Berounka, oppidum, hvězdné nebe a ona (mysteriozní povídka)

Vyjdete-li úžlabinou vyschlého potoka nad malebnou středočeskou vesničku Stradonice do polí až ke kříži na malém kopečku, téměř nic nenapovídá tomu, že tady kdysi stálo jedno z nejvýznamnějších keltských center Evropy...

= Pro výlet ke stradonickému keltskému oppidu na kopci Hradiště si Luboš zřejmě vybral nejhorší dobu. V poledne rozpáleného třináctého červencového dne k tomu neměl ani žádný rozumný důvod. Luboš nebyl turista pachtící se po památkách a tohle dávné keltské město nenabízelo nyní skoro nic k vidění. 
= Ve dvou posledních stoletích před Kristem tam ale bylo asi rušno. Jak se Luboš dočetl, oppidum Stradonice bylo ve své době významným obchodním a výrobním centrem. Na přelomu letopočtů toto keltské středisko dobyli a vypálili však Markomani a potom byl na Hradišti klid. Ožilo zase až v roce 1877, kdy tam vypukla zlatá horečka jako důsledek nálezu pokladu. Oppidum pak drancovaly denně na tři stovky kopáčů. Nakonec se na jeho území našlo asi dvě stě zlatých a stříbrných mincí a sto tisíc dalších předmětů.
= To všechno Luboš věděl, ale nic z toho nemohlo být příčinou, proč se tam dnes vypravil za parného poledne. Od zlaté horečky uplynulo totiž dalších sto třicet let, rozkvět i plenění oppida patřily dávno minulosti a i když to prý bylo jedno z nejdůležitějších českých a snad i evropských keltských měst, lidé na něj téměř zapomněli a teď tam panovalo ticho, které rušilo jen cvrlikání ptáčků, člověk tam zavítal jen zřídka, pouze jeleni se tam někdy pásli. A kdyby Luboš po oppidu zvlášť zatoužil, stačilo mu vykouknout z okna v horním patře své chaty na druhém břehu Berounky a mohl vidět kříž vztyčený na návršíčku na Hradišti, jež tam zůstalo po akropoli keltského města.
= Jeho ale prostě cosi nutilo se tam vydat. Už ve Stradonicích míjel někdejší zájezdní hostinec a nyní penzion a vzpomněl si na Markétu. Kdysi bydlela právě tady a když bylo Lubošovi osmnáct, strávil s tou sedmnáctiletou dívkou v obci, u Berounky a u sebe na chatě krásné léto. Pak se Markéta ztratila a dalších třicet let, která mezitím utekla, o ní už neslyšel.

