Hned potom, co různé zdroje přinesly zprávu o výroku viceprezidenta USA Mika Pence, že "éra strategické trpělivosti se Severní Koreou je u konce“, ozvaly se hlasy těch, kterým se zřejmě stýská po totalitě – kdo prý zastaví USA...
Takové postoje, které staví naroveň roli Spojených států amerických ve světě a různých totalitních režimů, jsou známé již z dob studené války. Tehdy byl protihráčem supervelmoci USA hlavně Sovětský svaz, který se tenkrát jevil rovněž jako supervelmoc. Jak to s ním nakonec dopadlo, ví nejspíš každý. Uvolňování napětí na přelomu 60. a 70. let 20. století a s ním spojená politika détente, která byla podmíněna petrifikací statu quo, čili respektování vlivových sfér dvou světových společenských soustav (reprezentovaných USA a SSSR), jakoby potvrzovala „rovnocennost“ totality Sovětského svazu a demokracie Spojených států. Jenže tak to nebylo a není. Totalita nikdy nemůže být rovna demokracii.
Vždycky mě děsně rozčiloval názor, že před listopadem 1989 jsme žili pod diktátem SSSR a nyní žijeme pod diktátem USA, případně Evropské unie, takže se vlastně nic nezměnilo, jenom se vyměnila znaménka. Je evidentní, že naše současná situace je, vzdor množství špatností, lumpáren, podvodů a snah o návrat té či oné formy totality, zcela odlišná od dob normalizace. Zatím tedy. Ale zpět k problému Severní Koreje. Četl jsem spoustu názorů, které obviňovaly USA z neodůdodněné agrese vůči Severní Koreji, z hrocení napětí. Jejich nositelé si myslí, že to tak Rusko a Čína nenechají, a obávají se také případného nového celosvětového konfliktu. Přímo či nepřímo se rovněž ptají, jakým právem se USA snaží po celém světě vnucovat různým státům svou vůli? Můžeme k tomu přidat tirády o tom, že se USA staví do úlohy samozvaného světového četníka... a že usilují o světovládu.
Nejsem žádným zastáncem politiky USA. Spojené státy se dopouštějí a dopouštěly řady chyb v mezinárodní politice, nemohu ani vyloučit, že tam existují kruhy, jež na světovládu aspirují, ale jako supervelmoc se o světovládu nesnaží. To by vypadalo jinak. Konečně po krachu komunismu na konci 20. století měly USA velkou příležitost udělat ke světovládě významný krok, ale neučinily jej. Kdybych měl odpovědět na to, jakým právem USA samy sebe pasují do pozice světového strážce demokracie, asi bych se naoplátku zeptal – a kdo jiný by to mohl a měl dělat? A o tom, že je demokracii potřeba střežit, nemůže být pochyb. Tedy pokud budou existovat takové režimy, jako je v Severní Koreji. Pokud budou Rusko a Čína koketovat s totalitou (otázka je, jestli jen koketují?), pokud budou takoví vládci, jako je Bašár al-Asad v Sýrii, kterou zmítá krutá válka a jednou z jejích hlavních příčin je snaha Asada udržet se u moci. Pokud budou takové zrůdné útvary jako Islámský stát
USA se ve své mezinárodní politice dopustily mnoha omylů, nejednou podpořily vůdce, kteří se pak ukázali jako krutí diktátoři. O co však USA jde, popsal nádherně „děkan“ historiků studené války John Lewis Gaddis v knize „Studená válka“, a sice v její kapitole „Návrat strachu“. Ta pojednává o tom, jak se ze spojenců, co přišli z opačných konců světa a setkali se za jásotu 25. dubna 1945 na Labi u východoněmeckého města Torgava, když předtím rozsekly nacistické Německo na dva kusy, stali na dlouhou dobu nesmiřitelní nepřátelé. Jsou tu vylíčeny Stalinovy ambice a cíle – zabezpečit vlastní moc a postup a nakonec vítězství marxisticko-leninské ideologie na světě. Nechybí ani popis záměru Spojených států zajistit svou i světovou bezpečnost od počátečních nejasností, jak na to, přes doktrínu zadržování komunismu, Trumanovu doktrínu a Marshallův plán, až po rozbití Stalinovy strategie ovládnutí poválečné Evropy. Připomíná také očividné neúspěchy Západu, které sice nebyly tak zásadní, aby zvrátily proces přebírání iniciativy v 50. letech hlavně v Evropě, ale že ti, kdo ty události prožívali, „neměli možnost to rozpoznat“.
Mám, bohužel, pocit, že snahy o nastolení totality na světě neskončily ani dnes, ať už přicházejí odkudkoli, a proto je jim potřeba také čelit. Severní Korea je jen nejviditelnější a jedou z nejnebezpečnějších hrozeb pro mír a demokracii.
