Jen trochu slov, sazí a peří...

Něco tvořit, něco prožít, někoho milovat a ve výkon proměnit utrpení... Zní to jako svého druhu návod na život a lze to separovat z fenomenologického pojetí morálky. Jenže na život žádný návod není a nebude.

     Není již dnes, jak kdysi bývalo – stálo prý na hliněné destičce, která se našla někde na území starověkého Sumeru, takže může být klidně pět tisíc let stará. Současný člověk se tomu výroku pousměje. Ale proč? Coby čiré konstatování vyjadřuje prostou pravdu, že teď není jako kdysi. Je zkrátka jinak, než bylo před padesáti, nebo pěti tisíci lety a ještě dříve bylo opět jinak. Na tom nic směšného není. Nyní je prostě jinak, než bylo kdykoli dříve. Ta slova ale neříkají, jak je dnes a jak bylo kdysi, zda hůře či lépe. Každému je však jasné, že to znamená povzdech a v úplnosti by měl znít: »Není již dnes tak dobře, jak kdysi bývalo.« Podle logiky nápisu na destičce by se ale žilo nejlíp někdy na úsvitu lidstva a snad tomu tak vážně bylo. Lidé však takto uvažují běžně a stále.
     V dnešním světě prý ubývá krásných věcí i naše schopnost vnímat je; řekl na vernisáži jisté výstavy obrazů historik pořádajícího muzea. Doplnil sice sám, že je proto dobře, když existují výtvarníci, co nepřestávají tvořit umělecká díla a lidé schopni krásu přijímat. Avšak k tvrzení, že ubývá krásných věcí i našich schopností je vnímat, neměl historik objektivní podklady. Proti tomu lze uvést, že díla mnohých vynikajících světových umělců nedošla za jejich životů uznání, zatímco nyní je hodnotíme nesmírně vysoko. I v domácích luzích lze najít řadu osobností, jejichž díly se těšíme či chlubíme, ale současníky nebyla doceněna a jejich tvůrci žili a umírali v bídě. Byl by to ale levný argument.
     Umělecká tvorba se mění a vnímání krásy také. Vznikají nové žánry, jiné zanikají a za krásné považujeme dnes předměty, o nichž předkové neměli ani tušení, že mohou existovat, ale i mnohé věci jejich denní potřeby, které jim krásné nepřipadaly, respektive je nenapadlo o nich jako o artefaktech ani přemýšlet. Dnes jsou navíc umění a krása i díky médiím a nesrovnatelně větším možnostem cestovat dosažitelnější. Nelze se proto divit, když dnes nestojí lidé v němém úžasu před každým obrázkem. Tím nesnižuji hodnotu žádného díla. Mění se časy, lidé, umění, pojetí krásy, ale zda k lepšímu či horšímu, ať posoudí budoucí. V rozporu s tezí, že se vše stále mění, jsem nicméně přesvědčen, že zůstávají schopnosti lidí tvořit a vnímat krásu a umění. Myslím, že není možné jednotlivá období mechanicky srovnávat a že je rozumnější nebědovat nad úpadkem kultury, mravů a hodnot v současnosti, nechat co jejich jest všem epochám a z každé si vzít to, co nás může obohatit.
     Psát bych měl ale od začátku. Jenomže čím všechno začalo? Bůh prý řekl: „Buď světlo!“ No a vyslovit „Buď světlo!“ trvá údajně právě takovou chvilinku, jaká uplynula při velkém třesku od narušení stability vakua až po elektromagnetické záření, čili po zrození světla. Tvrdil to alespoň proslulý slovenský fyzik Julius Krempaský na jedné přednášce. To by ale znamenalo, že Písmo svaté můžeme chápat doslovně a ne jen obrazně. Lze takto ale vykládat všechna jeho slova? Jak se to vezme. Například hned stvoření světa v šesti dnech těžko vnímat jinak než jako alegorii. Co když ale bible při popisu »technologického« procesu stvoření nemá na mysli ani tak věrnou časovou stopáž? Třeba tím chce zdůraznit fakt, že od Big Bangu již probíhala veškerá činnost v čase, který do té doby neexistoval, a že i sám Bůh musel tvořit postupně. Modelem šesti dnů práce se sedmým odpočinkovým pak Bůh lidem dal týdenní cykly, jimiž se řídíme dodnes.
