Jesenická třiapadesátka (povídka)

Dokazovat své chlapáctví patří prý k mužské přirozenosti. Chvástat se před výkonem bylo ještě snadné. Akce sama působila ale tak uboze, že hrdinu příběhu potěšila i lhostejnost okolí, co nechala trapnost výsledku vlídně vyšumět.

     Sportovec žádný nejsem, ale turistické i dálkové pochody a pěší výlety po horách, kopcích nebo hřebenech pahorkatin patří k mým oblíbeným. V mládí jsem absolvoval několikrát pochod „Praha – Prčice", také Radotínské kolo a jiné túry, což mi vyneslo u dálkošlapů titul „kamarád”. Oslovovali mě tak na pravidelných pozvánkách na další ročníky turistických akcí. 
     Moje pochodová aktivita polevila, jak jsem se oženil a přišly děti, ale i pak jsme s manželkou a později i s dcerami podnikali výšlapy v Jeseníkách, Beskydech,  Tatrách,  Šumavě,  Krkonoších. Nelze mluvit o tréninku, spíš to byly izolované záležitosti. Cítil jsem se však na to, abych zdolal „Jesenickou stovku”, čili stokilometrový pochod Jeseníky a okolím, ke kterému mě vyzval můj někdejší šéf. 
     „Jsi na hlavu?!” hodnotila můj záměr manželka.
     „Proč? Vždyť přece chodíme,” namítal jsem.
     „Nikdy jsme ale nešli sto kilometrů a ty sám také ne,” trvala na svém. 
     „Prčice jsem šel třikrát a to bylo pětašedesát kilometrů. Stovka nemůže být takový rozdíl,” tvrdil jsem.
     „Jenže, kolik ti tenkrát bylo – něco málo přes dvacet,” kontrovala manželka.
     „Když si dobře rozložím síly, tak to musím zvládnout,” nedal jsem se odradit.
     Manželku jsem nakonec přesvědčil, nebo spíš unavil, takže už neprotestovala, ale o čem to vlastně mluvím, jsem ve skutečnosti nevěděl. Pro mého šéfa a kolegu znamenal stokilometrový pochod běžnou věc. Byl totiž zkušený vysokohorský turista, vytrénovaný Alpami, Pyrenejemi a jinými krkolomnými pohořími. Co pro něj byla Jesenická stovka?
     Nešli jsme v tradičním květnovém období, ale až na začátku léta, tedy sami dva a na vlastní pěst. Řádný termín Bedřich kvůli pracovnímu zaneprázdnění prošvihl a já se tudíž nemohl spoléhat na pořadatelskou službu ani na sběrný autobus, ale jen sám na sebe a na Bedřichovo morální povzbuzování.
     Mělo mi být nápadné už to, že jsme vyráželi z Olomouce o půlnoci a také tempo, co Bedřich nasadil – dva kilometry velice ostré chůze a zhruba kilometr klusu, ale nedošlo mi nic, ačkoli netrvalo dlouho a měl jsem zbrusu novou nylonovou soupravu, co jsem si pro tento účel pořídil, zcela propocenou. Naše počínání vedlo k tomu, že jsem byl po dvou hodinách a tedy necelých dvaceti kilometrech pochodoběhu vyčerpaný. Nebýt tmy a faktu, že jsme se nacházeli v krajině pro mně zcela neznámé, jistě bych to vzdal. Mou únavu a rozčarování postřehl i Bedřich, takže musel zpomalit, pokud nechtěl pro další cestu  ztratit partnera. Následujících deset kilometrů nám trvalo hodinu a tři čtvrtě a volnější tempo spolu se čtvrthodinovou přestávkou na svačinu mi vlilo do žil nové síly. Chytil jsem„ druhý dech", jak se říká, a změnil se z apatické mátohy v krevnatého chlapíka sršícího energií. Ať jsme rázovali pěšinou ještě v šerém lese, nebo po rozednění v mlze  zarosenými loukami, které učinily z naší turistické obuvi nechutně oslizlé zaústění dolních končetin, pádil jsem odhodlaně vpřed a nic mě nemohlo zastavit. Ani fakt, že Bedřich, chodec zocelený alpskými stezkami vinoucími se v nadmořských výškách dva tisíce a více metrů kolem horských velikánů, za mnou notně a překvapivě zaostával. Ohlédl jsem se a Bedřich byl již jen malou figurkou kdesi v dálavách a pak jsem ho ztratil vůbec. Zřejmě ho zpomalení chůze vyvedlo z rytmu natolik, že nyní prožíval krizi zase on. Čekat jsem na něj ale nemohl, neboť jsem cítil, že jakákoli změna tempa by znamenala můj konec – odpadl bych definitivně.
     Teď se mi ale šlo náramně. V euforii jsem minul hrad Úsov a pokračoval dál. Pak najednou přišel zlom. Bylo to asi na čtyřicátém sedmém kilometru. Nohy, které dosud stihla jenom únava přiměřená ušlé cestě, mě náhle rozbolely od kyčlí až po nehty na palcích a já se zhroutil v mžiku  do uboze se ploužící trosky. Netrvalo dlouho a Bedřich se ocitl zase vedle mne.
     „Co se děje?” ptal se.
     „Už nemůžu. To tempo mě zlomilo,” skuhral jsem.
     „To překonáš. Nemysli na to a jdi,” radil mi.
