S blondýnkou na Petříně (povídka)

5. 10. 2015 11:13:43
Náhody bývají občas neuvěřitelné, ale proto jsou to náhody. Někdy nabídnou člověku šanci dokonce změnit od základu život. Stačí se jen chopit příležitosti. Potíž je v tom, že změnit sám sebe je strašně těžké.

Mladá krásná něžná blondýnka seděla na lavičce u cesty a úporně s kýmsi hovořila mobilem. Seděla vlastně na opěradle lavičky, nohy měla na jejím sedátku a bylo to na cestě při úpatí kopce Petřína pod Malostranskou sokolovnou. V protivně nostalgické náladě a bez cíle se k ní blížil Robert s fotoaparátem na řemínku přes rameno a zdálo se mu poněkud nemravné, jak tu v minisukni vystavuje na odiv své kouzelné nohy a je jí přitom vidět bůhví kam. Něco mu však pohled na ni připomněl, ale ani za prase si nemohl vzpomenout co. Ve skutečnosti mu bylo putna, co ta holka činí a z jakého důvodu to dělá.
Jelikož se ale nudil, obořil se na ni: „Vy nevíte, jak se sedí na lavičce, slečno?"
„Cože? Co chcete?" zeptala se překvapeně, vytržená z hovoru.
„Říkám, že tu sedačku zašpiníte a až si na lavičku po vás sedne někdo normálně, umaže si kvůli vám oblečení," upřesnil důrazným tónem.
„Trhněte si!" odsekla popuzeně. „Ale ne. Je tady jeden prudič," objasnila do mobilu.
„Tak dáte ty haksny dolů?!" nedal se Robert odradit.
„Co votravujete!?" zatvářila se vztekle. „Zavolám za chvíli," řekla do telefonu, tipla hovor a vlastně poprvé se na něj opravdu podívala. „Haksny, jo? To je teda hustý," uchechtla se.
„No řekl jsem haksny. A co jako?"
Dívka zvážněla, zabodla do něj pátravý pohled svých pěkně nalíčených modrých očí, hovících si v mírně protáhlém pěstěném obličeji s mléčně bílou pletí a řekla: „Jste už sice celkem fosil, ale určitě ne tak starej, abyste takhle vopruzoval. Tak vo co go?"
„Nesnáším, když se holka jako obrázek chová jako nějaká uličnice," objasnil Robert.
„Uličnice, to je boží," vysloveně se bavila jeho zpozdilými výrazy. „Chcete mě sbalit,
nebo co? Asi jste dost ve vatě, když si myslíte, že máte na holku, jako jsem já."
„To nejsem. Ze mě v tomhle směru moc nekápne. A sbalit vás nechci, ale rád bych, abyste mi dělala pro dnešek společnost a chodila se mnou po Praze. Vrátil jsem se do svého rodného města po pětadvaceti letech a chci jen tak bloumat městem, znovu se s ním seznamovat, tu a tam něco vyfotit a nechci být při tom sám. Vlastně je mi docela smutno," vyprávěl poněkud teskně.
„A co já s tím? Mně je to šumák," hodila hlavou, až její plavá vlnitá hříva pod lopatky zasvítila.
„Tak promiňte, asi jsem se ve vás spletl, i když se mi chvíli zdálo, že byste mohla být se mnou alespoň trochu naladěná na stejnou frekvenci," omlouval se bezbranně a sklesle a bez dalšího odcházel.
Bylo to od něho divadýlko a zabralo, neboť dívka za ním zavolala: „Počkejte," konečně se zvedla z lavičky a docupitala k němu. „Po pětadvaceti letech? A kolik vám je?" zajímala se a vyzvídala zároveň.
„Devětačtyřicet," řekl bezbarvě.
„A víte kolik je mně? Devatenáct! A vy chcete mou společnost? A chcete jenom chodit? Z toho bolí nohy. A co si od toho slibujete? A co z toho budu mít já?" chrlila otázky.
