Před osmdesáti lety 14. září 1937 zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný jako prezident Osvoboditel nebo Tatíček Masaryk, každopádně ale muž, který je fenoménem nejen našich, ale i světových dějin.
Vracím se k tomuto výročí s třídenním zpožděním, ale snad mi to laskavý čtenář odpustí. Pod názvem „Fenomén Masaryk“ byla v den 80. výročí jeho úmrtí v Národním muzeu v Praze otevřena výstava, která se snaží přiblížit, kdo to byl Tomáš Garrigue Masaryk jako člověk i jako veřejný činitel. Zúčastnil jsem se velkolepé vernisáže výstavy, kde nechyběli ministři, předsedové vrcholných soudních institucí, poslanci a další postavy našeho veřejného života a politiky a přemýšlel o větě z letáku k výstavě, že Masaryka máme pod kůží. Tuším, jak to bylo asi míněno a zřejmě to tak bude. Jisté však je, že žádný současný politik neprohloupí, pokud vyjádří k TGM pozitivní vztah.
Tomáš Garrigue Masaryk je skutečným fenoménem české a československé historie. Jeho život byl bohatý, neobyčejný a jedinečný, TGM byl přísný k sobě i k druhým, oplýval vnitřní silou a za tím, o čem byl přesvědčen, dokázal jít třeba i proti všem. Byl osobností, kterou někteří bezmezně obdivovali, jiní doslova nesnášeli, ale ať o něm soudíme cokoli, ukázal, jaký vliv může mít jedinec na chod velkých dějin. Po etapě Masarykovy jisté adorace za první republiky se ho nacisti pokoušeli za okupace vytěsnit z dějin, komunisté ho po roce 1948 popírali, za normalizace o něm mlčeli, po roce 1990 byl někdy až nekriticky vzýván a dnes se snad postupně dopracujeme k reálnému pohledu na tohoto mimořádného muže, k čemuž má dopomoci i současná výstava.
Připomněli jsme si tedy, že uplynulo už 80 let od chvíle, kdy TGM zemřel. Jaká však byla tehdy doba? Jaký byl rok 1937 v Československu, v Evropě i ve světě? Roku 1937 naplno hořela občanská válka ve Španělsku, v níž zjednodušeně proti republikánským silám legální vlády se stále větší komunistickou dominancí, podporovaným hlavně SSSR a interbrigadisty také pod vlivem komunistů, bojovali profašističtí nacionalisté »Caudilla« (vůdce) Francisca Franca, podporovaní nejvýznamněji hitlerovským Německem. Po celý rok 1937 znamenala tato válka a postoje jednotlivých států k ní i angažování se na jedné či druhé straně to nejdůležitější v mezinárodním dění.
V první polovině roku 1937 se dále sbližovala fašistická Itálie a nacistické Německo, což zpevnilo takzvanou osu Berlín-Řím. Válka Japonska proti Číně (druhá japonsko-čínská válka), která vypukla otevřeně 7. července 1937, když Japonci postupně dobyli čínská města Peking, Šanghaj a v závěru roku také hlavní město Nanking, jednak opět přiblížila svět k další světové válce, jednak poněkud vyjasnila pozice zejména velmocí i rozložení sil a vedla ke vzniku prodloužené osy Berlín-Řím-Tokio. Ta byla pak v listopadu potvrzena, když Německo, Itálie a Japonsko podepsaly v Římě takzvaný »protikomunistický pakt«.
Pozice Československa byla v roce 1937 pro šanci na zachování míru v Evropě nebo alespoň pro udržování konfliktů v »přijatelných« rozměrech do značné míry klíčová. Z Hitlerových projevů, ač se ještě vyslovoval pro nevojenská řešení, budou-li uspokojeny německé požadavky, bylo už totiž dosti patrné, že hrot jeho případného útoku bude mířit na východ proti bolševické hrozbě ze Sovětského svazu. Hitlerovým strategickým cílem bylo samozřejmě zničení stalinského SSSR, jenž představoval silného konkurenta Velkoněmecké říše. V roce 1937 bylo ale Hitlerovo zdůrazňování bolševického nebezpečí klamným manévrem, aby odvedl pozornost od svého záměru vypořádat se nejdřív s mocnostmi západní Evropy – Velkou Británií a Francií.
Stalin měl totiž tou dobou hlavní starosti doma s likvidací staré bolševické garnitury přímo v komunistické straně, v armádě a také ve státním aparátu a čistky i popravy byly v SSSR v roce 1937 na denním pořádku. Sovětský svaz podporoval sice spolu s Mexikem španělské komunisty a zajímal se i o japonsko-čínský konflikt, tam se ovšem snažil spíš o to, aby do něj nebyl vtažen. Celkově byl vliv SSSR na mezinárodní dění v Evropě a ve světě relativně malý. Úspěch německé politiky byl umožněn i chybným předpokladem hlavně Velké Británie, že pokud se ústupky (politikou appeasementu) »dorozumí« s nacistickým Německem, to napře své síly proti SSSR a vlastně se tak za ně vypořádá s hrozbou bolševismu a samo se přitom vyčerpá. Tím pro ně i zbytek Evropy a většinu světa zůstane zachován mír a Velká Británie a Francie nabudou opět dominantního postavení.