     Podle fyzika, zůstaneme-li ještě u něj, není bible v rozporu s výsledky vědy a dokáže vypovídat o reálném světě, stejně jako celé křesťanství. Prý mnohem víc než náboženství východoasijská, jež jsou pro své myšlenky, které potvrzuje současná věda, nyní v kurzu. Třeba z taoistických pramenů se lze dovědět, že čas a prostor jsou pojmy relativní a že jsou kontury částic nejasné; to samé tvrdí moderní fyzika. Z náboženských análů Číny pochází i představa, že svět byl původně spojený s nebem, ale pak se od sebe oddělily a vzdalují se čím dál víc. A co říká dnešní věda? Že se vesmír rozpíná. Křesťanství je podle slovenského vědce na takové aspekty ale bohatší. Trojjedinost Boha, jako Otce, Syna i Ducha svatého, což je v náboženstvích výjimečná záležitost, předznamenává, že se reálná fyzika točí kolem čísla tři. Náš svět je trojrozměrný, základní zákony – o zachování energie, zachování pohybu a zachování momentu pohybu – jsou také tři...
     Fyzik takto pokračoval dál a řekl i to, že věda neumí vyvrátit ani potvrdit existenci Boha. Lze v něj jen věřit či nevěřit. Pokud by se důkaz Boha přece podařil, znamenal by konec ateismu i víry. Nemusíme totiž věřit v něco, o čem bezpečně víme, že existuje. Jestli však věříme, musíme souhlasit nejen s tím, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale i s tím, že mu dal svobodnou vůli zahrnující v sobě i vzpouru proti stvořiteli a jeho pokynům, ale též odpovědnost za všechny činy, neboť jejich důsledků nás nikdo nezbaví. Nevěříme-li a řídíme se jen morálkou, dojdeme k témuž závěru.
     K čemu pak je takové přemítání? Nikdo už asi nezjistí, jak to bylo doopravdy při velkém třesku a jen těžko, jaká je podstata vesmíru a světa, zda existuje bůh a co je smysl života. Někdy se ale může do konkrétního života prolnout až bolestně. Byla už řeč o svobodné vůli člověka na jedné straně a o jeho odpovědnosti za vlastní počínání na straně druhé. Svobodná vůle však není totéž co svoboda, neboť svou vůli si mohou do jisté míry zachovat a uplatňovat i ti, jež jsou svobody zbaveni, ač je to většinou velmi těžké a krajně nebezpečné. Lidé, od boha nadáni svobodnou vůlí, si totiž vždy navzájem svobodu brali, často pomocí krutého násilí, jakoby nestačila omezení daná člověku přírodními zákony. S tím máme u nás ne bohatší, ale jistě čerstvější zkušenosti, než lidé žijící v demokratické části světa, k němuž se pokoušíme už více než čtvrt století patřit.
     Jeden ze svých prvních svobodných názorů publikovaných po pádu totality jsem nazval Svoboda je odpovědnost.
     »Hned co padl socialismus, myslel jsem, že i v našem okrese nastolí nové poměry a vztahy lidé svobodomyslní, kteří se snaží o demokratickou společnost hlavně odstraněním perzekuce a potlačování svobodného myšlení a jednání, a to pomocí volné výměny názorů. Když ale sleduji působení některých z nich, začínám o tom pochybovat. Leccos naznačuje, že mnohým jde hlavně o získání svobody pro sebe. Avšak ctít svobodu a být svobodný znamená, přát ji také jiným. Některé veřejné projevy předních protagonistů nové doby v okrese ale nasvědčují tomu, že jejich autorům není zřejmý obsah pojmu svoboda a že jsou sami stále nesvobodní, že jsou totiž zotročeni vlastní nedůvěřivostí, předpojatostí a zlobou vůči okolí, touhou po odvetě.
     Také nechápou, že svoboda nespočívá jen v zajištění jejích vnějších podmínek, ale že je také, ne-li zejména, vnitřním stavem člověka. S tím se ale neslučuje nadutost, dojem, že pravdu mám vždy pouze já. Svoboda vyžaduje i jistou pokoru před jevy, věcmi a lidmi. Svobodný člověk dokáže zhodnotit i vlastní schopnosti, nepřeceňuje se, nepřipisuje si zásluhy, které nemá, reálně zvažuje možnosti a respektuje realitu. V neposlední řadě se dokáže poučit a snaží se co nejhlouběji poznat věci, o nichž hovoří. Nevyhlašuje jen své požadavky, které mají uskutečňovat hlavně druzí. Nakonec ví, že svoboda není a nebude nikdy absolutní. Pokaždé existuje jisté výběrové hledisko či autocenzura, chcete-li. Totiž jakoukoli lidskou činnost limitují technické a věcné podmínky a ovlivňuje ji i posloupnost, čili všechno má svůj čas. Netrpělivost a překotnost je špatným rádcem vždycky. Svobodu má ale ovlivňovat i vnitřní mravní zákon člověka, jenž mu před každým činem položí otázku: Smím vše to, co můžu?
