...anebo až do smrti (povídka)

Stařík se svalil do špinavého sněhu. Petr se chvíli rozhlížel, co udělají kolemjdoucí, a pak se ho pokusil zvednout sám. Byl děsně těžký, ale nakonec se podařilo dostat ho do stoje a dovléct k lavičce.

= „Přebral jste, že,“ řekl Petr shovívavě a snažil se zjistit, co se tomu chlapovi stalo. 
= Ten ale nepromluvil, jen nepřítomně zíral do prostoru.
= „Co vidíte?“ zkusil to jinak. 
= Děda stále strnule civěl před sebe. 
= Petr se netrpělivě podíval na hodinky. Nechtěl si ukracovat čas, který mohl trávit s Dinou. Opilý stařík pořád jen tiše a nehybně seděl.
= „Zvládnete to už sám? Musím už jít,“ zvedl se Petr k odchodu. 
= „Celý roky jsem nevypil ani kapku,“ zavolal za ním stařík. „Ale co mi zbylo, když jsem zůstal úplně sám,“ dodal.
= Petr se vrátil.
= „To je mi líto. Pojďte, dovedu vás domů.“ 
= Cestou se děda probral natolik, že už dokázal navigovat, kudy mají jít.
= „Byl jsem sám vlastně celej život. Měl jsem sice ženu, kamarády, holky, děvky i v podstatě slušné naivní husičky, spousty lidí kolem sebe,“ rozpovídal se. „Na nikom z nich mi nezáleželo. To oni se museli lísat ke mně a bejt rádi, když jsem jim věnoval přízeň. Starat se o jiné a zajímat se, jak se cejtí, nebylo nic pro mě. Chtěl jsem si užívat a brát všechno, co se mi samo nabízelo. Býval jsem fotbalista, obávané levé křídlo, dokonce reprezentant. Měl jsem všechno, slávu, prachy, obdiv…,“ vykládal s hořkou hrdostí.
= Petra překvapilo, jak rychle děda vystřízlivěl, jak plynule a rozumně mluví, a došlo mu, že nemá co do činění s žádným primitivem. Svůj příběh líčil málem jako nějaký psychologický posudek.  
= Byt starého fotbalisty vypadal však žalostně. Zašlý a omlácený, kdysi přepychový nábytek, všude prach, smetí na vyšlapaných kobercích, na každé vodorovné ploše byly prázdné láhve od chlastu, špinavé sklenice, kulaté otisky po nich, do zčernalých stěn, záclon i nábytku nasákl cigaretový kouř a zatuchlým vzduchem občas provanul čpavý a kyselý pach kvasinek, potu a snad i moči. Býval to nepochybně honosný byt a o to ubožeji nyní působil.
= Na Petra padlo zoufalství. Jeho příčinou nebyl však starý ožrala a jeho zchátralý kvartýr, ale ta zhmotnělá vize marnosti mu nahnala strach, že ani jeho život nikam nevede. Měl takový dojem už dlouho, zatím nejasný, uložený v podvědomí. Jenže teď nabyl konkrétní podoby a vyhřezl na povrch. 
= Proč je vlastně s Dinou? Kvůli sexu a proč ještě? Nedovedl si představit, že by s ní doopravdy žil a ona nejspíš také ne. Vždycky pro ni budou na prvním místě její dvě děti, ačkoli jsou už hodně samostatné. Ani od svého exmanžela se nikdy úplně neodpoutala. K Petrovi utíkala, aby se odreagovala od všednosti a každodenních povinností.  
= Nežárlil na její život, netoužil ji k sobě připoutat. Jeho problém byl opačný. Děsil se, že by se mu mohla dostat do hlavy, nedovedl ji pustit blíž k duši. Dinu ani nikoho jiného. Lidi a prostředí, ve němž žil, přijímal jen z nutnosti. Starý fotbalista se přiznal, že mu na lidech nezáleželo, akorát je využíval, ale Petr si je ve skutečnosti ošklivil a štítivost zažíval v kontaktu s okolním světem vůbec. Tady, v tom hrozném bejváku, si to naléhavě uvědomil a v jediném okamžiku ztratil i smysl setkávání se s Dinou.
