Jaký by dnes byl – Karel Kryl?

14. 04. 2019 2:19:40
V souvislosti s nedožitými 75. narozeninami Karla Kryla (nepřipojuji k němu žádné atributy, čím byl, neboť to je zbytečné) si leckdo zaspekuloval, jaký by byl dnes, kdyby se dožil současnosti a jak by na ni reagoval.

Podobné úvahy však nedávají smysl a jsou navíc zbytečné, protože účelové. Každý si do nich totiž projektuje své vlastní představy a přání. A jestli něco Karel Kryl nedělal, tak to, aby žil a choval se podle něčích představ a přání. Od jeho smrti uplynulo čtvrt století a nikdo nedokáže odhadnout, jak by na něj působil přibývající věk, jak by se vyvíjel jeho zdravotní stav, co všechno by za uplynulých 25 let absolvoval, jak by na něj zapůsobily události, které se v té době odehrály, kdo by ho ovlivnil...

Kromě toho se při spekulacích nebere zřetel na skutečnost, že je člověk v padesáti jiný než v pětasedmdesáti, kdy se většinou už projevuje jistá únava ze světa a života. Jak stárne, stále víc mu dochází pomíjivost všeho, jakási marnost veškerého lidského počínání (už to na sobě také trochu pozoruji), a pokud to někomu nedojde, stane se z něj zatrpklý, zlostný dědek (bába), který se vzteká kvůli věcem, jež neovlivní.

Znal jsem Karla Kryla pouze jako nadšený a vděčný posluchač jeho písniček, a to už od svých 14 let, později jsem ho poslouchal na Svobodné Evropě, jako jiní jsem si o něm něco přečetl. Měl jsem však jedinou a jedinečnou příležitost setkat se s ním face to face a mohl se ho zhruba dvě hodiny ptát na různé věci. Stalo se to přesně 240 dní před jeho smrtí a co z toho vzešlo, jsem tady již publikoval. Nyní z toho vyberu několik pasáží, a každý si může zaspekulovat, jak by se jeho postoje dále vyvíjely.

Otázka: Jak se vám tady dnes v tom vedru zpívalo?
KK: „Dobře. Moc krásně. Vedro nevadí. Vadí mi lidé, kteří přicházejí, aby si buď poslechli to, jak budu zase někoho provokovat, nebo jenom to, co jsem zpíval v 60. letech, nebo provokativně tleskat některým písničkám, případně ti, kteří přicházejí, aby provokativně odešli ze sálu, když něco zpívám.“

KK: „Lidé byli pozorní a já se jim chci omluvit. Možná, že čekali zábavu. Tu ale dostanou od kohokoliv jiného, včetně písničkářů. Ode mě ne. Já hodlám být nadále těžší. Umím dělat srandu, ale proč bych ji dělal, když už je tolik takových, kteří se na srandu jenom vymlouvají. Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne.“

Otázka: Ve svých písničkách si všímáte většinou horších stránek života. Proč?
KK: „O těch druhých stránkách vám zazpívají všichni ostatní. O tom, jak je to krásné...“

Otázka: Přesto je ve vašich písních spousta poezie. Jste spíš optimista nebo pesimista?
KK: „Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i na černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.“

Otázka: Při koncertě jste řekl, že nyní málo píšete. Je to pravda?
KK: „Píšu málo písniček, protože se mi forma písničky, řekněme, vypařila. Písnička potřebuje černobílé téma. Čím je však člověk starší, tím je ukecanější. Vlastně není ani tak ukecaný, jako že vidí věci ve strašné spoustě velice jemně roztříděných šedí a potřebuje proto daleko větší prostor na to, aby o něčem vypověděl. Jelikož ví o věcech čím dál víc, chce-li se dovědět, zabíhá téma do širokých rozměrů. Písnička je jednoduchá záležitost.“

Otázka: Možná už ani doba není tak černobílá?
KK: „Doba je černobílá zcela. Když poslouchám pana Klause, jak říká – každý rozumný člověk přece ví, že – znamená to, že když neví, tak je nerozumný. To je prostě jasné. Mluvil jsem teď s jedním pánem, jmenuje se Josef a hraje v Národním divadle. Říkal, jak je to v Bratislavě hrozné a jedním dechem dodával, že co si tam dovolí Lasica a Satínský a Markovič, tak to si u nás nikdo nedovolí. Tak nevím, jestli tam mají více nebo méně svobody.“

Otázka: Mluvil jste také o domovech. Kde jste víc doma?
KK: „Já jsem doma na světě. Zatím ještě. Třeba ale Šéf nahoře řekne – půjdeš domů, tak se přestěhuju nahoru. Zatím jsem doma na světě a nehodlám brát tuto zem jako třináctou komnatu, po které jsem toužil – to by byla naivita, ale jako jednu z těch 160 zemí, které znám.“

