Od islámu k pokusům na zvířatech

„Islám je o nadvládě, tudíž vyvolený může cokoliv. A takové učení nevede k žádnému rozvoji společnosti, je to jen cesta strachu a ponížení pro nevyvolené,“ napsala zde na blogu paní, jejíchž názorů si vážím.

Aby bylo hned na začátku jasno, každé náboženství považuji za zcestné a islám je mi z duše protivný a souhlasím s tím, že je o nadvládě a že je to cesta strachu a ponížení pro nevyvolené. Na druhé straně vím, že lidé vždycky věřili, často i úplným nesmyslům a věřit budou i dále, a pokud to tak zůstane, pokaždé se najdou vychytralí a bezcitní, mocichtiví psychopati, kteří upřímnou víru lidí zneužijí k jejich ovládnutí a způsobí tak mnoho tragédií a katastrof. Tento článek není však o islámu, ale zaujala mě myšlenka, jestli třeba i zrůdné učení může vést k nějakému rozvoji společnosti. Myslím, že bohužel ano a píšu bohužel, neboť je ten rozvoj většinou vykoupen nesmírným utrpením lidí, ale nejen jich.

Za příklad můžeme použít nacistické učení, které bylo nepochybně zrůdné, způsobilo nejstrašnější válku v dějinách lidstva a nejhorší holocaust na Židech, jaký dějiny pamatují, v důsledku uplatňování toho učení byli lidé vězněni a mučeni v koncentračních táborech v nelidských podmínkách. A přesto v té době doznala řada zejména technických oboru vývoj a to ne malý. Za všechny uvedu vývoj v letectví a v raketové technice.  Například německá Luftwaffe jako první v praxi použila vystřelovací sedačky pro piloty, které předtím testovala na zajatcích, což je jistě z morálního hlediska naprosto nepřijatelné. Takto dosažený vývoj znamenal pro lidstvo následně přínos, ale cena, co za něj muselo zaplatit, byla příšerná.

Jistě každý zná jméno Josef Mengele, který v koncentračním táboře Osvětim prováděl své zvrácené pseudovědecké pokusy na lidech, jejichž výsledekem bylo jen nepředstavitelné urpení bezcitně a nesmyslně mučených lidí. Na tom se shodnou téměř všichni, že pokusy na lidech ve jménu čehokoli jsou zcela nepřípustné. Každý, kdo si chce říkat člověk, se na to ani nemůže dívat jinak. Nicméně pokusy na zvířatech v zájmu vědy a výzkumu dost lidí stále akceptuje. V posledních letech a desetiletích se situace sice zlepšila (snad), určité typy pokusů na zvířatech ale považujeme stále za nezbytné.

Jestliže tedy pokusy na zvířatech akceptujeme, co tím vlastně říkáme? Že je utrpení jiných tvorů než lidí je přípustné, slouží-li lidskému rozvoji? Každopádně je to morální problém. Doktor Bernhard Rambeck, původně chemik a biochemik v oblasti mikrobů stál v čele svazu „Lékaři proti pokusům na zvířatech“ (Ärzte gegen Tierversuche) a ve své kritice lékařského a farmakologického výzkumu se zaměřil především na mechanistický způsob myšlení dnešních vědců v biologii. Od roku 1985 se Rambeck zabýval vědecko-kritickou formou i výzkumným systémem experimentů na zvířatech, který přinesl lidem nesmírné škody a zvířatům nekonečná utrpení.

Před lety přednesl v Ženevě na sympoziu „Mezinárodní ligy lékařů pro odstranění pokusů na zvířatech“ referát, z něhož budu citovat. S některými Rambeckovými názory lze jistě polemizovat, některé věci už zastaraly či se změnily a vyvinuly, ale fakta, která tehdy přinesl, jsou ve své otřesnosti stále varující. Rambeck ve svém referátu v Ženevě vyvracel deset mýtů o pokusech na zvířatech, což se nyní pokusím přetlumočit. Bude to sice poněkud dlouhé, ale kdo má zájem, nechť si přečte jeho argumentaci proti této desítce mýtů a může pak uvažovat o různých souvislostech s naším životem.