= Svatá Markéta, hodila srp do žita, přišla Lubošovi na mysl známá pranostika a vzápětí si uvědomil, že je dnes právě 13. července, a to má Markéta svátek. Odmítal ale připustit, že by to byl důvod jeho výpravy a prodral se křovím na konci úžlabiny vyschlého potoka a už byl na území oppida. Za chvíli dorazil ke kříži na pozůstatcích akropole, usedl a opřel se o svislé břevno kříže zády k Berounce, která tekla na severní straně, odkud přišel. Díval se do okolních polí a náhle uviděl přicházet od jihozápadu jakousi postavu. Ještě nešlo rozpoznat, kdo to je, kontury té osoby rozechvíval rozžhavený vzduch a Luboš měl navíc sluncem oslepené oči. Až když došla k návrší, Luboš pochopil, že je to Markéta. Vypadala úplně stejně jako před třiceti lety, stále to byla ta samá sedmnáctiletá dívka.
= „Markéto. Jsi to ty?“ oslovil ji Luboš nejistě a užasle.
= „Luboši,“ usmála se na něj. „Jmenuji se ale spíš Malvina. A jestli to chceš vědět úplně přesně, tak jsem Madalwine.“
= „Jak to? Tenkrát jsi byla přece Markéta.“
= „Vlastně jsem od nepaměti Madalwine.“
= „Proč sis říkala Markéta? A jsi tedy Malvina nebo Madalwine? Kam jsi tehdy vůbec zmizela? A jak to, že jsi nezestárla? Nebo jen vypadáš tak mladě?“
= „To je moc otázek najednou, Luboši,“ opět se tak zářivě a bezelstně usmála.
= „Tak mi na ně odpověz.“
= „Dobře. Myslím, že teď už si zasloužíš vědět pravdu.“
= „Tenkrát jsem si pravdu nezasloužil?“
= „Nepřerušuj mě a poslouchej.“
= „Tak jo.“
= „Jmenuji se Madalwine a Malvina je daleko pozdější podoba toho jména. Obě ta jména jsou ale v současnosti nezvyklá, tak jsem si říkala Markéta. A musela jsem zmizet, protože jsem nemohla dopustit, abys sledoval, že ty stárneš a já ne. Mně totiž bude, Luboši, už navěky sedmnáct. Stačí ti to jako vysvětlení?“
= „Jasně, že nestačí! Co tím vůbec chceš říct?“
= Malvina se opět usmála, posadila se vedle Luboše a položila mu hlavu na rameno.
= „Markéto...“
= „Malvino,“ přerušila ho.
= „Fajn. Malvino, naznačuješ mi, že jsi nějaký duch?“
= „Vypadám jako duch?“
= „To ne. Ale kdo tedy vlastně jsi?“
= „To nevím.“
= „Co to všechno znamená?“
= „To taky nevím. Vím jen to, že jsi mě dnes přivolal.“
= „Já? Ale jak?“
= „Myslel jsi na mě a když ses vypravil sem, musela jsem přijít.“
= „Nechceš mi snad tvrdit, Malvino, že jsi žila kdysi v minulosti a nějakým řízením osudu existuješ pořád?“
= „Ve skutečnosti jsem umřela roku 25 minulého letopočtu.“
= „Cože!?“ vykřikl Luboš. „Zbláznil jsem se, nebo mi fakt vyprávíš, že jsi nějaká Keltka?“
= „Nevím to jistě, ale jsem spíš Markomanka.“
= „Markomanka?“
= „Markomani tohle keltské oppidum dobyli a vypálili. A já jsem přišla s nimi jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy původně nepatřila, to si nepamatuji. Přišla jsem ale s nimi.“
= „Markéto, to je šílený!“
= „Malvino,“ opět ho opravila.
= „Promiň, nemůžu si zvyknout. Malvino, tys byla otrokyně nějakého markomanského náčelníka? Znal jsem přece před třiceti lety tvé rodiče. Nevěřím na duchy, na převtělování, nebo na to, že někdo může existovat v nějaké jiné formě i po své smrti.“
= „A jak si tedy vysvětluješ, že jsem teď tady s tebou?“
= „Nijak. Nechápu to. Zřejmě jsi nějaká moje halucinace.“
= „Tak si na mě sáhni. Nebo ne. Polib mě. Ráda jsem se tehdy s tebou líbala a děsně se mi po tom stýská.“
= Luboš chvíli váhal, ale pak se dotkl svými rty Malvininých a vzápětí se dlouze a vášnivě líbali a nad nimi pálilo slunce, které se trochu už posunulo k západu.
= „Ať je to, jak chce, tohle bylo krásné. Také se mi po tom celé ty roky stýskalo. A jestli jsem zešílel a ve skutečnosti tady sedím sám, nebo jsem se ocitl v jakési jiné dimenzi nebo spím a tohle všechno se mi jen zdá, nechci se odtud nikdy už vrátit,“ řekl Luboš Madalwině a ona se na něj znovu usmála.
= „Co bude teď, Malvino?“
= „Co budeš chtít. Půjdu s tebou, kam řekneš. Ty jsi mě vyvolal a já ti teď patřím.“
= „Počkej, Malvino, ty přece nejsi můj majetek.“
= „Teď ano. Nemáš nic jiného než mě. A já nemám vůbec nic, jen svého pána. Tebe.“
= „Malvino, to je nesmysl. Nejsem žádný tvůj pán.“
= „Ale já jsem tvoje otrokyně. Vždycky jsem byla otrokyně, a proto musím mít pána.“
= „Nevím, o co tady jde. Pamatuji si ale, že coby Markéta ses nechovala jako otrokyně.“
= „Tenkrát to bylo jiné.“
= „Jak jiné?“
= „Jiné.“
     
= Při hovoru sestupovali cestičkou v úžlabině do vesnice. Míjeli dům, kde tenkrát Malvina bydlela a Luboš sledoval, jak na něj zareaguje, ale ona se na něj ani nepodívala.
= „Půjdeme k Berounce,“ navrhl.
= „Ano,“ koukla po něm a usmála se.
= U řeky se posadili na břeh a dlouho mlčky hleděli jen tak do vody.
= „Zaplaveme si?“ zeptal se Luboš.
= „Neptej se pořád. Chceš plavat, tak budeme plavat,“ řekla Malvina.
= „To vlastně nejde, nemáme plavky. Já tedy určitě nemám.“
= „Nikdo nás nevidí, Luboši.“
= „Nikdo nás..., ne, já už se ničemu nedivím.“
= Oba se svlékli a za chvíli už řádili v kalné vodě Berounky. Luboš byl dobrý plavec, ale Malvina plavala jako úhoř. Potápěla se, mizela, hned se zase objevovala. Hned byla kus před ním, hned na něj mávala skoro od druhého břehu. Smáli se, vyhýbali se koupajícím lidem, kterých tady bylo plno. Luboš nemohl uvěřit, že je nikdo nevidí a zřejmě ani neslyší. Vylezli potom na břeh, posbírali své oblečení, našli plácek měkké trávy, lehli si na ni a nazí tam vedle sebe odpočívali, snad i spali.
= Když se probrali, padal už na krajinu soumrak. Oblékli se a vyrazili zpět k oppidu. Než tam dorazili, našli si chráněné místo na stráni a tam se dlouho milovali. Připadalo mu to úžasné a tak skutečné. Luboš nedokázal za žádnou cenu přijmout, že Malvina je přes dva tisíce let už mrtvá. Jak potom odpočívali po milování a pozorovali hvězdnaté nebe, dolehl k nim náhle divoký křik, řinčení, praskání a zahlédli také světla ohňů.
     
