Kdo je a kdo není čecháček

Ptal jsem se kdysi britského dlouholetého úředníka z Bruselu, zda je napřed Evropanem, pak Britem a nakonec Skotem nebo naopak a on odpověděl, že platí to naopak. To je ale jeho věc. Mně štve spíš český provincionalismus!

     Vždycky mě »bavilo«, jak se někteří lidé potřebují přimknout k věhlasným osobnostem (filozofie, vědy, literatury...) jako k »nezpochybnitelným« autoritám, aby dodali vlastním myšlenkám a názorům váhu. Nemám na mysli citace, jež se běžně užívají v textech coby postuláty a svého druhu axiomy, pregnatní vyjádření dotvářející text, v kterém spočívá tíha argumentace a dokazování jednoznačně na jeho autorovi. Jde mi o ty případy, kdy autor něco tvrdí a hodnotí a aby doložil, že má pravdu, uvede – vždyť přece profesor »Tenaten« řekl »to a to« a já si myslím totéž, takže bacha, zpochybňuješ-li mé výroky, zároveň tím relativizuješ a znevažuješ profesora Tenatena a kdo jsi ty, abys Tenatena urážel.
     Říkám si, proč to někteří lidé dělají, že se »přitovaryší« k jasu myšlenek jiného? Inu proto, aby jeho odlesk dopadl i na ně.
     Tohle mě napadlo, když jsem na blogu četl jakýsi text o čecháčkovství. Podle autora »Iksypsilona« čecháčkovství nejlépe popsal literární vědec, spisovatel a filozof profesor Václav Černý. Iksypsilon doslova napsal »...protože na tohle téma snad v dějinách české kultury nikdo lépe a umělecky než právě profesor Černý ono čecháčkovství nepopsal«. (Cituji, neboť jsem se s uvedenou formulací trochu mordoval, tak ať na to nejsem sám.)
     Iksypsilon, aby ozřejmil, o co mu jde při kritice čecháčkovství, čili oné »neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti«, jak ten jev profesor Černý také charakterizoval, si vzal na pomoc i Václava Havla a monsignore Prof. PhDr. Tomáše Halíka, Th.D se všemi jeho tituly, kteří rovněž čecháčkovství odsuzovali. 
     A co má být, že Černý, Havel a Halík kritizovali čecháčkovství a varovali před ním? Co má být, že vystupovali proti českému provincionalismu? Co chce Iksypsilon vyjádřit tím, že tyto osobnosti věděly, co pojem čecháčkovství obnáší? Hodlá tím snad tvrdit, že i on dokáže v současné situaci rozpoznat a vyhodnotit, co je čecháčkovství a kdo je čecháček a kdo naopak není, když se k těm osobnostem »přilísal«?
     Co je čecháčkovství a kdo je čecháček, ví každý aspoň v obrysech a kdekdo se proti němu vymezuje, ačkoli je třeba i on čecháček jako poleno. Přiznávám, sám jsem někdy také čecháček, totiž jsem někdy provincionální a neuvěřitelně intelektuálně nedochůdný a mravně i charakterově slabý. A jindy zase ne. Už jsem se naučil prát se s tou nedozírnou a děsivou propastí mezi tím, kým bych chtěl být a kým opravdu jsem. A celé to je navíc ještě v pohybu a ve vývoji. Mění se to každým krokem a každým nepatrným činem, každou reakcí na každý konkrétní jev a na každou situaci.
     Všichni tušíme, co je čecháčkovství, ale přesto si ten pojem žádá stále nové objasňování, protože znamená vždy trochu něco jiného a pro každého trochu něco jiného. Není to, jako když na něco ukážu a řeknu – to je černé. Druhý na to pohlédne a vidí hned, zda mám pravdu nebo ne. Ačkoli jsem kdesi četl, že i barvy vnímají jednotliví lidé poněkud jinak a prý určitou barvu nikdo jiný nevidí stejně jako já. Takže řeknu – je to černé, a druhý řekne – máš pravdu, je to černé, a oba tím myslíme něco malinko odlišného. Ale to mi tak nevadí. Jde o to, když je něco opravdu černé a já to řeknu, aby druhý nenamítal – je to bílé, možná trochu tmavě bílé, ale on si přečetl, že profesor Tenaten říkal, že je to bílé, tak je to především bílé, protože profesor Tenaten je někdo a ty mu nesaháš ani po kotníky a já pana profesora uznávám, takže když já teď říkám, že je to bílé, tak to bílé je a pokud tomu nevěříš, tak jsi čecháček! Je to jasný!?