První mýtus – lékařské vědomosti jsou založeny na pokusech se zvířaty: Stále se nám namlouvá, že opravdové lékařské umění začalo asi před sto lety zaváděním chemoterapie, což ale není pravda; ve všech dobách existovali vynikající lékaři, kteří skutečně dovedli pomoci, ve všech dobách byly známé akademie, na kterých se bylo možno naučit umění léčit. Sloupy klasické medicíny nebyly pokusy na zvířatech, ačkoli se v malém objemu prováděly již po tisíce let, ale pozorování zdravých a nemocných lidí a zvířat. Rovněž naše novodobé lékařské umění se podstatnou částí nezakládá na pokusech se zvířaty, ale bylo teprve později na zvířatech potvrzováno. Hodně úspěšných účinných látek na rostlinném základě, stejně jako medikamentů, například kyselina acetylsalicylová (proti horečce) nebo fenolbarbital (prostředek proti epilepsii), byly nalezeny bez těchto pokusů. Většina dnes běžných operačních technik nebyla vyvinuta při pokusech se zvířaty.

Druhý mýtus – teprve pokusy na zvířatech umožnily boj proti nemocem a tím prodloužení života: Tento mýtus náleží do standardního repertoáru přívrženců pokusů na zvířatech. Není to ale pravda. Prodloužení průměrné délky života začalo především ústupem infekčních chorob a s tím spojené snížení kojenecké a dětské úměrnosti. Příčiny je třeba vidět ve zlepšení sanitárních zařízení, v jiném přístupu k hygieně, stejně jako ve zlepšení výživy, a nikoli ve stále nových medikamentech a zavedení očkování. Tomu odpovídá velmi vysoká kojenecká úmrtnost ve třetím světě, jež je podmíněna sociálními problémy, bídou, podvýživou atd., ne ale nedostatkem medikamentů nebo chybějícím očkováním.

Třetí mýtus – lékařský výzkum není možný bez pokusů na zvířatech: Před několika desítkami let neexistoval ještě pojem alternativních metod; před nepříliš dlouhou dobou se nám potvrdilo, že test toxicity LD-50 a podobné ošklivosti nejsou absolutně nutné. Vědci jednomyslně prohlašovali, že pokusy na zvířatech jsou nutné již proto, že jen intaktované zvíře může ukázat účinek medikamentů. Mezitím se stali opatrnějšími: průmysl bez přestání spěchá s prohlášeními, kolik zvířat se již nahradilo, jak hodně již poklesla jejich spotřeba, že je možno se v širokém měřítku zříci testu LD-50. V řadě oblastí se pracuje na alternativních metodách, systémech in-vitro, metodách s buněčnými kulturami, které svou přesvědčivostí pokusy na zvířatech daleko předčí. Tento vývoj ukazuje, že pod tlakem veřejného mínění lze velmi dobře dosáhnout odstranění těchto pokusů a dále, že mnohé z toho, co před krátkou dobou bylo prohlašováno za nedílnou součást moderní medicíny, by přece jen zřejmě v několika letech mohlo být nahrazeno.

Čtvrtý mýtus – pokusy na zvířatech jsou nutné, neboť nejzávažnější nemoci nejsou dosud léčitelné: Právě ta skutečnost, že nejzávažnější nemoci, přes hromadící se studie založené na pokusech se zvířaty, nebyly v posledních desetiletích ovlivněny, o jejich léčitelnosti ani nemluvě, ukazuje, jak málo mohou tyto pokusy přispět k odstranění lidských nemocí. Logickým následkem nemůže být další rozvoj metodiky pokusů na zvířatech, ale zvýšená snaha vedoucí k jejich odstranění, profylaxe a výzkum příčin našich nemocí. Je jednoznačné, že většinu nemocí si způsobujeme sami špatnou stravou, návykovými jedy, stresem atd. Obsáhlé studie s vegetariány dávno prokázaly, že zdravý způsob výživy redukuje riziko rakoviny, snižuje pravděpodobnost onemocnění srdce a krevního oběhu a obecně prodlužuje délku života.

