Vaše povídka s hořkou "asymetrií" se mi moc líbila. Pochopitelně ji může víc ocenit starší člověk s možností pohledu zpět nad cestou, kterou prošel. A navíc je to příběh, který není k rychlému zapomnění po přečtení, ale právě naopak. Předkládá plno otázek o skutečných hodnotách ve vztahu dvou bytostí i smutných paradoxech, který život někdy přináší.

Moc děkuji za vaše hodnocení. To by mě moc zajímalo, jestli to něco říká i mladším? Věřím, že přemýšlivějším ano a ti, co nepovažují přemýšlení za přínosnou činnost, povídku číst nebudou. Ale mladší člověk může snad rozumem pochopit ten pohled zpět za svou cestou, ale ve skutečnosti nemůže vědět, o co jde. Ještě jednou děkuji.

Dal jsem si trochu času, aby se mi to poněkud rozleželo, protože některé části této povídky mi připadaly, jako by to byly fragmenty mých vlastních vzpomínek a ůvah. Nakonec mi to nepřišlo nijak překvapivé, ale byla to hezká cesta v čase - tam i zpět

Pokud vám některé části připadaly jako fragmenty vlastních vzpomínek, nemohlo vás to překvapit. Jak už jsem to napsal Majce: "Chtěl jsem, aby se tam pro čtenáře objevil šok z toho skoku o 40 let dál a kontrast mezi relativně detailním popisem poměrně banálních událostí dvou týden od sebe vzdálených dní na konci září 1976 a velmi zestručněným popisem dalších čtyřiceti let, v průběhu kterých se odehrály daleko zásadnější události." Teď nevím, jestli šok je správné slovo. Dnes lidi jen tak něco nešokuje. Ten kontrast je hlavní.

A ,,navrch" i s obrázky: Vzpomínka na Zbiroh - Václav Vačkář - YouTube

Ovšem Vaše povídka je jistě o čemsi jiném. O vnímání života a světa pohledem ženy a pohledem muže, podbarveno i ,,stínem doby". Katarze pak je skvělá. Kruh se uzavřel

V jiném čase by možná připadalo v úvahu i viz.:Naďa Urbánková a jiří Grossman Drahý můj - YouTube

Ve Zbirohu se narodil také Josef Václav Sládek, má tam muzeum. A přímo na zámku namaloval Alfons Mucha svou Slovanskou epopej. Byl tam jako host Coloredo-Mansfelda. Ještě vám k vašemu příspěvku napíšu.

Járo, i toto se mi líbí. Dá se říct, že mezilidské vztahy jsou z těch nejsložitějších:-)

Zamyslela jsem se nad tím výrokem Shakespeare, a myslim, že je poměrně značný rozdíl mezi rozumět a znát.

Ale obojí považuji ve vztahu za velmi důležité. A rozumět znamená empatii.

Ty povidky ti fakt jdou!:-)

Díky, že se ti to líbilo. Nad tím Shakespearovým výrokem jsem se kolikrát už zamýšlel, ale příliš blízký mi není. Jak píšeš, mezi znát a rozumět je rozdíl a rozumět představuje empatii, ale jak to souvisí s láskou, to je otázka. V povídce jsem ho použil jako takový leitmotiv.

Tahle povídka má zajímavý původ. Mám už asi třicet let v ruce napsaný asi tak šedesátistránkový příběh a nedávno jsem ho objevil, jak jsem se kvůli něčemu přehraboval v papírech. Jen tak letmo jsem to přečetl a připadalo mi to dost pitomé. Totiž některé motivy se mi líbily, ale byla tam spousta zbytečností, navíc to bylo napsané hodně neobratně, zbytečně jsem v tom filozofoval, zkrátka se to nedalo číst. A tak jsem z toho separoval pasáž od dopisu po Malostranskou besedu, očistil ji a upravil, snad ve prospěch atmosféry příběhu. Teoreticky by to v té chvíli, kdy Iveta Jindru i Kamila vyšplouchla s tím Bořkem, mohlo končit, ale to mi přišlo slabé a tak jsem připsal tu závěrečnou pasáž. Hodně jsem se s ní mořil. Chtěl jsem, aby se tam pro čtenáře objevil šok z toho skoku o 40 let dál a kontrast mezi relativně detailním popisem poměrně banálních událostí dvou týden od sebe vzdálených dní na konci září 1976 a velmi zestručněným popisem dalších čtyřiceti let, v průběhu kterých se odehrály daleko zásadnější události. Zároveň jsem však chtěl, aby to nebylo příliš násilné. Snad se to povedlo. Možná z toho původního textu vytáhnu ještě nějakou povídku.

Chvilku jsem doufala, že Kamil propadne počítači a na dopisy psané rukou bude jen s láskou vzpomínat

Víte, co mě napadlo? Když jsme psávali dopisy rukou, byly více upřímnější. Dnes nám dráhu mezi srdcem a prsty blokuje klávesnice. Podle písma také poznáme člověka i jeho momentální náladu a kondici.

Více rozumět znamená více milovat? Nemyslím si. Ačkoliv v případě mladé Ivetky to tak asi bylo.

A Zbiroh, jak jste přišel zrovna na něho? Na ten mám jen hezké vzpomínky. Žádný svrab. Jeli jsme tam vojáčkovi na přísahu. Městečko plné lidí, těžko se hledalo místo v hospodě, ale nálada slavnostní, u tatínků byla vidět pýcha na syna, u maminek slzy. Náš vojáček šťastný, že je na chvíli se svojí rodinou. Čekali jsme na něho po přísaze u brány toho zámku. Když jsme se konečně dočkali, předala jsem mu domácí bábovku a jiné pochutiny a on s tím utíkal zpátky na útvar, takže jsme zase asi půl hodiny čekali. A pak šli všichni do hospody na oběd. Krásné vzpomínky!!

Vždyť na ten dopis s láskou vzpomínal, nakonec.. Něco podobného, co píšete ve druhém odstavci, si o počítačích myslela kdysi má kolegyně v redakci. Říkala, že stroj odcizuje text autorovi. Mně se ale povídky a další texty píšou lépe na počítači, než když jsem je psal propiskou nebo tužkou na papír. Můžu formulace měnit a upravovat, Na papíru jsem škrtal, vpisoval, dělal přesmyčky atd. Ale to je věc názoru a pocitu.

Shakespeare napsal rozumět si více znamená, milovat se méně.

Vy jste tam byla na přísaze, která je jen takovou maršparádou, jakými pozlátkem pro veřejnost a zejména pro rodiče. Pro mě jako pro vojáka ničím úžasným nebyla a kromě toho je to v těch dvou letech epizoda. Na Zbiroh jsem přišel tak, že jsem tam absolvoval dva roky základní vojenské služby. A vojna absolutně nevyhovovala mému založení. Nesnášel jsem tu buzeraci, absenci soukromí a vůbec život v kolektivu. Když je moc lidí pohromadě, dělá mi to zle. Sice se mi fakticky nic moc nedělo, ale vojna mě znechutila. Ten srab jsem vztahoval na celou zem v době socialismu. Jinak Zbiroh jako město se mi líbil a zámek je teď nádherný, ale armáda ho ničila ostošest.