Když jsem psal první komentář k tomuto článku, byl jsem poněkud zaujat článkem vlastním (na toto téma). Mezitím tady proteklo tolik intelektuální energie, že by s ní Akademie věd vystačila do konce roku. Ne že bych vám nepřál tu bohatou diskusi, ale říkám si, co všechno může vyvolat satirický s notnou dávkou nadsázky napsaný článek. Nepřijde mi divné, jak vážně berou blog lidé, kteří a něm tráví hodně času, ale přijde mi divné, jak vážně berou vše co napíšou, tedy sebe sama. Blog je přeci hlavně zábava a hra. Je trapné být naštvaný, když mi ve "Člověče nezlob se" vezme někdo figurku a hodně divné je za to někomu rozbít hlavu...Líbí se mi váš přístup zde vyjádřený i komentáře (vaše i jiných) v tomto duchu.

Své reakce na diskuzi jsem se snažil pokud možno ve stejném duchu jako vlastní text. Blog je jistě zábava hra, ale zdá se, že pro mnohé ne. To jsou přesně ti, kteří berou sami sebe moc vážně a pak ti posedlí lidé. Když někdy čtu, co tu lidé píší třeba ohledně imigrace, tak si říkám, že si ti autoři snad vážně myslí, že jejich texty mají nějaký vliv na situaci, události a dění vůbec.

Víte, já sice občas vedu vypjaté diskuze a oponenti si kolikrát myslí, že se přitom nějak vztekám nebo co, ale já do toho jdu a stupňuji to, protože si rád hraju a zkouším si všelijaké způsoby reakcí.

A jinak mě také překvapilo, co tahle moje ptákovina vyvolala. Tu nadsázku jsem tentokrát hodně přehnal, aby bylo každému jasné, o co jde. A vidíte.

Snad se neurazíte hodnocením že jste právě napsal dobrý blog.

Asi bych se měl urazit, ale neurazím.

Děkuji pěkně.

Jaroslave, no já si vybírám co čtu řadu blogů nečtu, stačí autor a opravdu se nechci stát psychopatem. Každopádně jste to shrnul pěkně

Děkuji. No já to obyčejně dělám stejně jako vy, ale tentokrát jsem četl jeden blog za druhým a shodou okolností byly všechny dost úchylné a tak, abych se odreagoval, napsal jsem tuhle srandičku.

Před Vaším sebeobětováním se, projít si tolik po sobě jdoucích blogů, smekámTo bych fakt nedal, a že už sem na leccos za život zvyklej

To byla výjimka, že jsem to takhle četl. Už jsem to psal panu Vrbovi.

Ano, tak teď už tedy alespoň vím, proč tak skvělého, kultivovaného autora nikdo nečte a neoceňuje. Prostě na tu zdejší čtenářskou verbež jste moc dobrej

To, co nazýváte verbeží, bylo spíše vaším čtenářským publikem.

Napadla mne otázka, má tedy vůbec cenu pro tu zbývající hrstku čtenářů ty "špatné" blogy psát, když ty "dobré" mají takový úspěch? Ono by možná stačilo, aby v tom slavném kodexu blogera bylo pravidlo, že všechny články týkající se politiky, musí být jako politické označeny. A pak nechat to horní okénko nad články nezaškrtnuté. Myslím, že by byl den o něco veselejší.

Blogy nemá vůbec cenu psát, a proto se píší. Děkuji za veselý příspěvek.

Jak jinak, může takový neumětel na sebe upozornit?

No má to každopádně těžké.

Děkuji!

Já myslím, pane Kvapile, že Vy také jste si svou blogovou jistotou setsakra jistý. Nenazval bych to obsesí nebo mánií, ale přesto si myslím, že to jsou prohlášení prakticky nesnášející odpor:

"Je tedy snad typicky české libovat si v přízemnosti, provinčnosti a ublíženosti? Jsou snad českému človíčkovi jeho slavné osobnosti jaksi „bližší“, když zjistí, že to byli normální lidé s chybami, strachy a emocemi? A objeví-li potom, že měli charakterové vady a třeba někdy i morálně selhali, získá tím dojem, že jeho vlastní vady a selhání jsou menší, pokud se jim nevyhnuli ani slavní? Možná, ale nechci teď pitvat psychologii takových postojů. Myslím si však, že na slavných osobnostech bylo vždy velké právě to, že dokázali své chyby, strachy a selhání překonat a dokázat pak něco, kvůli čemu se právě stali slavnými, uznávanými a velkými. A to bychom si měli připomínat, k tomu se vztahovat."

Zdroj: http://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552719

Tak já bych to nazval jinak. Já bych to nazval historií a moc bych se divil, kdyby některý z britských publicistů či historiků zamlčoval lásku Winstona Churchilla k dobré whisky.

My však nebo Vy osobně takové tendence docela zřetelně máte. Viz výše.

Potrefená husa.