V perexu citovaný výrok vlastně i dobře zní a působí, i když je ve skutečnosti nereálnou hloupostí. Avšak text Bohumily Truhlářové „Odborníci k veslu – ČR na 1. místě“ (zde) na podobných absurditách stojí. Pokusím se jej rozebrat a začnu hned tím „hledáním pravdy“. Hledat pravdu je sice pěkné, jde ale o to – o čem má být ta pravda? Obecně o životě a o světě? To je při řešení konkrétních problémů k ničemu.
A jakou pravdu bychom se měli snažit nalézt? Třeba tu objektivní, která je nezávislá na subjektu? Ta by se nelíbila nejspíš nikomu. Ani autorce ne, chce-li, aby Česká republika byla na prvním místě. Objektivně je totiž Česko na prvním místě v máločem, a když už je, tak většinou jen dočasně. A právě proto musíme brát ohled na okolní svět, jelikož se bez něj neobejdeme, a kdybychom se obešli, stejně nás ten svět „nenechá na pokoji“.
Fakticky jsou jakékoli konference o společném hledání pravdy absurdní. Přidržím-li se pojetí paní Truhlářové – kdo by měl diskutovat u onoho kulatého stolu? Například všichni občané ČR a volebním právem? Nebo snad i děti? Každopádně by to byl šílený mumraj, a kromě toho tak velké kulaté stoly nejsou. Nebo by to měli být ti „odborníci s vysokým odborným a současně i mravním kreditem“, o kterých autorka píše? Ti by nám totiž podle ní měli vládnout místo „stranických panáků“, protože ti by prý „žili své postavení ve funkcích vykonávaných jakožto služba lidem“.
I kdyby se dalo věřit tomu, že by zmínění „odborníci“ vykonávali své funkce jako službu lidem, kdo by měl rozhodovat, kteří lidé to jsou? Zřejmě celý národ. Avšak právě to se děje formou voleb. Nebo snad zná autorka lepší způsob, než jsou volby? Přímou demokracii? Jenže rozhodovat o všem na úrovni státu v referendech je technicky a finančně neúnosné, nepraktické a byl by to podobný mumraj, jako bychom všichni každou chvíli seděli u obrovského kulatého stolu.
Možná by stačilo, aby paní Truhlářová nevnímala politiky, kteří tvoří parlament a vládu, jako vládce a vrchnost. (Tento pojem zde razí například blogerka Kateřina Lhotská, avšak u ní se nejedná o naivitu, nýbrž o záměrné zkreslování skutečnosti.) Ač se totiž někteří politici jako vrchnost snažili a snaží chovat, jsou pouhými zvolenými zástupci svých voličů, ježto máme zastupitelskou demokracii. Kdo je vlastně odborník na politiku? Odbornost a profese politik neexistuje. Jsou politologové, ale to jsou „vykladači“ politiky, nikoli politici.
Pak tu máme „hledání řešení, která lidi nerozdělují“, jak je navrhuje Bohumila Truhlářová. Jde o to, jestli má autorka na mysli řešení konkrétních problémů nebo rozporů. Problémy jistě existují a jsou různě zaměření lidé či skupiny, jež se domnívají, že jejich řešení znají, avšak ona jednotlivá řešení jsou rozporná. Jedná-li o rozpory neantagonistické, jaké jsou třeba v případech problémů týkajících se vybudování kanalizace či chodníku v obci, jistě se dají najít řešení, jež nebudou lidi rozdělovat.
Pokud jde ale o rozpory antagonistické, hledání nerozdělujících řešení je téměř či úplně nemožné, protože jde o nesmiřitelné protiklady. Třeba mně je odporný nacionalismus, k jakému ovšem inklinuje paní Truhlářová – viz „ČR na prvním místě“. Považuji jej za krátkozraký pohled z žabí perspektivy, který vede v konečném důsledku ke katastrofě, o kterých jsou příkladů plné dějiny (nejvýraznější: nacistické Německo, současné Rusko).
Potíž je zřejmě v tom, že je Bohumila Truhlářová až neskutečně naivní (aspoň doufám, že jenom naivní). K tomu názoru mě vede například verzálkami napsaná výzva v článku: „Je čas se probudit a určit národní zájmy.“ (Já tento nesmysl křičet velkými písmeny nebudu.) Myslí si snad autorka, že všichni, kteří se nedívají na realitu kolem sebe jejíma očima, spí? A co přesně jsou ony „národní zájmy“? Měly by se o tom do nekonečna dohadovat obě komory parlamentu a stejně se ničeho nedobrat? Či by se mělo uspořádat referendum o tom, co jsou národní zájmy? Nebo snad by si měl národ kvůli tomu sednout ke kulatému stolu?
Kromě toho výzva k probuzení evokuje název ilustrovaného časopisu „Probuďte se!“ vydávaného společností „Strážná věž“, kterážto organizace jedná ve prospěch Svědků Jehovových. A přesně tak, jako to činí jehovisté, se mi jeví argumentace paní Truhlářové.
Korunu svému textu nasadila autorka v jeho závěru, kde píše, že „až budeme umírat, nebudeme se zodpovídat z toho, jací byli lidé kolem, skládat účty budeme ze své zodpovědnosti za své kroky životem“. To by mě fakt zajímalo, kdy a komu se zodpovídá a jaké účty skládá třeba ten, který havaruje v autě a je na místě mrtev? Nebo jak se zodpovídá člověk, který se narodí jako mentálně retardovaný? To jsou ale otázky pro jiný článek.
Napsal jsem Bohumile Truhlářové do diskuse, že je její text naivní a hloupoučký, až to děsí. Ještě víc mě ale děsí, jakou nabírá karmu. Snad je to jen optický klam vznikající v této bublině, protože představa masy takto naivních lidí je přímo hrůzostrašná. Pan Josef Bárta 70286 napsal do diskuse: „Tak tohle je pozvánka na dnešní demonstraci.“ Ačkoli se zmíněným blogerem většinou nesouhlasím, v tomto případě mám podobný názor jako on.