= Prolezli křovím a když došli na místo, kde ještě po poledni končilo pole, uviděli keltské město. Střechy některých staveb hořely, plameny byly i na palisádách a všude spousta markomanských válečníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili nebo je odzbrojovali a odvlékali na shromaždiště. Luboš tu válečnou vřavu pozoroval ohromeně, Malvina nezúčastněně, jak si stačil všimnout.
= „Pojď, můj pane,“ řekla Malvina.
= „Kam?“ nechápal.
= „Do akropole.“
= Lubošovi se moc nechtělo, ale poslechl, protože Malvinin hlas zněl sebejistě. Vyrazil tedy odhodlaným krokem k akropoli, Malvina šla pokorně tři kroky za ním. Nikdo jim nebránil v cestě. Markomanští bojovníci se naopak před Lubošem uctivě rozestupovali a on v té chvíli užasle pochopil, že ho mají za svého náčelníka.
= „Tihle nás snad vidí?“ zeptal se Malviny.
= „Jistě.“
     Ještě měli k akropoli tak třicet metrů, když se zpoza trosek srubu vyřítil rozzuřený Kelt. Měl dlouhé vlasy svázané do nějakých uzlů, byl pomalovaný barevným blátem, skoro nahý a v ruce třímal hrozivý oštěp. Vtom ruku s kopím napřáhl a šílenou silou jím mrštil proti Lubošovi. Ještě snad o zlomek vteřiny dřív ale před Luboše skočila Malvina, oštěp jí probodl hruď a jeho hrot jí vykoukl ze zad. Jak padla naznak, poranil ten hrot Lubošovi stehno.
= „Malvino!“ vykřikl Luboš a padl k ní na kolena.
= Zahlédl přitom, že dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky
= „To nic..., Luboši,“ zasípala. „Musela... musela jsem to... pro...prožít ještě... jednou. Teď už... teď už jsem... volná...“
= „Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“
= „Byla to jenom otrokyně, pane,“ řekl bojovník, který stál vedle a dohlížel zřejmě na jeho bezpečí. „Za ni ti přivedeme deset jiných keltských otrokyň.“
= „Malvino!“ vykřikl znovu Luboš. 
= Uvědomil si ale, že jeho Markéta je už definitivně mrtvá.
= Vstal a obořil se na vojáka: „Nechci žádné otrokyně! A Madalwine nebyla jen otrokyně. A ty, vojáku, jestli se o ní ještě zmíníš, tak jedině s tou největší úctou! Rozumíš!?“
= „Ano, náčelníku,“ řekl zaraženě a tvářil se přitom nechápavě.
= Brzy nato dorazila trojice velitelů oddílů.
= „Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z velitelů. „Wodan nám dopřál vítězství.“
= „Skutečně?“ řekl Luboš.
= Hleděli na něj zaskočeně.
= „Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“
= Luboš se rozhlédl po té spoušti všude kolem a zamračil se.
= „Spalte to hnusné hnízdo!“ rozkázal.

= A zatímco markomanští bojovníci plnili jeho hrůzný pokyn, Luboš se obrátil a vykročil zpátky do Stradonic. Dva bojovníci ho doprovázeli jako stráž. U křoví nad úžlabinou se všichni zastavili. Luboš prolezl skulinou mezi keři, ale bojovníci za ním nepokračovali. Asi dál nemohli. 
= Luboš se napřímil a shlédl do klidné spící vesnice. Na návsi a na hlavní ulici svítilo několik lamp elektrického osvětlení. Nad ním se klenulo noční nebe s miliony hvězd a v dálce se leskl líný proud Berounky. Luboš to všechno pozoroval, ale nevnímal. V srdci měl prázdno. Teskně vzpomínal na Malvinu... 
= Od té doby Luboše už nikdy nikdo nespatřil.