Myslím, že to pořekadlo znělo: světská sláva - polní tráva, a to ve smyslu, že to skutečné se nachází v oblasti duchovní.

Píšete: "Lidí, kteří dosáhli mimořádných úspěchů v některém oboru lidské činnosti, si opravdu velmi vážím, ale jejich světový věhlas nepovažuji za až tak důležitý." V tom máte přece zjevný rozpor. Vy ho nevnímáte? Pokud ten úspěch neznamená světový věhlas (spíš bych řekl úspěch a uznání také ve světě), těžko jej lze považovat za mimořádný, ale spíš jen za regionální (provinciální). Nejlépe je to patrné v oblasti sportu. Je jistě úspěchem stát se mistrem republiky v nějakém sportu, ale když dotyčný mistr republiky neuspěje ve světové konkurenci, svědčí to o tom, že domácí úroveň toho sportu není velká.

A přesně z toho důvodu je světový úspěch jedinců, kteří jsou úspěšní doma, důležitý, ne-li podmínkou pro to, aby se lidé "ve své zemi cítil dobře - svobodně, aby se v ní dovolal práva, měl práci, která ho baví, aby jí uživil rodinu, aby dětem mohl dopřát vzdělání a aby se po naplnění svého života dožil klidného stáří", jak píšete.

Bez interakce se světem má společnost v malé zemi tendenci degradovat, velké země si do jisté míry "vystačí samy".

Kromě toho nedáváte pozor. Když jsem parafrázoval Kunderu, psal jsem, že národní obrození mělo smysl, pokud... tedy se to vztahovalo k době, kdy se čeští intelektuálové snažili probrat národ, který pozvolna začínal "splývat" s německým prostředím. Pokud by národní obrození neproběhlo, možná bychom na tom byli teď třeba tak, jak na tom jsou Lužičtí Srbové. Neřekl bych, že nějak trpí, a pokud trpěli, tak spíš vinou bolševismu v bývalé NDR. Tohle měl Kundera na mysli. Vaše obavy, že byste byla občankou druhé kategorie v německém soustátí, se vztahují až k pozdějšímu vývoji, kdy náš stát již existoval.