     Každý, kdo si to všechno neuvědomuje a staví před lidi své chiméry, anebo uvědomuje a přesto se snaží obecenstvo získat pro cíle, které nejsou reálné a sledují tak vlastně jen osobní ambice a popularitu jejich hlasatelů, jedná neodpovědně. A svoboda je především odpovědnost. Platí to pro všechny, ale pro čelní zastánce a nositele svobody dvojnásob.«
     I dnes jsem přesvědčen, že moje tehdejší slova o svobodě jsou v podstatě pravdivá. Celou pravdu ale nevyjadřují, jsou moc patetická a málo originální. Na spojitost svobody s odpovědností přišel už Komenský, po něm řada francouzských filozofů, pak také Masaryk i Čapek a popsat vůbec, co vše svoboda znamená, je těžké a navíc jsem se nevyvaroval moralizování a mentorování. Tenkrát jsem měl jako jiní radost, že prasklo ideologické sevření, že budu moci konečně plně uplatnit svou individualitu. Vadili mi lidé, kteří začali okamžitě zneužívat situaci k získání osobní moci a k prosazování sobeckých zájmů. Měl jsem zato, že by se pro tentokrát šlo vyvarovat podobných jevů, upozorní-li se na ně včas.  Bylo to naivní, jak teď už chápu. Měl jsem vědět, že se pokaždé najde dost bezohledných prospěchářů, ač své záměry halí do hezkých frází právě o svobodě a o morálce a tvrdí, že jim jde o blaho všech. Jako text do novin, co do dalšího vydání umře, to stačilo, trvalejší hodnotu má úvaha však neměla. Ale zpět k tématu.
     Chceme opět patřit k demokratickému světu, ale není žádná demokracie bez morálky, tak jako bez ní není víra. Či snad není morálka bez víry? Co ale je morálka, čili etika? Je závislá na společenském kontextu jako úzus, jako jisté ujednání mezi členy společenství? Nebo existuje sama o sobě jako obecný princip, platný vždy bez ohledu na situaci, vývoj a poznání? To druhé si určitě myslel člověk, co za mnou přišel asi rok po sametové revoluci s požadavkem, abych v novinách zdarma a v pozitivních obrazech prezentoval nějakou »Společnost mravního zákona«, kterou založil.
     Mé odmítnutí nechápal, jelikož byl mínění, že coby novinář mám povinnost prosazovat morálku, jež prý reprezentuje jím specifikovaný mravní zákon. Když jsem namítal, že jeho »Společnost mravního zákona« a morálka nejsou totéž a navíc mám problém s tím, abych vnímal etiku jako nadosobní princip a dodal, že podle mého mravní zákon mimo konkrétní lidi neexistuje, přiřadil mě k nepřátelům svým a hlavně mravního zákona. Obvinil mě také, že se poslání novináře zpronevěřuji a dal mi etiketu stoupence gaunerů a velkých lumpů, jichž se po pádu komunismu podle něj vyrojilo jako much, právě vinou absence mravního zákona mezi lidmi a jeho společnost se jej snaží vrátit na výsluní.
     Z názorů toho člověka mi zaznívaly odlesky myšlenek transcendentálně idealistického pruského filozofa Immanuela Kanta, který mimo jiné věřil, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí, skutečně správné je. Vlastní vůle by měla platit jako obecné platný zákon, neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou. Dle Kanta jsou nám dány mravní zákony zvenčí (panovníkem nebo Bohem), ale zároveň si člověk mravní principy vytváří sám, z čehož vyplývá kategorický imperativ - jednej tak, aby maximum tvé vůle mohlo vždy platit, jako princip všeobecného zákonodárství. Kanta na světě prý udivovaly jen dvě věci: hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. No právě, Kant mluví o mravním zákonu v něm a člověk je nestabilní forma existence. A Kant neměl ani páru o tom, co se odehraje po jeho smrti, a že toho bylo. Jako obvykle i v úvahách o morálce vstupuje do hry, z jaké pozice se na ni člověk dívá.
