Souhlasím s názorem, že žijeme v relativně klidné a úspěšné době. Máme mír, máme dost jídla i zábavy. Máme řadu problémů, ale oproti tomu, co se děje jinde, jsou to malichernosti. Jenže dnes žijeme ve světě, kde nás i malér na druhé polokouli může zasáhnout tak fatálně, že bychom se ani nestačili divit. Podstatné také je, že nikdy v minulosti neměli lidé k dispozici technologie, kterými mohou zcela zničit povrch planety. V tomto ohledu žijeme v hraniční době.

Už v Bibli se píše: "Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou."

Mé komentáře k Vašim článkům například kritizujete takto: "stejně to ničemu nepomůže a nic to neznamená". Jenže to se dá přece říci také o kterémkoli Vašem článku. Nyní například říkáte, že "nemá smysl se trápit tím, co nemohu ovlivnit". Proč se tedy ve svých článcích zabýváte problémy světové politiky, Tibetu, úrovní svobody v USA, prezidentskými volbami, islámem nebo ohrožením demokracie? Píšete to snad proto, že tohle všechno jste schopen ovlivnit? Narozdíl ode mne? O mých textech říkáte, že ničemu nepomohou a nic neznamenají, a co Vaše texty? Ty něčemu pomohou a něco znamenají? Já si myslím že ano. Píšete, protože cítíte, že to má nějaký smysl. Proč tedy ten samý smysl u jiných považujete za bezcenný? Není to náhodou jen kvůli tomu, že zaměňujete slovo "nesouhlasný" za "bezcenný"? Ten, kdo s Vámi nesouhlasí, je prostě bezcenný. Myslíte si, že je to férové kritérium?

To, že můj názor na výroky německého ministra financí k jeho uším pravděpodobně nikdy nedolehne, přece neznamená, že musím mlčet, že nemá smysl to komentovat, že nemá smysl o tom mluvit a že je to bezcenné. Já si myslím, že je to právě naopak. Podle mne tento princip sám využíváte, vždyť Vy sám otevíráte právě ta témata, o kterých zároveň píšete, že Vás unavují. Jenže ve skutečnosti Vás "unavují" (štvou) spíše nesouhlasné názory, než samotná témata.

Nesouhlasné názory samy o sobě mě neunavují ani neštvou. Tento váš názor mi například nevadí vůbec. Naopak si myslím, že je v něm hodně pravdivého. Vím, že mé texty nic neznamenají a ničemu nepomohou, ale zároveň mi to nedá, abych se k problémům, událostem a jevům, které v zásadě nemohu ovlivnit, nevyjadřoval. Uvědomuji si také, že jsem k vašim názorům a vyjádřením často příkrý a nespravedlivý. Co mi ale vadí, je, když k mé texty, které jsou vesměs úvahami, jimiž hledám odpovědi na různé otázky, co popisovaná témata vyvolávají, označujete za má jednoznačná stanoviska nebo dokonce výzvy. A když na základě takových buď zcela chybných, nebo posunutých východisek usuzujete na mé smýšlení a výsledky těchto svých úsudků vydáváte za fakta. To je pro mě bezcenné. Teď jste ale nic takového neudělal a tím jste mi poskytl prostor o vašich slovech přemýšlet.

To, co píšete v prvním odstavci, je velká pravda. Já si to uvědomuji už dávno. Znovu a jasně se mi to vyjevilo, když jsem před několika lety pracoval na analýze dvou historických děl se shodným názvem "Studená válka", a sice od Američana Johna Lewise Gaddise a od českého historika Vladimíra Nálevky. Za více než čtvrt století, co uplynulo od konce studené války se technologie ještě násobně zlepšily a objevily se i nové, čímž je nebezpečí zničení celé planety o dost větší. Stačí pak aby se objevil jeden blázen, který se dostane k moci a může odstartovat katastrofu, jakou si neumíme představit. Říct, že sedíme na sudu s prachem, je vlastně spíš eufemismus.

Víte, hodně jsem přemýšlel o vašich slovech, že vás to nenechává chladným a nepřipadá vám to ani humorné. Ani já nejsem klidný a nebavím se současnou situací. Avšak nevidím příliš smyslu v tom, když budu o problémech psát ve vzteku a v důsledku toho na ně pohlížet jednostranně, ani v tom, když se vzdám ironie a parodie.

