Járo, tak jsem si přečetla "něco ze života", a defilovaly mi před očima tyhle typy ženských, které jsem kdysi potkávala v kadeřnictví ve Vodičkové.

A přesně se tam prostorem nesly podobné řeči.

Napsal jsi to skvěle.

Znáš: pánové chtějí blondýnky, ale berou si brunety! Takže tak nějak...

Děkuji. Měl jsem k té hlavní figuře předobraz, jak už jsem psal paní Hlušičkové. Kromě toho jsem měl většinou kolem sebe samé ženy, takže jsem různé debaty vyslechl, tudíž mám naposloucháno.

A není to trošku klišé, že ta blbka je blondýna?

Klišé to asi je. Nicméně jsem měl předobraz k postavě Ivety ve skutečné ženě, a ta byla blondýna (tím ale nechci říct, že je to její příběh, jen jsem si od ní vypůjčil typově způsoby chování a jednání). Nevím, jakou barvu vlasů má teď. Když jste na to ale upozornila, tak mě napadá, že fenomén blonďatých vlasů u žen, konkrétně u mladých a hezkých, je zajímavý. Často to nejsou přírodní blondýny, ani tahle nebyla, i když původně měla určitě světlejší vlasy. Když si pak položím otázku, proč se ty ženy odbarvují na blond (dřív se říkalo peroxidové blondýny), přestává jít jen o barvu vlasů, která skutečně nemá vliv na inteligenci. Je v tom zjevný záměr být přitažlivější pro jisté muže, kteří, jak ty ženy doufají, je luxusně hmotně zabezpečí a zajistí jim pohodlný život, což už souvisí se životními preferencemi a ty zase s inteligencí, respektive spíš s jakousi duševní vyprázdněností, protože ty ženy jsou zhusta dost chytré (ne, jak se to karikuje ve vtipech). Tím ale v žádném případě nechci říct, že každá žena s blonďatými vlasy je hloupá. Tři ze čtyř mých mladých kolegyň v redakci byly blondýny a o jejich inteligenci a schopnostech jsem nepochyboval. Je ovšem otázka, jestli do povídky nějak v jedné větě nezakomponovat to, co jsem teď složitě a obšírně popsal vám, anebo barvu vlasů úplně pominout. Každopádně vám děkuji za postřeh. Je totiž pravda, že jsem díky tomu předobrazu vůbec nevzal v úvahu, že to může působit jako klišé.