Otázka: Navštívil jste 160 zemí? A kde jste tedy nebyl?
KK: „Všude jsem nebyl. Ne, takhle, když vezmu americké země, jak se všechny jmenují – Alabama, Nebraska..., země australské, kanadské, německé, tak se najde více zemí, kde jsem nebyl. Nebyl jsem tam, kde nejsou emigrovaní Češi. Ale když tam nejsou Češi, jsou tam Slováci nebo Poláci nebo Němci, tyhle jazyky umím a jinde, když jsou tam lidi, se domluvím španělsky, italsky, anglicky, a když ne, tak rukama. Takhle – udělám mrtvého broučka, jako v čínské čtvrti v San Franciscu a oni mi dali najíst – to stačí. Musíte udělat mrtvého brouka a ne frajera.“

Otázka: Vím, že jste toho prožil hodně. Co byste ještě prožít chtěl?
KK: „Všechno, co se dá.“
Otázka: Konkrétně?
KK: „Ne, ne... Jo? Tak jo. Rád bych prožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát, a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají: táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 a 50 let a neříkají: no jo, my už to nezvládneme, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe. Naše děti totiž ještě nemůžou. My jsme za to zodpovědní, pane, my! Každý za ten malý kousíček, který může vykonat k lepšímu. Vymlouvat se na děti, je zbabělost. Je to podlost, a navíc dáváme těm dětem na hrb víc, než mohou unést. To nejde jim říkat, co mají dělat. To se jim musí ukázat.“

Otázka: Jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta?
KK: „Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory, mluví německy a několika dalšími jazyky, aby se domluvil s lidmi, má své přátelé a kamarády a několik svých lásek a má svou ženu a svůj německý, kanadský, australský, švédský, norský, finský a dánský okruh, kam si zajíždí za svými poustevníky, co ještě zůstali slušnými lidmi, stejně jako zajíždí na Moravu, Slovensko, do Čech a do Slezska, abych nikoho neurazil, a ke svým skvělým olašským cikánům, s nimiž slavil své 47. narozeniny. Teď s nimi dodatečně oslavím ty čtyřicáté deváté. Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.“

Často se také v souvislosti se vztahem Česka k multikulturní Evropské unii, a naopak se snahami obracet naši zemi na východ směrem k Rusku a Číně spekuluje o tom, jak by se k tomu stavěl a jak by to hodnotil. V létě 1993 mi na téma vlastenectví a evropanství řekl například toto.

KK: „Každý člověk, který odcházel z této země, má svou hodinu H odchodu. A má vlastní představu o této zemi, jak se mu jevila, když ji opouštěl. Všichni ji nosí hluboko v duši a jsou to většinou vlastenci, zatímco u nás vlastenectví vymizelo. Vlast – jako fetiš, jako oltářík, jako hluboký zážitek v duši, jako velká láska nikdy nekončící. To tu nikdo nechápe, anebo je jich pramálo, kteří chápou.

Člověk má venku kromě mateřského jazyka také jakýsi sen o tom, jak by mohl lidem ve vlasti pomoci. To si tady taky nikdo neuvědomil. Ale ti lidé tam venku zůstanou, jestli tu Československo ještě bude, nebo nebude. Pro mě Československo existuje, ať se vám to líbí nebo ne. Mé publikum se nedělí jaksi podle toho, že je támhle z Vlárky do Štěpána dneska celnice. A já si za ním pojedu, a když mě k němu nepustí, přijedu buď od Znojma na Moravu nebo z Vídně do Bratislavy. Vždyť to není žádný problém. Já jsem Evropan.

Domnívám se, že je krásné, když člověk jede z Mnichova na jih a za čtyři hodiny projede asi šest kultur. Sednu si za 25 marek do autobusu a projedu Bavorsko, kus Rakouska, jižní Tyroly a skončím v Itálii – všechno je to jiná kultura a mně to naprosto nevadí, protože mi to všechno patří. To je moje, to jsem prožil, umím se domluvit a rozumím. A když nerozumím, tak si nechám vše vysvětlit a nedělám chytrého.“

A na závěr připojím ještě Krylův fejeton o žurnalistice, který mi spatra namluvil do diktafonu.