= „Hrozný, že,“ začal fotbalista opět konverzaci. „Takhle jsem skončil, a to zoufalství mám pořád před očima. Divíte se ještě, že chlastám?“
= Petr se tomu logickému klamu v duchu zasmál. Právě pití nejspíš přivedlo starce do takové situace a on teď tvrdí, že nasává kvůli tomu, jak nyní vegetuje.
= „Nikdy nedopusťte, abyste se do něčeho podobného dostal,“ pokračoval někdejší fotbalový reprezentant.
= Vtom zavrávoral, Petr ho však zachytil a odvedl do omšelého křesla.
= „Už se ani neudržím na nohou, a běhával jsem rychle skoro jako gepard.“ 
= „Odpočinete si a potom vám bude líp.“ 
= Ne, že by na tom Petrovi nějak záleželo, ale měl dojem, že už musel něco říct.
= „Tak já už půjdu, ještě něco mám,“ dodal a zamířil ke dveřím.
= „Můj konec začal, když mi umřela žena,“ uslyšel za sebou. „Už jsou to tři roky. Byla to ta nejlepší ženská na světě. Já na to ale přišel až pozdě. Celý život jsem ji přehlížel, podváděl, kolikrát i ponižoval…“
= Petr se vrátil do pokoje.
= „Víte, kolikrát si říkám, že mi to vlastně patří. Nikdo si nemá právo zahrávat.“
= Pohlédl dědovi napjatě do tváře. Vypadal stále víc jako žalostná troska. Hned nato sklouzl zrakem na sekretář. Za sklem tam byly napěchované poháry, vlajky, medaile, plakety, diplomy a různé jiné cetky. Je snad výmluvnější obraz marnosti než němé, prachem zapadané suvenýry zašlé slávy? pomyslel si. Stařík postřehl, kam se dívá. 
= „Když je člověk mladej, touží po slávě, chce znovu a znovu zažívat pocit radosti z vítězství, připadá mu to jako úžasný dobrodružství, ale že to největší dobrodružství, tu největší radost najde jen ve svém srdci, na to ale přijde až pozdě.“ 
= „Já vím.“
= „Nevíte nic, ale to nevadí. Já byl mezi fotbalisty výjimka. Tak trochu filozof, tak trochu básník…,“ chraplavě se rozchechtal. „Ano, i básník… Hodně jsem četl, vozil jsem si všude sebou knihy, dokonce i poezii a spoluhráči si mě kvůli tomu dobírali. Přezdívali mi Poeta, protože jim nešlo do hlavy, jak můžu číst verše. Já je ale miloval, okouzlili mě hlavně americký beatníci. Znáte beatnickou poezii?“
= „Málo,“ obrátil hlavu k obrovské knihovně napěchované svazky. „Opravdu už ale musím jít.“
= Petr už ve skutečnosti nikam nespěchal, ale další setrvávání se staříkem v jeho bytě mu připadalo nesnesitelné. 
= „Když ale tribuny jásají a člověk ví, že právě on je toho příčinou,“ nebral děda na vědomí jeho netrpělivost, „vnímá jako samozřejmost, že má úspěch i v životě, že je obletovanej, středem pozornosti, že je bohatej, protože, co si budeme povídat, je to příjemný. Co je ale opravdu úspěch?“
= Děda přestal vyprávět a Petr si všiml, že má v dříve kalných očích pojednou jiskru.
= „Ale to všechno, co jsem teď vykládal, je falešný pozlátko,“ povzdechl si pak zase vyhasle. „Neznamená to nic, vůbec nic, puf a je to pryč.“
= Odmlčel se, aby si zapálil cigaretu.
