Jaroslave, tak jsem si to přečetl a hned jsem se pochválil. Já se snažím před vypuštěním článku nestat se, jak pravil Werich: "Člověk, který něco píše, aby se ujistil, že je kumštýř, je s odpuštěním trouba. ". Někteří jedinci mají pocit, že jetí na aktuální společenské vlně a informacích, které jsou mnohdy zkreslené či zavádějící je dobré. A tak já raději ty obyčejný věci o obyčejném životě.

Já takové věci mám také radši. Pokud napíšu text k aktuálním společenským tématům, snažím se vyjadřovat k tomu, k čemu se mohu vyjádřit a nespekulovat, negeneralizovat a nepaušalizovat a nepřihřívat si své polívčičky. Mnozí lidé to však nejsou schopni rozlišit.

Zajímavá úvaha, ke které bych ctěl podotknout jen něco málo. Udržovat "cenzorský aparát" by se majitelům médií jistě nevyplatilo. Stačí uplatňovat - jako v armádě - systém nedělitelné velitelské pravomoci. Majitelé médií chtějí od svých televizí, rádií, novin a časopisů nejen zisk, ale i dodržování jisté linie, kterou lze stručně vyjádřit starým českým příslovím "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!" Redaktoři prostě nesmí jít proti zájmům vlastníka média, ve kterém pracují. Nesmějí ho skandalizovat, nesmějí ho ekonomicky poškozovat (např. opakovaným publikováním kritiky významného inzerenta, protože ten by mohl přejít ke konkurenci) a naopak musí obhajovat politiku, která vlastníkovi vyhovuje. Pokud tohle redaktor nechce plnit, pokud nechce být vůči svému zaměstnavateli loajální, může buď svobodně odejít, nebo dostane dříve či později výpověď - důvod se vždycky najde. Cenzura tedy existuje, i když nikoli institucionalizovaná. Osobně s ní mám bohaté zkušenosti - proto také píšu na blok

To, o čem píšete, jsem vyjádřil tak, že The Times musely zůstat středopravým seriózním deníkem. Zvolil jsem jako příklad právě The Times a The Sunday Times, neboť jsou to svým zaměřením diametrálně odlišná média a patří mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi. Murdoch má mnoho různých zájmů, které se zvenku jeví často jako zcela protichůdné, takže je opravdu těžko představitelné, že by jednotlivá svá média nějak dirigoval ve smyslu "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!" To limitování je skutečně jen rámcové a co se vejde do toho rámce, tam může být. Pokud jde konkrétně o The Times, tak tam mají více než sto let zaužívanou praxi, že ve zpravodajství nesmí být poznat, který redaktor konkrétní zprávu napsal. V komentářové části je to jinak.

Samozřejmě u různých vydavatelů to může být různě a u nás jistě existují tendence ovlivňovat redakce více a děje se to i v praxi. Pokud jde o skandalizaci vlastního vydavatele nebo významnějších inzerentů a poškozování jejich ekonomických zájmů, tak máte jistě pravdu.

Víte, ono je to v těch redakcích velmi složité. Zejména pokud jde o větší kauzy z oblasti investigativní žurnalistiky. Co o takové kauze bude publikováno a jakým způsobem je vždycky výsledkem porady zúčastněných lidí (redaktorů, právníků, různých odborníků a specialistů...), protože často je to pro to médium otázka existenční. To, co jste pojmenoval nedílnou velitelskou pravomocí, bych tak nenazval. Nicméně v redakci nemůže být demokracie, ale je tam hierarchie, na jejímž vrcholu stojí šéfredaktor. Ten je odpovědný majiteli (vydavateli) za noviny, které jsou kolektivním dílem. Avšak majitel určitě neřeší s šéfredaktorem jednotlivé texty.

Cenzura je něco jiného. To je přece zásah proti médiu zvenku. Třeba řadový redaktor nemůže přece považovat za cenzuru, když mu šéfredaktor odmítne jeho text. Proč je ale určitý text odmítnut, to už je jiná.

Dovolím si JEŠTĚ uvést cosi jako klasický příklad diskuze pod blogy:

Od ,,rychlejch šípů“ bezmála až k šípku, bez použití proti zácpě čípku - Blog iDNES.cz

Ano, blog není primárně informační medium. Je to spíše takový "rozhovor v hospodě". Když máte štěstí narazíte na diskutéra, který vás poučí, pobaví a pomůže vám bezděčně vytříbit si vlastní názory nebo ocení nějaký váš výtvor. Když máte smůlu, však to znáte...

Můžete taky ukončit diskusi a třeba i odejít, ale to je často potupné. Nemůžete dát někomu facku, když je drzý, což je škoda, ale učí to zase sebeovládání.

Novinářský přístup se na blogu moc necení, literární prezentace také ne, pokud nemá charakter (stejně jako ta novinařina) nějakého "trendy" pohledu. Na druhou stranu, léta jsem publikoval na literárních serverech a přestal jsem , protože si tam jen uzavřený okruh lidí chválí navzájem svoje díla. Blog je v tomto ohledu zajímavější, jako ta simultánka, jak psal pan Jiroudek.

Je to tak, jak říkáte. Mně ale ani tak moc nevadí, že se novinářský přístup a literární prezentace moc necení. Nehoním karmu, a tak mi stačí ti lidé, kteří takové věci čtou. Pro mě to má ten význam, že se udržuji v "psací" kondici, neboť psaní se jako cokoli jiného musí trénovat. A myslím si, že určitá interakce tady na blogu se už pozitivně projevila třeba na kvalitě mých povídek a jistým způsobem zformovala mé novinářské projevy. Literární blogy jsou samozřejmě dosti uzavřené, jak píšete.

Velmi dobré, poměrně stručné, avšak jasné a výstižné. Prakticky ve všech směrech. O motivacích blogerských děl i ,,děl" pak snad ani také více netřeba, jakož i diskuzích, ač v ve smyslu reál. diskuze ve skutečnosti diskuzemi nejsou. Víte i Vy sám, že jsem je přirovnal ke korespondenč.šachu, přesnější by asi bylo korespondenč. ,,člověče nezlob se". I na vyhození se občas zapracuje A nezanedbatelnou položkou v tom je vlastní ego. Ba mnohdy až klíčovou

Jinak zdravímJ.A.J.

P.S.: DISKUZE ZDE PŘESNĚJI spíše K SIMULTÁNCE v mnou zmíněných koresp. hrách. Často každej s každým, někdy spolu, jindy proti všem. Kdysi jsem o tom napsal v jednom článku též jako o kdys oblíbené klukovské hře zvané ,,VOKÝNKA"