Za tento váš příspěvek vám děkuji.

Pane Kvapile, Váš článek má podobné vyznění jako články typu "Hitler je gentleman" před skoro 80 lety.

A přitom lze věřit, že ti autoři to tehdy psali opravdu upřímně. Že věřili, že naše spojenectví s Francií je pro nás 100% zárukou.

Takové záruky ovšem neexistují a to bychom nyní měli vědět i my a ne mudrovat, jako kolega Holub, že bez přistěhovalců neuplatíme náš důchodový účet.

Imigranti - zkáza nebo nezbytnost?

http://pavelholub.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=573219

Možná ve vaší hlavě to tak vyznívá - asi vlivem několikanásobného odrazu o vnitřní stěnu lebky.

Kde ve svém textu jakkoli charakterizuji nějakého diktátora? Kde v něm vyjadřuji víru v jakékoli naše spojenectví? Kde v něm píšu o nějakém přínosu imigrace pro nás? Co psal nějaký pan Holub mě ani dost málo nezajímá. Ve svém článku jsem postavil vedle sebe dva pohledy na podobnou problematiku, toť vše.

Tato situace opravdu nemá nenásilné politické řešení. Buď budou politici skrze sílu státu uzurpovat starousedlíky nebo migranty.

Možné řešení nastínil ve svém článku Imigrace v širších souvislostech- Přemysl Holub:

V demokratických zemích je strach ze změny toho, jak se věci mají formou podstatné demografické obměny obyvatelstva zcela racionální obavou. Je to fakt, nemusí jít o xenofobii a rasismus. Ve skutečnosti jde o jedinou možnou alternativu, aniž by byl porušen jakýkoliv demokratický princip. Lpěním na demokracii zajišťujeme, že ke změně dříve nebo později dojde (kvůli demokracii bohužel pro všechny, ať ji chceme nebo ne) a budeme se možná muset přizpůsobit a vzdát se našich zvyků a způsobu života, pokud je nám drahý (v nejhorším případě na to někteří doplatí životem). Zásadním problémem je, že zdroj našich obav a strachu neumíme identifikovat. Mylně je přisuzujeme demografickým změnám - jiným kulturám, jiným náturám lidí nebo náboženstvím - způsobeným např. přistěhovalectvím a nevidíme, že díky našemu rádoby svobodnému systému ani jiná možnost neexistuje. Až když od falešné svobody upustíme a přijmeme opravdovou svobodu jednotlivce za svou, tak máme naději se zbavit našich případných obav a strachu a žít si každý po svém jak dlouho budeme chtít.

http://www.mises.cz/clanky/imigrace-v-sirsich-souvislostech-1939.aspx

Nejsem toho názoru, že řešení toho, co se momentálně v Evropě děje, je v jakémkoli "buď-anebo". Ve skutečnosti nikdo neví, jak se situace vyvine. Konkrétně u nás se zatím nic podstatného neděje a lidé vyjadřují obavy o budoucnost, kterou někteří vidí hodně černě, jiní doufají, že tak černá nebude.

Řešení - až když od falešné svobody upustíme a přijmeme opravdovou svobodu jednotlivce za svou..., které navrhuje Přemysl Holub, je iluzí a také jde o to, že autor umí správně vyhodnotit, které svobody jsou falešné...

Při vytváření tlaku na různé veličiny, můžeme docíliti zejména změnu jejich vlastností. Některé procesy jsou v důsledku tohoto nevratné a nezbývá než to pozorovati a popsati či se snažiti vytvořiti ze vzniklého cokoli jiného, co smyslu nabude nového

Díky. To je pěkné vyjádření.

relativni klid pred kolosalnim malerem

Lezu sem, abych to napsal, a ono uz to tu je :-)

Někdo zkrátka našel způsob, jak úspěšně rozvrátit Evropu. Možná, že to byli sami Evorpani.

Možná. Otázkou je, kdy to bylo a jak vypadala Evropa, když byla nerozvrácená? Já to nevím. Vy ano?