Pátý mýtus – pokusy na zvířatech jsou nutné k odvracení nových hrozivých nemocí: Tento mýtus nepřihlíží ke dvěma principiálním aspektům. Původ jedné typické nové hrozivé nemoci, AIDS, není sice ještě zcela objasněn, ale zdá se stále hodnověrnější, že vznikla vlastně teprve lidskými experimenty v genové technologii, biotechnologii, molekulární biologii nebo technikami pokusů na zvířatech. Každopádně nemůže dosud nikdo objasnit „náhodu“, že tato nemoc vznikla z ničeho, současně se vznikem uvedených technik. Ale jiný zřetel je snad ještě významnější. Právě výzkum AIDS je vzorovým příkladem moderního výzkumu, kterému pokusy na zvířatech nemohou nic přinést, kde se bez pokusů na zvířatech podařilo v krátké době nashromáždit pozoruhodné znalosti. Relevantní pokroky ve výzkumu AIDS nespočívají na těchto pokusech, ale v nauce o šíření nakažlivých chorob, klinickém pozorování pacientů a na studiích in-vitro (ve skle) s buněčnými kulturami.

Šestý mýtus – teprve pomocí pokusů na zvířatech lze ohodnotit rizika nových medikamentů, očkovacích látek a chemikálií: Také před érou extenzivních pokusů na zvířatech byly nalezeny důležité medikamenty, které jsou dodnes používány. Stále zřetelněji se ukazuje, že přenášení toxikologických výsledků ze zvířete na člověka není korektní. Přibývá hodnověrných metod, které nepoužívají pokusů na zvířatech. Text akutní toxicity LD-50 nebo zkoumání dráždivosti oka králíků (Draize-test) jsou i podle vědeckého názoru hrůzné rituály, nemající s vědou nic společného. Výsledky výzkumů, při kterých jsou různým zvířatům dlouhodobě podávána nebo injektována velká množství zkoušených látek, jsou na člověka přenositelná ještě obtížněji. Nesmíme zapomínat, že poslední riziko nese vždy člověk; ovšem v té míře, jak to pokusy na zvířatech předstírají, je člověk téměř nabádán k neopatrnému zacházení s novými látkami a tím se riziko ještě dále zvyšuje.

Sedmý mýtus – pokusy na zvířatech neškodí lidem: Pokusy na zvířatech budí zdání bezpečnosti medikamentů, ačkoli tuto bezpečnost nelze absolutně odhadnout. Tragédie s lékem Conterganem je známá. Asi jedna třetina všech nemocných s ledvinami, kteří se musí podrobovat dialýze nebo čekají na dárce ledviny, si zničila funkci ledvin bolesti tišícími léky, které jsou na základě pokusů na zvířatech pokládány za bezpečné. Všechny medikamenty, jež na nátlak zdravotnických úřadů musely být staženy z prodeje, byly na zvířatech odzkoušeny.  

Pokusy na zvířatech stabilizují dnešní civilizační choroby, neboť v naději na medikamenty, které mají být ověřeny na zvířatech, v nás potlačují motivaci k vlastní iniciativě a k principiálním změnám našeho způsobu života. Pokud budeme žít v naději na nové medikamenty proti rakovině, chorobám srdce a krevního oběhu atd., nebudeme sami ani celý náš zdravotnický systém dostatečně motivováni k odstraňování příčin těchto nemocí, totiž alkoholu, kouření, špatné výživy, stresu atd. 