= „Pryč, jako tenhle dým,“ ukázal na obláček kouře. „Jediné, co mělo v mým životě smysl, byla moje Marie. Tichá, vždycky k dispozici, nikdy nevyčítala, rozuměla mi, přehlížela moje špatnosti a výstřelky, bez reptání na mě čekala, milující… Co zůstalo z mý slávy, když už tady není? S ní bych mohl překonat děs ze stáří. Teď už je na všechno pozdě, nedokážu žít v ústraní a bez opory… Od chvíle, co Marie už není, se propadám hloub a hloub… Nejhorší je to takhle kolem Vánoc…“
= Petr skoro neposlouchal a přemýšlel, jak odtud co nejdřív vypadnout. Osnoval si, co řekne Dině, až se s ní uvidí. Vtom si uvědomil, že fotbalista zmlkl. Podíval se na něj a zjistil, že usnul. Petr odešel a celou cestu domů ze sebe nemohl setřepat tíži toho náhodného setkání.
 = „Kde, prosím tě, vězíš? Už jsem chtěla jít,“ uvítala ho Dina podrážděně.
 = „Zdržel jsem se.“
 = „To jsem zaregistrovala. Kde, proboha?“
 = „Mám za to, že se ti nemusím zpovídat.“
 = „Nemusíš. Ale já jsem na tebe čekala. Těšila jsem se na tebe. Je úterý, Petře. A víš, že úterky a čtvrtky jsou vždycky naše.“
 = „Zvedl jsem opilýho dědu, který upadl na ulici a odvedl ho domů.“
 = „To myslíš vážně? A kvůli tomu ses vykašlal na mě? No dobře, ale to ti trvalo tak dlouho? Proč jsi aspoň nezavolal?“
 = „Nenapadlo mě to.“
 = „Já snad špatně slyším. Ty víš, že k tobě přijdu a nenapadne tě zavolat, že se zdržíš?“
= „Ty jsi mohla zavolat taky.“
= „Volala jsem! Snad desetkrát! Byl jsi pořád nedostupnej.“
= Vytáhl svůj mobil z kapsy a řekl: „Je vypnutej.“
= „Cože!?“ vytřeštila Dina oči. 
= „Měli jsme poradu, tak jsem ho vypnul a pak na to zapomněl.“
= „Jsi nemožnej, Petře! A to ti nebylo divný, že ti nikdo nevolá?“
= „Nemyslel jsem na to.“
= „A na co tak úžasnýho jsi myslel.“
= „Na osud toho dědy. Býval prý slavnej fotbalista, ale teď je osamělej, umřela mu žena, takže chlastá. Musel to být zajímavej člověk. Četl i poezii. Teď je z něj ale už troska. Padl z toho na mě smutek a strach.“
= „Tsss, to je snad zlej sen,“ zakroutila hlavou. „Vyměníš mě za starýho ožungra!? Co pro tebe vůbec znamenám? Asi nic. Máš mě jen do postele…“
= „Ano,“ přerušil ji. „Nic jinýho mezi námi není.“
= „To si myslíš? Tak to cejtíš? Ale já tě miluju! Chápeš? Miluju!“
= „Nemiluješ. To si jen namlouváš. Jako ten starej fotbalista si namlouvá, že chlastá, protože mu umřela žena a je osamělej. Ty, Dino, miluješ svý děti a možná i svého exmanžela, ale mě ne. Mezi námi je jen přetvářka. Vždyť se ani nejmenuješ Dina, jen si tak říkáš, protože ti to připadá zajímavější než Alena. Všechno je jen přetvářka.“
= „Ale, Péťo, vidíš to moc černě. Asi na tebe opravdu padl jen smutek a připadá ti všechno špatný. To ale přejde…“
= Přišla k němu, objala ho a začala líbat.