„Litr?" informoval a zeptal se zároveň.
„Jo tak přece?" opět se usmála.
„Co jako - jo tak přece?" příliš nechápal.
„To neřešte. Litr..., to by šlo," spokojeně přikývla.
„Nemusíme jenom chodit. Můžeme si taky sednout na kafe nebo na dvojku nebo na co budete chtít, aby vás nohy tolik nebolely," nabízel Robert.
„Na dvojku a pak co?" starala se.
„A pak nic. Půjdeme třeba zase kousek dál a nakonec každý po svém."
„Fakt? Jen to? Ale ta dvojka bude na vás," ujišťovala se.
„Samo. Třeba dvě dvojky, nebo tři a pizza nebo steak třeba a dort se šlehačkou. Sakra, ty jsi ale materialistka a obchodnice. Promiňte - jste," omlouval se Robert.
„V poho, můžeme si tykat," souhlasila. „Jsem Vaj, vlastně Viola, ale to je děsně ujetý, tak si říkám Vi a kamarádi taky. A chci mít ve věcech jasno. Nejsem žádná čubka, aby sis nemyslel. Měla jsem sice na dnešek něco jinýho, jenže litr se mi hodí."
„Chápu," řekl. „Já jsem Franta."
„Fakt Franta?"
„Samo."
„Proč říkáš každou chvíli samo? Myslíš, že jsi cool?" zajímala se.
„A ne snad?" ptal se, jakoby si fakt myslel, že je tím slovem in, jak se také dnes říká.
„To je úlet!" vyprskla smíchy.
„Tak dobře, budu mluvit, jak mi zobák narost. Vlastně to je pitomost. Zobák mi mohl narůst jak chtěl, ale všechna slova jsem se naučil. Řečí se člověk vždycky nějak stylizuje."
„Já se picnu, řešíš takový píčoviny," soudila Vi a z jejích něžně smyslných rtů zněla ta slova opravdu příšerně.
Robert měl ale pocit, že se mu právě těmito projevy trošinku přibližovala.
„Nemůžeš říct normálně – sračky," ironicky ji pokáral, jak se na starýho papriku sluší.
„Kam pudem?" zajímala se, aniž se ze slušnosti nebo třeba jen z účasti zasmála jeho předchozímu nepovedenému vtípku.
Sešli na Újezd a pak se vydali Vítěznou ulicí na most Legií. Tam Robert automaticky stočil oči na panorama Hradčan. Odtud, s Vltavou a Karlovým mostem v popředí, se všem naskytne krásný idylický obrázek Pražského hradu jako na kýčovité pohlednici. Robert právě tuhle barvotiskovou selanku však potřeboval a navíc zapadla do jeho nostalgie. Zastavil a zíral přes řeku na Hradčany jako nějaký přiblblý turista.
„Franto, co je?" uslyšel dívku vedle sebe.
Napřed nereagoval, protože si v té chvíli neuvědomil, jak se Viole představil. Došlo mu to, až když do něj šťouchla.
„Nic, promiň, jen jsem se tak zakoukal," pokračoval v cestě.
„Tebe to bere," zaregistrovala. "Víš určitě, že mám jít s tebou? Vůbec si mě nevšímáš," konstatovala bezbarvě bez náznaku výčitky.
„Nevím. Jestli tě to nebaví, dám ti ten litr a můžeme jít každý po svých," vylovil z kapsy ležérně přeloženou tisícovku a podával ji dívce.
„To zas ne. Co si o mně myslíš?!" koukla se na něj vyčítavě. „Nejsem mrcha, co z tebe chce jen tak vysosnout love a nic za to," dodala.
„Jasně,“ kývl hlavou Robert a schoval peníze.
Pokračovali v cestě na druhý břeh řeky.
„Co budeš fotit?“ lehce strčila rukou do foťáku, co se mu kýval na rameni.
„Nevím, možná nic,“ řekl Robert.
„Tak proč to vláčíš?“ divila se.
