Kdekdo si nejspíš řekne, že na tom není nic zvláštního, takové obrazy ve třídách bývají. Jistě, ale když volební komisi začnu nahlas číst – kdo Pavel, (bez) koho Pavla, komu Pavlovi, komisaři na mě udiveně zírají. Jak ale pokračuji – koho Pavla, (voláme) Pavle, (o) kom (o) Pavlovi, (s) kým (s) Pavlem, dojde těm lidem, že recituji z nástěnného obrazu a začnou se smát.
Jedna komisařka k tomu podotkne: „Žádný Babiš tady není.“ Říkám si, že by bylo dobré, kdyby měla pravdu. A ještě lepší by bylo, kdyby tady nebyl už nikdy. Mohl by odjet třeba do Jihoafrické republiky. Tam by si s ním poradili, jak to už jednou předvedli v případě českého podnikatele Radovana Krejčíře. No ale přestanu snít, odvolím a tím pro mě tohle zbytečné prezidentské šarivari skončilo. Stejně jako parlamentní demokracie žádného prezidenta nepotřebujeme.
A že jsem použil pro předvolební prezidentské klání výraz šarivari, nebylo nahodilé, nýbrž záměrné. Slovo šarivari (chariwari) je totiž odvozeno z latinského caribaria a řeckého karébaria, které doslova znamená „těžkou hlavu“, kocovinu. (Téhož původu je prý patrně i německé a české slovo „Krawall“ respektive „kravál“.) A co jiného, než kocovinu může mít člověk, který poctivě sledoval televizní a internetové prezidentské debaty a mnohokrát si tedy vyslechl Babišovu flašinetovou píseň plnou často lživých útoků na protikandidáta i vládu a sebechvály, která tak ostře kontrastovala s umírněnými a kultivovanými projevy Petra Pavla.
Někoho možná napadlo, proč mi záleží na tom, kdo bude dalším prezidentem, když o žádného nestojím. To máte tak, prezidentem někdo bezesporu bude a tím pádem bude reprezentovat Česko před světem. No a já nechci, aby na nás svět pohlížel třeba jako na Ugandu, když tam byl prezidentem Idi Amin, nebo jako na krátce existující Federaci Mali, když tam byl prezidentem Modibo Keita. (Kdo neví, kdo ti dva byli, nechť si informace o nich vyhledá, je to „zajímavé“ čtení.) A to by se mé vlasti mohlo klidně přihodit v případě volebního vítězství Andreje Babiše.