= „Vždyť je nám spolu dobře a zase bude. Miluju, když se objímáme, tvý doteky, tvý ruce a ty jsi vždycky tvrdil, že zbožňuješ mý tělo, mou něhu…“
= „To jsem tvrdil. Ale já se tě, Dino, ve skutečnosti štítím.“
= „Cože!?“ divoce ho odstrčila. „Ty se mě štítíš!? Něco tak hroznýho mi ještě nikdo neřekl! Po tom všem, co jsme spolu prožili!?“
= „A co jsme spolu vlastně prožili?“ namítl. „Ale neber si to osobně.“
= „Jak si nemám brát osobně, když mi řekneš, že se mě štítíš?“
= „Protože se to netýká jen tebe. Já se štítím každýho.“
= „Každýho?“ zarazila se. „Nikdy jsi nic takovýho neříkal.“
= „Ne, protože mi to došlo až u toho dědy.“
= „To je nesmysl! Jen ti něco přelítlo přes nos. Už radši půjdu, abych mohla vstřebat tu odpornost, cos mi řekl. Možná se ti někdy ještě ozvu.“
= Petr překvapeně zjistil, že cítí úlevu, a jakousi škodolibou radost, že jí to řekl. Sice se naštvala, dotklo se jí to, ale stejně to skousla a ve čtvrtek bude zase tady.
= Před Štědrým dnem zvonil Petr u bytu starého fotbalisty. Chtěl mu předat dárek. Sehnal pro něj na internetu antologii americké beatnické poezie Obeznámeni s nocí: noví američtí básníci, která u nás vyšla někdy v šedesátých letech. Napadlo ho až později, že už to stařík nejspíš dávno má. Zvonil, ale nikdo neotvíral. Po chvíli vylezla sousedka a zeptala se, koho hledá.
= „Toho starého pána, co tady bydlí.“
= „Ten předevčírem umřel. Vy to nevíte?“
     
= Petr odešel domů a otupěle čekal na Dinu. Jak předpokládal, byla za ním hned ve čtvrtek, v úterý znovu a dnes byl opět čtvrtek. Dina vtrhla do jeho bytu s dárkem pro něj v náručí. Dala mu ho a on jí na oplátku zase knihu, kterou pořídil pro starého fotbalistu.
= „Tys mi koupil básničky?“ užasla Dina, když ji rozbalila.
= „Nemáš radost?“ prohlížel si mikinu, co dostal od ní.
= „Odkdy já čtu básničky? Navíc je ta kniha nějak opotřebovaná. Z antikvariátu?“
= Usmál se a vylovil z aktovky dárkovou taštičku. Dina z ní vytáhla parfém v luxusní krabičce a oči se jí rozzářily.
= „Po tom jsem už dávno toužila. Ale, Petře, ten je příšerně drahej.“
= „Já jsem ho sehnal levněji ve frcu.“
= „Kde?“
= „V zastavárně.“
= „Nedělej si blbou srandu,“ škádlivě do něj strčila.
= „Knížku jsem měl pro toho dědu, jak jsem ti o něm vyprávěl. On ale umřel.“
= „Aha,“ řekla Dina, slastně čichla k parfému a navoněla se.
= Petr otevřel knížku na stránce s básničkou Carla Sandburga a četl: Jezero Michigan: Už jsme tady pořádně dlouho. / Illinoiská prérie: Snad. / Jezero: Zažili jsme deset měst. / Prérie: Jedenáct. / Jezero: Jedenáct s Chicagem. 
= Podíval se na Dinu a připadalo mu směšné, jak se kochala takovou ničemností, jako je pár mililitrů voňavky v lahvičce, která mu navíc v té chvíli smrděla stejně jako fotbalistův byt. Beztak ale věděl, že se s ní bude stále dál scházet, beznadějně a marně, dokud nezasáhne nějaká okolnost, která to znemožní, anebo až do smrti.
= „S tímhle parfémem se mě snad už nebudeš štítit,“ usmála se a prozatím ho odložila. „A Petře, obleč si tu mikinu, ať vidím, jak ti sluší.“