„Pro jistotu. Kdybych třeba něco zajímavýho viděl, nebo mě něco napadlo,“ objasnil.
Přešli křižovatku na kraji Smetanova nábřeží.
„Zajdem na tu dvojku?“ mávl Robert rukou k velkým okenním tabulím kavárny Slávia.
„Sem?“ trochu se Viola zděsila. „Ty chodíš sem?“
„Říkám ti, že jsem tady čtvrt století nežil,“ usmál se. „Ale jo. Předtím jsem do Slávie chodil. Občas.“
„Tak jo. Cajk,“ souhlasila Viola po krátkém přemítání.
U stolku s výhledem na podloubí Národního divadla Robert objednal pro Violu červené víno a sobě kávu.
„Ty si víno nedáš?“ ptala se překvapeně.
„Nepiju alkohol,“ vysvětlil.
„To jako fakt? Ani pivo?“ nešlo jí to do hlavy.
„Ani pivo,“ přikývl.
„To slyším poprvé,“ nechápala Viola.
„Dřív jsem chlastal všechno, hodně a teď to kompenzuju, chápeš, Vi?“ řekl Robert.
„Byl jsi alkáč?“ vykulila oči.
„Tak něco,“ připustil Robert neochotně.
„Jak dlouho nechlastáš?“ zajímala se.
„Deset let,“ odpověděl a znělo to neosobně.
Ať se Vi snažila, jak chtěla, nepřišla na to, jestli se Robert chlubí nebo lituje.
„Hustý,“ konstatovala.
Robert netušil, jestli je to reakce na jeho někdejší alkoholismus, nebo na informaci, že s tím přestal a vydržel tak dlouho nepít. Ptát se ale nechtěl a tudíž to nijak neřešil, jak by mu nejspíš poradila Viola.
U druhé dvojky červeného se Vi zeptala, jestli si opravdu může dát něco k jídlu? Robert souhlasil a ona se znovu otázala, jestli nevadí, když si dá steak? Připomněl jí svá slova, že si může dát, na co má chuť.
„Ty nebudeš nic jíst?“ zarazila se náhle s plnou pusou, když si uvědomila, že si Robert nic neobjednal a teď ji jen zálibně pozoroval.
„Nemám hlad,“ odpověděl s úsměvem.
„Jsi jako mimoň. Nemáš hlad, nepiješ. To chápu, ale ne, jak to vydržíš. Proč na mě tak zíráš?“ tázala se a strčila do pusy kus masa na vidličce.
„Líbí se mi, jak ti chutná,“ opět se usmál.
„To se ti jako líbí?“ nerozuměla.
„Líbí se mi, jak tišíš svůj hlad. Mám rád projevy živočišnosti,“ objasňoval.
Věděl ale, že to Viola nemůže pochopit.
„Takovýho úleta jsem neviděla,“ konstatovala. „Mělo mi to docvaknout, když mi chceš dát litr za to, že s tebou jdu na procházku.“
„Asi jo,“ řekl Robert a posmutněl. „Řekni mi něco o sobě,“ požádal potom.
Spolkla sousto a zeptala se: „Co bys chtěl slyšet?“
„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Všechno. Cokoli.“
„Nerada o sobě mluvím,“ řekla Viola.
„To jsme dva,“ odvětil s pochopením.
„Jsi fotograf?“ přešla k otázkám.
„Jo, jsem fotograf,“ potvrdil Robert.
„Fotíš taky holky?“ vyzvídala Viola.
„Nijak se na ně nezaměřuju. Ale jo. Pár jsem jich už vyfotil,“ kýval souhlasně.
„Nahý?“
„Taky ňáký. Ale spíš ne. Akty mě nebaví,“ vrtěl teď odmítavě hlavou.
„Nedíváš se rád na nahatý ženský?“ nešlo jí to do hlavy.
„To neříkám. Akty jsou ale dost náročný na focení a věř mi, že si přitom toho dívání moc neužiju,“ snažil se jí to vyložit.
„Cože? Jak to?“ nechápala Viola.
„S tím se netrap,“ nechtěl se o tom už bavit.
„V poho. A mě bys fotit chtěl?“
„Na Petříně,“ navrhl.
„Cože? Na Petříně?“ ptala se a znělo to hodně zaskočeně.
„Je to problém?“
„Cajk,“ usmála se Viola.