Pokusy na zvířatech ničí smysl pro řád, vzájemné vztahy a koloběh v přírodě. Kdo dokáže skutečně odhadnout, jaký vliv na přírodu budou mít zvířata manipulovaná genovou technologií; kdo dokáže posoudit, jaké následky vyplynou z možného vypuštění patentovaných rakovinových myší. AIDS-myší atp. Příroda v průběhu evoluce po miliony let upřednostňovala zdraví a přizpůsobivost, my lidé vyrábíme dědičně nemocná zvířata, která jsou optimalizována pro vědecké a hospodářské účely.

Výzkumný a vědecký systém založený na pokusech na zvířatech má významný podíl na tom, že dnešní medicína vězí ve všech směrech v nejhorší krizi svých dějin. Dnešní lékařská věda je příliš drahá, v řadě oblastí vysloveně nebezpečná a u skutečně relevantních nemocí naší doby je neúčinná. Tyto tři aspekty jsou spolu úzce spojeny a jejich východiskem je představa o lidech poplatná pokusům na zvířatech – jako by lidé byli určitým druhem biostroje. Jednou z nejhorších škod, které pokusy na zvířatech páchají, je zhrubnutí lékařské kultury. Nehledě k tomu, že pokus na zvířeti stál a stojí ve spojení s pokusem na člověku, vede nutně takový charakter medicíny stále více od původního léčitelství k medicíně opravářství a náhradních dílů. Nelze jistě chápat choroby pozitivně, ale pokud budeme v nemoci vidět pouze technicky odstranitelný defekt, ztrácíme každou možnost učinit první kroky v poznání lidského utrpení, každou možnost dokázat nemoci akceptovat jako něco účelného, co musí být protrpěno a prožito.

Osmý mýtus – zvíře při experimentu netrpí: Utrpení pokusného zvířete začíná již dlouho před pokusem, neboť zvířata jsou držena, chována i přepravována v neodpovídajících podmínkách. Neexistují žádné bezbolestné pokusy na zvířatech! Nechejte si někdy vysvětlit, jak mají toxikologické experimenty, při kterých je zvíře rychleji nebo pomaleji tráveno, probíhat bez bolesti a utrpení. Tyto pokusy v oblasti toxikologie, výzkumu rakoviny, chirurgie, zkoumání účinků záření atd. Jsou bez strašného utrpení dotyčných zvířat naprosto nemyslitelné. Také dnes představuje každý pokus nesmírné utrpení, které je obvykle vykoupeno až smrtí.

Devátý mýtus – jedině odborníci mohou posoudit nutnost a význam pokusů na zvířatech: Mýtus, že laikové pro nedostatek odborných znalostí nemohou naprosto do pokusů na zvířatech mluvit, vytvořil vivisektorům po desítky let volný prostor.. Experimentátoři mají enormní zájem na tom, aby mohli pracovat nepozorováni a nerušeni kritikou veřejnosti. Systém těchto experimentů, stejně jako nevhodný hromadný chov zvířat na maso nebo lov kožešinových zvířat, se vším tímto nesmírným utrpením a mučením může být praktikován jen proto, že politikové, zákonodárci, právníci, teologové, etikové, filozofové, ale především průměrní občané, nemají žádné nebo zcela nesprávné představy o strastech a bolestech těchto zvířat. Ale zdi mlčení byly před několika lety prolomeny tiskem, rozhlasem a televizí. Poslední léta přinesla další důležité změny; laikové jsou v rostoucí míře podporováni odborníky, existují národní a internacionální svazy, které pokusy na zvířatech odmítají. K tomu opravdu nemusí být odborník, aby vyvrátil tento mýtus, že jen specialisté mohou posoudit význam pokusů na zvířatech: vivisekce ani miliony umučených a usmrcených zvířat nedokázala dosáhnout průlomu v hromadných nemocech naší doby.