Této mylné představě byly evropské demokratické velmoci ochotny obětovat i ČSR, které Hitler potřeboval do své moci dostat každopádně. Z vojenského hlediska byla ČSR kvůli silné armádě a pohraničnímu opevnění pro Německo vážnou překážkou snahy o ovládnutí střední Evropy, pro cestu na Balkán a budoucí úder proti SSSR. Ekonomicky silné, vnitřně pevné a demokratické Československo by bylo pro říšské Německo výrazným soupeřem na evropské scéně. Proto rozpoutalo Německo vůči ČSR ideologickou válku, nenávistnou zuřivou kampaň v tisku i projevech nacistických pohlavárů, v ČSR důrazně podporovanou silnou německou menšinou, reprezentovanou Sudetoněmeckou stranou (SdP) vedenou Konradem Henleinem. Kampaň se během roku 1937 stupňovala. SdP nastolovala takzvanou sudetoněmeckou otázku a stále zřetelněji usilovala o její řešení cestou připojení československých území obývaných sudetskými Němci k Velkoněmecké říši.
Mezinárodní postavení Československa i jeho vnitropolitické poměry se tedy komplikovaly a právě v této chvíli zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. Zdálo by se, že smrt velmi starého muže, co byl tehdy již téměř dva roky mimo politické dění, nemohla mít na zemi tak zkrušující vliv. Masaryk byl ale politikem vpravdě světového formátu, osobností požívající doma i v zahraničí obrovské autority. Existuje dokonce idealizovaný názor, že Hitler čekal na Masarykovu smrt, než začal realizovat svůj plán na likvidaci Československa a než zvedl stavidla své agrese, která vedla k druhé světové válce. Jisté je, že úmrtí TGM vyvolalo veliký ohlas v zahraničí, doma hluboký a upřímný smutek a znejistilo pozici ČSR zevnitř i zvenku. Masarykův skon přišel bezesporu v době, kdy zapůsobil jako symbol konce éry míru a naděje na demokratické vztahy mezi státy a národy.
Dá se říct, že celá první Československá republika, o vznik které se nejvíc zasloužil, byla spojena s TGM. To je ale všeobecné známo, stejně jako historické události a souvislosti, které jsem ve stručnosti uvedl. V čem byl však Masarykův fenomén, že si získal doma i v zahraničí takový respekt, až byl jeho skon vnímán jako předěl mezi mírem a II. světovou válkou?
Představme si relativně „starého“ šedesátiletého profesora, jemuž studenti v roce 1910 děkují za vše, co ve svém plodném životě vykonal, než odejde do penze. Připomenou jeho role, které sehrál v zápase o Rukopisy (Zelenohorský, Královédvorský) a v „hilsneriádě“ a předpokládají, že dožije život na zaslouženém odpočinku. Jenže tento muž se čtyři roky na to vydá za I. světové války do světa, do řady zemí Evropy, na Blízkém východě, do Ruska v době bolševické revoluce, kde se zaslouží o vznik Československých legií, do USA, kde přesvědčí o československé myšlence prezidenta Wilsona, a vydoluje prakticky z ničeho svobodu pro „československý“ národ, jeho identitu a vytvoří ve světě respektovaný stát, o kterém do té doby neměl nikdo ponětí. A tento stát pod jeho vedením prokáže nejen svou životaschopnost a opodstatnění, ale přes různé vnitřní rozpory a vnější tlaky zůstane ostrovem demokracie a humanistických ideálů v rozbouřených dějinách.
Po Masarykově smrti sice Československo rychle vezme za své pod náporem nacistické agrese, po válce se sice obnoví, ale bude se potýkat pro změnu s komunistickým útlakem, ale původní idea, kterou vytyčil TGM, přesto nezanikne, Masaryk nebude zapomenut a k jeho odkazu se bude hlásit nejen kdejaký domácí politik, ale každý, kdo chce být považován za humanistu a demokrata. To je fenomén Masaryk.
A zajímavost na závěr. Masaryk byl v zásadě již v 19. století feministou. Nepochyboval ani v nejmenším o rovnosti mužů a žen, práce a rolí žen si velmi cenil a jako své druhé jméno používal příjmení své americké manželky Garrigue. Kdo jiný z významných mužů něco podobného 19. století učinil? Odpověď je jasná – nikdo!