Karel Kryl: O žurnalistice

= Teď na vystoupení jste mohli slyšet žurnalistickou práci v písničce, která se jmenuje Demokracie. To nemá nic společného s literaturou ani poezií. Je to žurnalistická záležitost, spíš rýmovaný komentář, což každý pozná. Sám ten text považuji za věcnou záležitost.
= Jinak jsem dělal žurnalistiku profesionálně dvaadvacet let a je strašně těžké odejít z toho pryč. Dělal jsem však žurnalistiku, nikoli žurnaj. Abych nemusel dělat žurnaj, odešel jsem z rádia Svobodná Evropa.
= Jde se o to, že člověk má psát, co chce, a říkat, co si myslí, a potom čekat, až ho někdo opraví nebo seřve. A také počítá s tím, že ho někdo seřve. Ovšem argumenty. Nikoli jen tím, že někdo zvedne telefon a řekne – Tak takhle to nepůjde! Vždycky čekám, až mi někdo vyvrátí mé názory, ale skutečnými argumenty. Když se to stane, srazím kufry a řeknu – Poslušně hlásím!
= Ale dobře. Na Slovensku to v novinách prostě je, proto má pan Mečiar pořád potíže. Pan Klaus nemá nikdy potíže, protože to dokonce není ani pan Klaus, který bere do ruky telefon, nýbrž některý pověřený tajemník. No ale, každý ví, který to je. U nás to tak bylo vždycky. Ale já – opravdu, nedá se s tím nic dělat – volím spíš lidi, kteří se mýlí a dělají strašné průsery prostě proto, že jsou to „člověci" a ne computery. S computerem se nemohu bavit.
= Jsem zklamaný absolutní nemožností kontaktu mezi lidmi, ztrátou důvěry mezi nimi, už dnes zase opatrností ve výrazivu a také ohledy novinářů-žurnalistů na to, co si přeje ten, co rozhoduje. Naprostým nedostatkem je prosazování se žurnalistů za účelem získávání faktů a informací. Neustálé obracení se na to, co to přinese a co to nepřinese, bude z toho průser, nebude z toho průser – to do žurnalistiky nepatří. To ne!
= To patří do žurnaje. Je to přesně to, co si objednávají mocní tohoto světa. V každé zemi. Za žurnalistiku se nedostávají metály. Za žurnalistiku se dostává přes dršťku a případně posthume nějaký ten metál. Už asi čtyřicet žurnalistů zahynulo v bývalé Jugoslávii. To patří k věci – být u toho, být při tom a podat o tom zprávu.
= Je to jedna z věcí, jež ve mně – jako v poetovi – i z toho suplovaného novinářství zůstala. Sedím a píšu si krásné věci a pak mě něco příšerně nasere a napíšu komentář, jestli se to někomu líbí nebo ne. Zatím jsem to posílal do Znojemska a do – to se podivíte – Literárního týdeníku. Tam mi totiž texty nekrátí, neseškrtávají, nepřipisují své otázky a neubírají pointy. Tak, jak to napíšu, tak to otisknou.“

Autor: Jaroslav Kvapil | neděle 14.4.2019 2:19 | karma článku: 18.29 | přečteno: 638x

Další články blogera

Jaroslav Kvapil

Pravda o Červené Karkulce

Je hrozné, jak se dneska v zájmu genderové i jiné korektnosti upravují literární díla klasiků. A považte, že dokonce i pohádky. Ještěže na to upozornila jistá učitelka češtiny a dala tím směr našemu vědeckému bádání.

1.4.2023 v 12:48 | Karma článku: 17.40 | Přečteno: 633 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Ježíš na krumpáči

Smrt čeká na všechny, ale v zařízeních, kde tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Následující příběh začíná v roce 1996 v Domově důchodců v Radkově Lhotě, kde je právě hodně živo.

26.3.2023 v 15:34 | Karma článku: 21.29 | Přečteno: 444 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Marie Kudeříková, zatvrzelá až k obdivuhodné statečnosti, popravená právě před 80 lety

Není dobré zlehčovat oběť kohokoli, kdo bojoval proti zlu. To se nám vždycky vymstí. Je ovšem tragicky absurdní, že nemálo z lidí, kteří proti jednomu zlu bojovali, posloužili v konečném důsledku třeba nevědomky jinému zlu.

26.3.2023 v 13:56 | Karma článku: 25.54 | Přečteno: 689 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu

(Povídka) Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout.

21.3.2023 v 14:06 | Karma článku: 9.39 | Přečteno: 370 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 20.76 | Přečteno: 292 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 33 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 286 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.56 | Přečteno: 502 | Diskuse
Počet článků 646 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 993

Neidentifikuji se s žádnými politickými, profesními, náboženskými, myšlenkovými či jinými směry a skupinami. Pokud se některý můj text nebo části textů shodují s názory takových směrů a skupin, je to buď náhodné, nebo způsobené prostupností myšlenek různě zaměřených lidí. Píšu si, co chci a co mám potřebu napsat. Naopak nepíšu ve jménu ani z pověření nikoho jiného. 

https://kvaj.blogspot.com

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...