    Třeba z ontologického hlediska se bude jevit dobré to, co podporuje naplnění smyslu uloženého bytosti a od ní vyžadovaného a naopak zlé, co naplnění smyslu brání. Jenže existenciální stanovisko říká, že hodnotám nelze učit, musíme je žít a nemůžeme přitom dát smysl jinému životu, na cestu mu můžeme přidat jen příklad celého našeho bytí. Také fenomenologický pohled je zajímavý. Podle něj člověk nejen hledá smysl, ale v důsledku své vůle ke smyslu jej i nalézá, a sice dvojí cestou. Jednak vidí smysl v tom, něco dělat nebo tvořit a zároveň v tom, něco prožít, někoho milovat. A také v situaci beznadějné, vůči níž stojí bez pomoci, vidí za jistých okolností smysl. Na čem záleží, to je stanovisko a postoj, s nímž se střetává s nevyhnutelným a nezměnitelným osudem. A to mu dovoluje vydat svědectví o něčem, čeho je schopen jen člověk: přeměnit utrpení ve výkon.
     Vzal tohle vše v úvahu onen uctívač mravního zákona, který sám vytvořil? V jednom ale pravdu měl. Lumpů je víc než zdrávo, ale těžko by na ně mohla platit jeho Společnost mravního zákona. A lidé, co se považují za slušné, nebo dokonce slušní jsou, se marně snaží vymyslet, jak s lumpy zatočit, a když zjistí, že na to nestačí, přemýšlejí aspoň o tom, kde a proč se ti lumpové berou?
     O ledovcích plujících ve vodě je známo, že nám ukazují jen desetinu své mohutnosti a  zbývajících devět desetin skrývají pod hladinou. Když se na to podíváme z druhé strany, vinu za to, jak velký ledovec naroste, nese voda, co ho spolu s mrazem pomáhá postupně vytvářet ze své vlastní hmoty.
     A teď z Arktidy do antického Říma. Básník Decimus Iunius Iuvenalis, pranýřující lidské nectnosti, jako jsou přetvářka, lakota, pověrčivost a další, provázející mravní úpadek doby, tvrdil, že velkým lumpem se nikdo nestane najednou. Pravda, bylo to už velmi dávno (ve druhé polovině prvního až v první třetině druhého století po Kristu), takže by jeho výrok o zrodu velkých lumpů nemusel platit. Na morální marasmus ale i dnes poukazuje kdekdo, malí i velcí lumpové se také vyskytují stále, a ony zmíněné nectnosti, jakož i jiné, provázejí lidstvo dosud. Takže, proč Decimovi nevěřit i v otázce velkých lumpů?
     Pak to ale znamená, stejně jako v případě ledovce, že žádný takový pořádný lump, kterého ctnostný lid právem odsuzuje, nenese za své gaunerství odpovědnost pouze sám. Zárodek zkaženosti v něm už v prvopočátku jeho grázlovské kariéry samozřejmě být musí. Ale v kom není? A tak to náš potenciální lump na své okolí začne zkoušet. Kdyby mu hned zkraje pár drobných lumpárniček neprošlo a naopak za ně dostal na pamětnou, třeba by se ani velkým lumpem nestal. Když mu ale vyjdou, začne se zvolna zdokonalovat, každý další úspěch zvýší jeho profesionalitu a odbornost lumpa a také ho vnitřně posílí. Lump pak roste a roste, je čím dál drzejší a najednou tu máme oberlumpa jako vystřiženého.
     Ale teprve teď si ho lidé doopravdy všimnou a diví se, kde se tu vzal a jak je možné, že se beztrestně dokázal stát takovým velkým darebákem. Inu, stejně jako zmíněný ledovec. Sami jsme jej živili a v jeho syčáctví seč mohli podporovali. Můžeme za něj my sami. Divit se netřeba a dobře nám tak.
     Je to zřejmé a říká nám to i jedna kniha, starší a moudřejší než Iuvenalis. Už v bibli se přece píše o tom, že kdo nebrání zlu, jakoby ho sám páchal. Nevyzývám nikoho k tomu, aby byl statečný a stavěl se zlu na odpor. Jen tak přemítám, že když se pohoršujeme nad velkými lumpy našich časů, tak se vlastně pohoršujeme trochu i sami nad sebou. A pokud lamentujeme nad mravním úpadkem doby, měli bychom tak činit s vědomím, že jsme té doby součástí a pomáháme ji svým dílem vytvářet. To jen na okraj a radši zpět do Arktidy, do světa očistného mrazu.