Desátý mýtus – odstranění pokusů na zvířatech není možné: Tento mýtus, kterým se bojovníci za vivisekci stále ohánějí, patří k základním pilířům zachování systému těchto experimentů. Tvrzení, že pokusy na zvířatech mohou být nanejvýš redukovány na „nezbytnou míru“ a nikdy zcela odbourány, nás ochromuje, vede k permanentním neúčelným diskuzím o rozsahu a druhu pokusů, které lze nahradit nebo se jich zříci, a je jedním z důvodů, pro je hnutí jejich odpůrců rozštěpeno. V otázce zrušení pokusů na zvířatech bychom si měli vzít příklad z překonání jiných omylů a chyb v historii. Stejně jako je dnes jasné, že pronásledování čarodějnic, otrokářství či nehumánní rasová separace, jež ve zvýhodnění bílých a znevýhodnění černých skupin, představuje principiální zločin, který nemůže být odstraněn redukcí počtu obětí nebo postupnými kroky, ale jen principiálními změnami spojenými se změnou obecného smýšlení, stejně tak musí být vivisekce odmítnuta jako škodlivá a nepřijatelná cesta ve vší celistvosti.

V této souvislosti je nanejvýš důležité, aby se motivace odpůrců systému zkoušek na zvířatech s dobou měnila. Zatímco dříve bylo středem pozornosti zvíře a jeho strašlivá utrpení, vystupuje dnes do popředí vědomí, že bezohledným vykořisťováním zvířete škodí člověk nejvíc sám sobě. Stejně jako byly podmínky hromadného chovu zvířat v prvé řadě pro ně nesmírným utrpením, později ale vedly k hromadnému nárůstu chorob podmíněných výživou, stejně jako možnosti genové technologie v zemědělství svědčily v prvé řadě o neuvěřitelné chladnokrevnosti vůči manipulovaným zvířatům, později ale znamenaly sotva již odhadnutelné ohrožení ekologické rovnováhy a tím existence člověka, chápeme dnes stále víc, že pokusy na zvířatech znamenají nejen strašlivá muka pro jejich oběti, ale v jiné rovině se všemi vynucenými důsledky přispívají k tomu, aby člověk stále víc likvidoval sám sebe.“

Takto (uvedl jsem v poněkud zkrácené podobě) představil zhruba před 30 lety Bernhard Rambeck deset mýtů o pokusech na zvířatech. Z jeho dikce (zejména v desátém mýtu) vysvítá jeho aktivistické založení, nicméně nastolil spoustu námětů k přemýšlení. Ledacos se od té doby změnilo, řada věcí, po nichž volal, byla (snad) realizována. Multikulturní a zejména ekologický étos, který je v Rambeckových slovech obsažen, doznal zejména v současnosti povážlivé trhliny, nicméně si myslím, že stojí za to – z pohledu o tři desítky let pozdějšího a doufejme, že tedy i vědomějšího – se zamyslet nejen nad fakty, ale i nad jejich souvislostmi.

P. s. Kdyby někdo nevěděl, o co šlo v conterganové aféře, zde je stručné vysvětlení: Thalidomid (obchodní název Contergan, anglický název Phthalimido-glutarimide) je chemická látka, která má léčivé účinky. Zároveň se jedná o teratogen a karcinogen. V Československu ani v USA se tento lék neprodával. Předchozími testy nebylo zjištěno, že by látka „K17“ v pokusech na zvířatech i v rámci klinických studií na dobrovolnících měla nějaké negativní vedlejší účinky. Od 50. let 20. století do začátku 60. let 20. století byl ve 46 státech používán jako uklidňující (sedativum) a uspávací látka (hypnotikum) pro těhotné ženy. 18. listopadu 1961 však německý pediatr Widukind Lenz ve svém projevu na zasedání rýnsko-vestfálských dětských lékařů poprvé naznačil možnou souvislost mezi zvýšením počtu novorozenců s vrozenou vývojovou vadou a užíváním tohoto léčiva. V krátkém časovém úseku následovalo několik set porodů dětí s chybějícími končetinami nebo ušima. Celosvětově se takto narodilo asi 12 tisíc postižených dětí. Šetřením byl za viníka označen lék Contergan, který těhotné ženy užívaly jako dobře účinné sedativum a hypnotikum.