Vrátili se na Újezd. Kolem Pomníku obětem komunismu a Malostranské sokolovny došli k stanici lanovky a odtud cestou vzhůru. Stále se snažili držet blízko trasy toho dopravního prostředku. Dorazili k jednomu tunýlku pod lanovkou a Robert tady začal Violu fotografovat na pozadí zčernalých kamenů, jimiž byl podchod pod dráhou vyložený.
Ukázalo se to ale jako složitý úkol, neboť Viola, jakkoli byla půvabná, pózovat neuměla. Byla buď toporná, nebo zas pozice a gesta přehrávala. Robert byl ale zkušený fotograf a uměl ji vyhecovat. Přemístili se na travnatý svah, kde se přece jen trochu uvolnila. Jak si ji tady Robert aranžoval pro snímek, najednou měl dojem, že před sebou nevidí Violu, nýbrž jeho spolužačku Lindu ze střední školy. Tu fotil na Petříně před třiceti lety rovněž a Viola se Lindě úžasně podobala. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? ptal se v duchu. Vlastně ano; rozsvítilo se mu v hlavě. Už na té lavičce mi připomněla Lindu; dával si dohromady. Měla také nádherné nohy jako Vi a stejně jako ona je ráda ukazovala. To trvalo, než jsem na to přišel; káral se. Vlastně není divu, je to už dlouho, Lindu jsem naposledy viděl na třídním srazu po deseti letech; dále rozmotával své vzpomínky.
„Mojí mámu taky fotil na Petříně jeden spolužák,“ vyrušila ho Viola z rozjímání.
„Cože?“ vyděsil se Robert.
„Náhodou jsem našla ty její fotky a máma mi řekla, že jí fotil spolužák ze střední. Ten se ale jmenoval Robert, říkala máma,“ vysvětlovala Viola zkoprnělému Robertovi.
Koukal na ni jako na zjevení. To není možný! říkal si.
„Vlastně já jsem Robert, ne Franta,“ prozradil potom.
„Kecáš!? Fakt jsi Robert?“ divila se Vi. „To ti nevěřím!“ dodala nazlobeně.
„Vážně jsem Robert,“ přesvědčoval ji.
A proč jsi tedy říkal, že jsi Franta,“ kulila Viola oči.
„Podepisuju tak svý fotky,“ objasnil. „A jestli je tvoje máma Linda, tak je to jasný,“ doplnil spíš pro sebe.
„No je,“ přisvědčila dívka konsternovaně.
„V tom případě jsem tím spolužákem já a fotil jsem tady na Petříně tvou mámu asi před třiceti lety. Neuvěřitelná náhoda,“ nemohl se z toho vzpamatovat.
Také Viola byla jako opařená.
„Ty vogo,“ řekla potom.
Rázem bylo po focení. Bloumali pak spolu vzhůru Petřínskými sady a nevěděli, co říct, jak by se měli teď vlastně zachovat.
„Viděl jsem Lindu, tedy tvou mámu naposled na srazu po deseti letech. Tehdy byla ještě svobodná. To se musela vdát nějak krátce potom,“ oznamoval a zároveň přemýšlel nahlas Robert až někde poblíž rozhledny.
„Máma se nikdy nevdala,“ překvapila ho Vi.
„Tvůj táta si ji nevzal?“ divil se Robert.
„Nevím, kdo to je,“ řekla Viola lakonicky.
„Máma ti to neřekla?“
„Kolikrát jsem se ptala, ale nikdy o něm nechtěla mluvit,“ vysvětlila.
Robert prudce otočil hlavu a vyděšeně na ni koukl.
„Co je?“ vyděsila se Viola zase z něho.
„Ne nic,“ zamlouval to.
„Fakt, co je?“ vyzvídala.
Když mlčel, řekla: „Ty, Roberte, nechceš zajít se mnou teď k mojí mámě? Určitě by tě chtěla vidět.“
„Ty s ní nebydlíš?“ zajímal se.
„Bydlím s přítelem,“ prozradila mu.
„A Linda..., tvoje máma žije sama?“ zjišťoval.
„Když jsem byla malá, bydlel s námi její přítel. Pak se rozešli, byly jsme samy, ale teď zas žije tři roky s přítelem a já se před půl rokem odstěhovala,“ vysypala Vi rodinný příběh.
„Hm. Ale dneska by, myslím, nebylo dobré jít za ní. Taky potřebuju ještě něco zařídit,“ začal se vymlouvat. „Ale dej mi na ni telefon. Zavolám ji,“ navrhl.
Vi na něj koukala s podezřením, ale Lindino telefonní číslo mu do iPhonu nadiktovala. Vyměnili si potom i svá čísla a e-maily a domluvili se, že Robert pošle Viole fotky, co dnes udělal. Nakonec vytahal z kapes tři tisíce a strkal je Viole.
„Co mi to cpeš? Domluvili jsme se na jednom,“ zdráhala se.
„Ty druhý dva máš za pózování,“ objasnil.
„Hráblo ti?! Nenechala jsem se fotit pro prachy,“ vysvětlovala zase ona.
„Já vím, ale ber,“ prosebně se usmál.
„Když myslíš,“ váhavě sáhla po penězích.
Krátce nato se rozloučili. Viola se vracela směrem na Újezd a Robert ještě chvíli chodil po Petříně, nafotil několik žánrových záběrů a sestoupil do města u grafické školy. Odbočil pak z Hellichovy ulice do Karmelitské a tou došel na Malostranské náměstí. Odtud zamířil na Karlův most, opřel se tam o kamenné zábradlí a koukal na řeku.
Vybavilo se mu, jak před dvaceti lety šel po srazu s Lindou k ní domů. Byl tehdy krátce po rozvodu, Linda se mu líbila a on jí zřejmě také, a tak se spolu milovali. Domlouvali se, že se brzy zase sejdou. Robert ale tenkrát bydlel daleko od Prahy, takže z toho sešlo. Už se pak neviděli ani neslyšeli. Až teď potkal Violu. Náhodou. Roberta samozřejmě napadlo, že Vi může být klidně jeho dcera. Ale taky nemusí být. Měl bych to zjistit; řekl si. Bylo by to úžasný, mít takovou krásnou dceru; zasnil se. Jak asi teď vypadá Linda? dumal. Určitě to bude pořád pěkná ženská; přesvědčoval se. Nebo taky ne, stejně má přítele; vyvracel své vlastní představy. Asi bude nejlepší, nechat věci, jak jsou; uzavřel úvahy. Vždyť mohl přece jít dnes někam úplně jinam a Violu by nikdy nepotkal.
Robert vylovil z kapsy iPhone a prohlížel si ho v dlani. Je to parádní mašinka; pomyslel si. No ale kromě těch dnešních mám všechny kontakty zálohované; řekl si a pustil chytrý telefon do Vltavy. Uviděl, jak žbluňkl do vody a popadl ho nevýslovný smutek z vlastního promarněného života.

