Boží zrcadlení

Chovám obdiv k vědě, vědeckému poznání i filozofii, dokud se svými nástroji nepokouší rozlousknout otázky víry a existence boha či božstev, a mám v úctě víru, dokud pomocí boha či božstev nezačne lidem vnucovat, jak funguje svět.

O tom, že funguje věda a její principy, není a nemůže být pochyb. Vždyť přece používáme i využíváme bezpočet vědeckých objevů v nejrůznějších oborech činností, technických vymožeností a vědeckých poznatků. Věda dokáže logicky, přesvědčivě a názorně objasnit fungování tak mnohého z našeho světa i z vesmíru.

Například to, že když se kohout spáří se slepicí, ta následně snese oplodněné vajíčko, z kterého pak vysedí kuře. Ze spousty oplodněných vajíček se vylíhne spousta kuřat, z nichž některá jsou kohouti a jiná slepice, a dalším pářením se proces opakuje. Všechno tak krásně funguje, dokud někdo nepřijde s otázkou, co bylo dřív – vejce nebo slepice? Obdobná je otázka, ovšem na vyšší úrovni, zda bylo dřív slovo nebo hmota, myšlenka či energie. 

Na tyto otázky nezná odpovědi nikdo a soudím, že na ně hned tak nikdo ani nepřijde. Jejich prostřednictvím se totiž přesouváme z oblasti praktického fungování světa, které vysvětlují vědecké zákony, do oblasti hypotetických úvah a představ – jak vlastně náš vesmír a svět vznikl, jakým způsobem a kdo to spustil, nebo co to zapříčinilo? S lítostí lze říct jediné, že neznáme onu esenci, díky níž všechno existuje.

V našem běžném životě a světě se jeví věda a víra jako antagonistické pojmy. Tam, kde věda poznává, dokazuje a objevuje zákony evoluce, tam víra (abych to nekomplikoval, zůstanu jen u židovsko-křesťanské) předkládá tvrzení o všemohoucím bohu, který vše řídí, a o těch se nepochybuje. Vznik světa a vesmíru pak přičítá inteligentnímu designu. Čím blíž se však dostáváme k počátku všeho, tedy k stvoření světa či k velkému třesku, tím jsou si věda a víra bližší, neboť jejich výklady začnou být v jisté fázi podobnými a stejně nepravděpodobnými pohádkami.

Problém je už v ambivalentní povaze lidského myšlení (když vynechám všechny ostatní pozemské i mimozemské tvory). Myslíme totiž prostřednictvím mozku, jenž je zjevně hmotný a biologické povahy, takže podléhá fyziologickým procesům, stárne, až nakonec umře společně s člověkem. Avšak produkty mozku jsou nehmotné myšlenky, které mohou existovat věčně, respektive tak dlouho, dokud bude někdo, kdo o ně bude mít zájem. Myslet si každý přitom může naprosto cokoli. 

Myšlenky stvořily vědu i filozofii, předcházely objevům ve všech disciplínách lidského snažení, všem technickým i jiným vynálezům, formulovaly všechny zákony i principy, myšlenky jsou strůjkyněmi i veškerých děl všech umění. Myšlenky stvořily i všechny bohy a náboženství, díky nim vznikla i víra jako taková. Stejně tak jsou myšlenky zdrojem všech nesmyslů, blbostí, zrůdností a lidmi páchaných hrůz. Realizací myšlenek člověk ovlivňuje zpětně materiální svět, ale i svět metafyzický.

Klidně o sobě mohu prohlašovat, že jsem ateista, protože nevěřím v žádného boha, přičemž ateista není člověk, který věří v neexistenci boha, jak se někteří domnívají, neboť věřit se dá jen v něco, nikoli však v nic (nezaměňovat s tím, když člověk věří, že se něco nestane, protože i to je víra v něco). Nicméně ani jako ateista se nemohu zříct víry jako takové. V něco a něčemu věří každý už od okamžiku, kdy začne vnímat. Přinejmenším věří každý tomu, že všechno nakonec dobře dopadne a že se zítra opět probudí, protože kdyby tomu nevěřil, nemělo by pro něj smysl žít.

Ateisté tedy nevěří v bohy, ale i oni, stejně jako každý běžně myslící člověk, mají o bohu jakousi představu, jinak by se nemohli rozhodnout, že v něj nevěří. Zde na blogu například působí člověk, který se štítí všeho, co se jen dotkne boha, náboženství či víry a všechny výklady plynoucí z těchto směrů považuje za pavědecké. On ale považuje za pavědecké i „vědecké“ výklady, které nepocházejí z jeho provenience a nijak mu nevadí, že sám plodí podobné naivní pohádky jako ti, kteří za vznikem světa a vesmíru vidí božskou entitu. Nicméně také on věří, jakkoli se tomu brání. Věří, že on má pravdu a že nevypráví stejné báchorky jako babka v zapadlé vísce na Valašsku za dlouhých zimních večerů.

Nebudu ho jmenovat, protože se mu nechci posmívat, ale zmiňuji jej jako příklad člověka, který je sám sobě svým vlastním bohem. Já to vidím tak, že v každém z nás se zrcadlí jeho osobní představa boha, ať už ho nazývá Pánem nad veškerenstvem, Láskou, Tím – jehož jméno se nesmí vyslovit, Bezejmenným, Big Bangem, Vědou, Zákony vesmíru a vědy… Mám zkrátka představu jakéhosi božího zrcadlení v duši každého člověka, jako se ve špinavé kaluži po dešti zrcadlí bělostná oblaka, za nimiž prosvítá nebesky modrá obloha.

V hlavě se mi pak ozývá citát: „Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“ Můj obdiv k tomuto výroku filosofa na trůně Marca Aurelia roste s každým novým přečtením, takže jím končím i tento svůj článek o božím zrcadlení.