     Mráz očišťuje, to je pravda, ale i zabíjí, což je také pravda. Smrtelná čistota, nebo čistá smrt? To je nesmysl. Smrt není nikdy čistá, je vždycky hrozná a je nezvratnou součástí života, poslední a konečnou. Organismus vykonal svou pouť a je tu čas, aby ustoupil jiným organismům. Prostě koloběh. A tak se může zdát, že se to stále opakuje, že tady všechno už někdy bylo. Jenže to je také iluze. Nic není úplně stejné a všechno se stále mění.
     Jisté je jen to, že se mnozí po krachu komunismu netrápili svou odpovědností, kašlali na etiku a konali ve svůj prospěch a moje i jiné hloupé morální apely jim byly k smíchu. A byla naivní i má víra, že se neprosadí bezskrupulózní dravci, podvodníci, hochštapleři. Nemám nic proti tomu, pracuje-li někdo pro svůj zisk, bohatství, blahobyt a luxus. Stačí, když bude mít aspoň elementární soucit a základní smysl pro spravedlnost a právo. Klíčové slovo tady je »pracuje«, neboť práce vždy přináší prospěch i jiným.
     Abych to ale zkompletoval, musím připomenout ještě jeden svůj text toho druhu z oné doby. Na něm je nejkomplikovanější sám Josef Kainar, jehož některé básnické obrazy, co obdivuji, jsem si vypůjčil. Věděl jsem o problematickém Kainarově počínání po roce 1968, kdy se tento umělec s mnohostranným talentem proměnil z existenciálního, jazzového, syrového i zpěvného a skepticistického básníka v předsedu normalizačního svazu spisovatelů. Mnohem později jsem slyšel, že za tím byla prý jeho žena. Nicméně je málo lidí, kteří nikdy neuhnou ze své cesty a já mám Kainarovy texty rád. No a použít Kainarovy básnické obrazy do jakéhosi fejetonu v městě, kde on se narodil, není zas tak velký hřích. Ten text nesl název Starý mrtvý vrabec.
     »V přerovské ulici řečené »Malá kostelní« leží u zdi starý mrtvý vrabec. A možná byl mladý. Avšak přece myslím, že byl starý. Byl to Kainarův vrabec - jenom trochu sazí a trochu peří, nikdo na světě mi to neuvěří - vzpomínáte? Jako mrtvý sem k nám přiletěl přes propast let a zase tu leží. Žijeme v době, kdy lidé nemají myšlenky na mrtvé vrabce. Většinou si toho chomáčku sazí a peří nikdo nevšimne a vlastně nikomu ani nepřekáží. Ale on tam přesto leží, i když mi to asi nikdo neuvěří. A proč také. Jsou důležitější věci, zvláště dnes. Ale stejně mám za to, že pro každého někde leží jeho mrtvý vrabec. Dokud ho neuvidí, nevadí mu. Když ho ale spatří, jen tak se ho nezbaví. Má sílu symbolu.
     Ale jde o to navrátit našemu dříve ztotalizovanému životu jeho někdejší přirozenost, aby naprostá většina z nás nemusela škrtnout celé své dosavadní bytí. Obnovit přirozené vazby mezi lidmi a mezi člověkem a přírodou. Chovat se racionálně a dosáhnout shody se světem. Dnes se nám jeví jako ráj, ale on je plný globálních problémů, celý konformní, konzumní, svázaný ekonomickou mocí, na což často rádi zapomínáme. Hledáme pravdu a mluvíme o ní a nepřipustíme si, že pravda je hlavně v pravdivých činech. A konečně rozumu bez mravní korekce lze zneužít proti člověku, neboť nikdo nikdy neví, jak je co doopravdy. Říkám proto znovu, že v uličce u zdi leží starý mrtvý vrabec. Ten Kainarův, ač mi to nikdo neuvěří. Jenže právě přes tyhle chomáčky sazí a peří se k nám vrací Josef Kainar i svět, přirozený, lidský, jaký nikdo neznáme. Je v nich zakódována i ta mravní korekce... a tři bledí páni v smokingu dál hrají pro cizí vkus... jen trochu sazí a trochu peří...«