Dost dobré zamyšlení A diskuse k němu je myslím zbytečná, protože své názory nikomu nevnucujete. Mně osobně jsou navíc hodně blízké. A tak mě napadlo, že Vám pošlu odkaz na svůj rozhovor, který byl publikovaný před několika dny v internetovém Reflexu. Je sice o něčem jiném, ale Vy jistě pochopíte, že ne tak úplně

http://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/74566/kontroverzni-spisovatel-jaroslav-cejka-jak-jsem-se-nesesel-s-havlem.html

Děkuji. Rád si ten rozhovor přečtu.

Svoboda v moderním pojetí ve složitě organizovaná společnosti je součástí přirozeného práva. Každý člověk má nezcizitelné právo na sebevlastnictví, právo získávat a vlastnit majetek bez omezení a právo na svobodu. Svoboda je pak zajišťovaná formou zákona a to tak, aby umožnila ochranu před jakoukoliv iniciací násilí. To znamená, že člověk má právo dělat cokoli se mu zlíbí, pokud tím fyzicky neútočí na jiného člověka, nebo jeho majetek. Maximální možná svoboda pak vychází z této definice:

Svoboda je mít možnost použít své znalosti pro své vlastní potřeby s výjimkou agrese.

Je jasné, že v současné době si o svobodě můžeme opravdu jen nechat zdát, protože žijeme v despocii.

Asi byste měl být schopen pochopit, že v mém textu nejde o svobodu definovanou zákonem. A svoboda v moderním pojetí je velmi podivná a v podstatě nesmyslná formulace. Svoboda nemůže být definována tím, na co má člověk právo. Podle toho, co píšete, by jakákoli forma psychického násilí, zastrašování, vyhrožování (třeba propuštěním práce...) omezování druhých jinými cestami než fyzickým násilím atd. byly přípustné. A naopak, když se na někom dopustím fyzického násilí, abych mu zabránil páchat něco nepřípustného, byl by to útok na jeho svobodu. To vaše přirozené právo je pouhý konstrukt.

Hezká úvaha

Jak píšete, svoboda je velmi neurčitý a ve své filosofické podstatě asi "nekonečný" pojem, ale je to také pocit -emoce. Pocit svobody. I ten je velmi subjektivní. Někdo může cítit pocit svobody, i když tomu prakticky nic nenasvědčuje a naopak. Stejně tak může být velmi rozporuplná cesta k tomuto pocitu. Může to být smíření (se sebou samým i se světem) stejně tak jako výsledek boje (se sebou samým i se světem).

Ano, pokud do toho zahrneme pocit svobody, který může mít původ prakticky v čemkoli (třeba i v absenci svědomí, nebo v přesvědčení sebe sama, že vlastní jednání je oprávněné...), neuvěřitelně to rozšiřuje významy pojmu svoboda. A ty cesty ke svobodě - jak píšete.

Jaroslave, mnohé cesty jako by nám byly osudem dány a některé, o kterých můžeme rozhodnout sami - nerozhodujeme. Každopádně

Je to tak, hluboká pravda.

Bez ohledu na to, ,,kdo" Vás inspiroval

Cesta každého jedince životem má nespočet křižovatek. Na některých je ,,zákaz odbočení", atˇ už z jakýchkoli důvodů. Vnitřních, či vnějších, potažmo obého. Někde se i ,,odbočí". Pak jistě nelze soudit, co by bylo, kdyby. Nelze posuzovat cesty, po kterých jsme nešli. A hodnoty a priority jsou proto často velmi relativní. A smysl svobod.bytí? Mít s kým a pro koho a tím i pro sebe. Bez diktátu. Nakonec, nikdo de fakto, nikoho nemůže doslovně vlastnit. Ani za cenu omezení jeho svobody. I když i svoboda má své podmínky. Nutné, aby svobodou byla. Ač některé lze považovat až téměř za nesvobodu. Mnozí si jí představují, ovšem pro sebe(!), jako onu svobodu svobodné lišky ve svobodném kurníku

O motivacích řlověčích ani nemluvě. Majetek, sex, moc. Nakonec, kdo dosáhne moci, pro toho to ostatní není problém. Ovšem pro ty ,,okolo" to pak problémem bývá

Děkuji za příspěvek. S těmi křižovatkami, odbočkami i zákazy odbočení i tím, že nelze posuzovat cesty, po kterých jsme nešli, souhlasím. Za nejcennější ve vašem příspěvku však považuji - mít s kým a pro koho a tím i pro sebe. I s posledním odstavcem souhlasím, ale ani ten, co má moc, není tak úplně svobodný a úměrně k tomu, kolik moci na sebe strhne, roste i jeho osamění.

Tento čánek jste napsal moc pěkně. Řekl bych, že nejdůležitější je ta Vaše pointa o vnitřní svobodě. Svoboda je o vnitřním nastavení člověka

Děkuji. Od vás si to zvláště cením, a to bez jakékoli ironie.