Autor: Jaroslav Kvapil | pondělí 5.10.2015 11:13 | karma článku: 10.38 | přečteno: 506x

Další články blogera

Jaroslav Kvapil

Pravda o Červené Karkulce

Je hrozné, jak se dneska v zájmu genderové i jiné korektnosti upravují literární díla klasiků. A považte, že dokonce i pohádky. Ještěže na to upozornila jistá učitelka češtiny a dala tím směr našemu vědeckému bádání.

1.4.2023 v 12:48 | Karma článku: 17.40 | Přečteno: 633 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Ježíš na krumpáči

Smrt čeká na všechny, ale v zařízeních, kde tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Následující příběh začíná v roce 1996 v Domově důchodců v Radkově Lhotě, kde je právě hodně živo.

26.3.2023 v 15:34 | Karma článku: 21.29 | Přečteno: 444 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Marie Kudeříková, zatvrzelá až k obdivuhodné statečnosti, popravená právě před 80 lety

Není dobré zlehčovat oběť kohokoli, kdo bojoval proti zlu. To se nám vždycky vymstí. Je ovšem tragicky absurdní, že nemálo z lidí, kteří proti jednomu zlu bojovali, posloužili v konečném důsledku třeba nevědomky jinému zlu.

26.3.2023 v 13:56 | Karma článku: 25.54 | Přečteno: 689 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu

(Povídka) Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout.

21.3.2023 v 14:06 | Karma článku: 9.39 | Přečteno: 370 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

David Snítilý

... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy

„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.

29.3.2024 v 7:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 9 | Diskuse

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 8.60 | Přečteno: 122 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 15.24 | Přečteno: 203 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 199 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 132 | Diskuse
Počet článků 646 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 993

Neidentifikuji se s žádnými politickými, profesními, náboženskými, myšlenkovými či jinými směry a skupinami. Pokud se některý můj text nebo části textů shodují s názory takových směrů a skupin, je to buď náhodné, nebo způsobené prostupností myšlenek různě zaměřených lidí. Píšu si, co chci a co mám potřebu napsat. Naopak nepíšu ve jménu ani z pověření nikoho jiného. 

https://kvaj.blogspot.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...