikování uplynou letos už čtyři roky? Mám k tomu několik důvodů. Jedním je, že dnes někteří varují před hrozbou návratu doublethinku. Například zdejší bloger Ladislav Pokorný v článku „Učitelé budou ve školách bojovat s dezinformacemi. Jednou z mnoha možností je doublethink“ (zde). Prý jim vytyčil boj s dezinformacemi ministr školství, což podle Pokorného povede k tomu, že budou muset v mysli udržet dvě protikladná tvrzení a obě z nich akceptovat.
Dalším důvodem je také to, co také vykládal Vašut ve zmíněném rozhovoru. Jeho profesor marxismu-leninismu mu řekl, že spolu nebudou debatovat o vedoucí úloze KSČ. Herec to považoval za dogma a dogmata podle něj patří do náboženství, ale nepatří do politiky, protože demokracie je pro něj pořád diskuse, a měly by v ní určitě zaznívat i názory, které nejsou konformní s mainstreamem.
Kde by však měly tyto s mainstreamem nonkonformní názory zaznívat? V mainstreamu? To těžko, protože mainstream je soubor myšlenek a postojů, které reprezentují či jsou konformní s názory, hodnotami, vkusem většiny ve společnosti. Je tedy logické, že menšinové a nonkonformní názory mají zaznívat jinde než v mainstreamu, a to zaznívají, jak ostatně sám pan Vašut ví, jak později ukážu.
Jemu se však nelíbí něco jiného. A sice to, že někteří lidé, zvláště mladí, kteří nemají prý to srovnání, jsou připraveni názory, které jsou nekonformní s mainstreamem, nicméně jsou legitimní, ale oni s nimi nesouhlasí, označit za fake news s tím, že by vůbec neměly dostat místo ve veřejném prostoru. Pan Vašut říká, že je to prostě něco, co jsme si nedokázali tehdy (asi v době onoho zvonění klíči) vůbec představit, že někdo bude někoho vylučovat kvůli názoru, s kterým nesouhlasí. A tendence té radikální části společnosti označovat jenom jiný názor za fake news, mu prý „přijde trošku jako zpátečka do tehdejších poměrů“.
Jenže to má háček. Jestliže je podle Vašuta demokracie diskuse, v níž by měly zaznívat i názory, které nejsou konformní s mainstreamem, pak do této diskuse musí nutně patřit i názory radikálně formulované. V diskusi jistě lze označit jako fake news jiný názor, který Dotyčný považuje za lež, je to přece názor toho Dotyčného, na nějž má právo. A Dotyčný v diskusi může říct i to, že by názory, s nimiž nesouhlasí, neměly dostat místo ve veřejném prostoru. A může to říct proto, že je to jeho názor, na který má právo, i když s tím názorem Dotyčného nesouhlasí zase pan Vašut. Tvrdit, že je to vylučování názorů a zpátečka do poměrů za komunistického režimu, je lež, a tedy fake news, jelikož Dotyčný nemá tu moc, aby nějaké názory zakazoval a postihoval jejich nositele, jakou měl komunistický režim.
Pan Vašut a řada dalších by se možná neměli tolik trápit obavami ze zpáteček do poměrů před sametovou revolucí, protože jsou z toho pak zmatení a pomíchává se jim přítomnost s minulostí, což pak vede k tomu, že si i protiřečí, jak to předvedl herec v onom rozhovoru. Moderátorka se to totiž zeptala, jestli přemýšlel nad tím, z čeho to vychází, že určitá část mladé generace není ochotna přijímat cizí názory, a pokud se jí nelíbí, tak je označuje za fake news? A Vašut odpověděl (parafrázuji), že je to mimo jiné tím, že mladí nezažili skutečnou nesvobodu, takže nemají srovnání, protože přes všechny vyjadřované obavy o stav demokracie, nejsou u nás političtí vězni, nikdo nikomu nezakazuje se vyjadřovat, ač jsou tady snahy o cenzuru...
Tak to je podle mého oxymóron jak hrom. Proč tedy herec straší zpátečkami do poměrů za komunistické totality, když si zároveň myslí, že nikdo nikomu nezakazuje se vyjadřovat, a hlavně moc nikoho netrestá za jeho názory? Marek Vašut v tom není přitom sám. Třeba zdejší blogerku, paní učitelku Veroniku Valíkovou v poslední době často přepadají hlášky z Černých baronů a Tankového praporu, případně se rovnou modifikují na současné poměry (zde). Paní učitelka nepochybně ví, že jí nikdo nezakazuje vyjadřovat názory, ani ji za ně nikdo netrestá a že je tedy „úchylné“ tvrdit něco o zpátečkách či návratech do totality. Píšu „úchylné“, neboť se podobná tvrzení uchylují od reality, ale jejich hlasatelé je „vykřikují“ do světa, ačkoli dobře vědí, že nejsou pravdivá.
Vysvětlení tohoto jevu je podle mého prosté. Hlasatelé prý nonkonformních (fakticky ale lživých) názorů je chtějí vykřikovat do světa, ale nechtějí, aby se k nim jiní lidé vyjadřovali kriticky a nesouhlasně, označovali je za lži čili fake news a přáli si, aby vůbec nezaznívaly ve veřejném prostoru. A vůbec nejvíc by hlasatelé prý nonkonformních názorů asi chtěli, aby se dostaly do mainstreamu, jak to předvedl třeba Ladislav Vrábel, který si pochodem k sídlu České televize a následnou demonstrací hodlal vynutit prostor v jejím vysílání. Já to chápu – ono je pro hlasatele prý nonkonformních názorů k vzteku, když většina na ně neslyší, posílá je k čertu, jelikož netouží poslouchat lži.