     Nemyslel jsem na nic, než na bolest nohou.Totálně mě ovládla a každý další krok pro mě byl utrpením. Teď zase Bedřich utíkal mě. Přijímal jsem to lhostejně a i kdyby mi to vadilo, stejně bych s tím nedokázal vůbec nic udělat. Všechno úsilí jsem soustředil na to, abych dal levou nohu před pravou, pak pravou před levou, a tak stále dokola a pokaždé jsem měl pocit, jako když došlapuji na pořádně velký hřebík a říkal si, že další krok už prostě nezvládnu. Nicméně jsem takto odklopýtal ještě pět kilometrů, když jsem se ocitl na nějaké mizerné mokré louce, z jedné strany jakýsi odporný les, na druhé se táhly bůhvíjaké hnusné křoviny, nad hlavou ohavně modrá obloha a Bedřich kdesi daleko vepředu. Konečně byla ta pitomá tráva za mnou a já si mohl vykračovat po pěšině. Jenže ta zase vedla do kopce. Ve skutečnosti to stoupání nestálo za řeč, ale mně se jevila situace asi tak, jako když zdolávám posledních sto metrů na vrchol Mount Everestu. Moje Ču-mu-lang-ma, jak této nejvyšší hoře světa říkají Číňané, neboli Sagarmatha, jak ji nazývají zase Nepálci, měla podobu jisté vísky pod vrchem zvaným Bradlo, a tam na mě čekal Bedřich.
     „Já končím,” vydechl jsem, sotva jsem k němu dorazil.
     „Opravdu?” divil se.
     „Neudělám už ani krok,” přisvědčil jsem.
     Bedřich byl celkem bystrý člověk, takže už mě nepřemlouval k dalšímu pochodu. Ukázal mi pouze silnici, kterou se dostanu do obce Nová Hradečná, odkud jede vlak do Olomouce a sám se vydal na Bradlo a pak dál vstříc své vytoužené stokilometrové metě. Co tady pohledávám? napadlo mě, když jsem osaměl. Je neděle, půl osmé ráno, téměř  neschopný pohybu trčím v kdovíjaké dědině, kde nejsou kromě hlasů kohoutů a občasného zaštěkání psa patrné známky života a v rozbolavělých nohách mám třiapadesát kilometrů. To je paráda!
     Odšoural jsem se do nedaleké čekárny na autobusové zastávce a pokukoval po jízdním řádu, jestli nejede do Hradečné teď někdy autobus, ale nic takového tu nebylo. Usedl jsem tedy na lavičku a vybalil druhý díl svačiny. Žvýkal jsem a odpočíval asi čtvrt hodiny, ale pak už mě čekala potupná cesta domů. Tedy napřed do té Hradečné. To jsem se ale musel nejdřív zvednout z lavice. Nebudu napínat, posléze se mi to podařilo. Dokonce jsem odlepil i nohu od země a posunul ji vpřed, potom druhou a zase první a opět druhou… Ono to půjde; zaradoval jsem se. Přede mnou se svažitě táhla asfaltová silnice mezi poli a nikde nikdo, takže jsem se mohl beze studu pomalu a těžce plazit vpřed. Do Nové Hradečné to bylo sotva dva kilometry, ale mně ta cesta trvala víc než hodinu.
     Konečně tu byla vesnice. Tedy spíš nějaká hospoda na jejím okraji. Měla zavřeno. Na trávníku před restaurací lemovaném alejí topolů byly dlouhé lavice a stoly ze zčernalého dřeva a také ohniště. Podle kelímků od piva, sáčků od buráků, chipsů a slaných tyčinek, asi od klobás mastných  tácků a papírů poházených všude kolem tu večer a v noci bylo veselo. Zato já jsem smutně a zničeně dosedl na jednu lavici, zul si boty sundal ponožky. Nohy jsem si položil na lavici, zjistil, jak zoufale jsou oteklé a radši začal pozorovat vlnky na potůčku, který zurčel za stromy.
   Najednou přijelo auto. Vystoupil muž a hned vesele zahlaholil směrem ke mně: „ Co noženky, bolí?”
     „Aby ne. Vždyť už v nich mám dneska pětapadesát kilometrů,” odvětil jsem nevrle.
     „Jste blázen. Já kdybych mohl, tak vjedu autem až do hospody,” řekl muž. Ke dveřím pohostinství vedlo však několik schodů, tak se tam vydal pěšky.
     Byl opět nádherný den. Slunce zase úžasně zářilo, ale já tu krásu nevnímal. Opatrně jsem si obul boty a soustředil se na cestu k nádraží v Hradečné. Znamenala pro mě utrpení. Ve vlaku do Olomouce by mi bylo dobře, kdyby se nějaký  děda  nedal se mnou do řeči.
     „Copak vy, vám je hej, vy jste ještě mladý,” usoudil v jednu chvíli. „ Ale co já. Nevěřil byste, jak mě dneska bolí nohy.”
     V Olomouci pro mě bylo nejhorší, že jsem musel vystoupit z vlaku. Ze schůdků jsem slézal velmi opatrně, ale stejně jsem se na peron téměř zřítil. Kolena i kotníky mi podklesly, jakoby byly z gumy. Kolemjdoucí se na mě dívali pohoršeně, jako na nějakého ožralu. Jízda do Přerova proběhla už v klidu, a když jsem tam vyšel před nádraží, bylo mi jasné, že se domů nakonec tak či onak dostanu. Dodnes blahořečím nezájmu přerovských pasantů, kteří si vůbec nevšímali mého bolestného potácivého šourání. Jejich lhostejnost mi připadala v té chvíli lidsky vlídná.