Bude prezidentem zase bolševik?

S blížícími se volbami nového českého prezidenta přibývá hlasů, které volají, že si zasloužíme jinou hlavu státu než bývalého komunistu. Kdo by však takovou osobností měl být, a proč se tolik bývalých komunistů tlačí na Hrad?

Když o problému prezidentské volby přemýšlím, vždy se mi vybaví knížka „Češi a jejich komunismus“ francouzské historičky a socioložky François Mayerové, která svého času pracovala několik let jako ředitelka pražského Centre de recherches en sciences sociales (CEFRES – Ústav pro výzkum ve společenských vědách). Kdysi jsem se touto knížkou zabýval, a tak bych chtěl nyní přinést několik pohledů François Mayerové na vztah Čechů ke své komunistické minulosti.

Za cíl své knihy označuje autorka: „čím se stal komunismus v českých představách po roce 1989, jaké místo zaujímá v procesu politické identifikace…“ Pozorování české společnosti v desetiletí do roku 1999 vykazuje podle Mayerové celou řadu paradoxů a rozpory za zdánlivě homogenním odvržením komunismu svědčí o tom, že je společenský a politický vztah k minulosti víceznačný a rozpolcený.

Autorka připomíná, že postkomunistické režimy střední Evropy „budují svou legitimitu na odvržení komunistické zkušenosti a svou novou identitu zakládají na zakladatelském mýtu o zániku komunismu“. Mění názvy států, státní znaky, přejmenovávají místa, strhávají sochy, a kromě těchto symbolických aktů se snaží vyrovnat s rozchodem s komunismem, jakožto „s režimem, systémem hodnot, ideologií“.

Mayerová zmiňuje, že v procesu legislativního vyrovnání se s dědictvím minulosti šli nejdál Němci a Češi (soubor zákonů k vyrovnání, rehabilitace obětí, materiální odškodnění, odsouzení komunismu coby systému a ideologie, stíhání „komunistických zločinů“). Všímá si však také, že vzdor velké energii věnované různým způsobům distancování se, si jediní Češi ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti. Rozpor mezi přetrváváním komunismu ve společnosti, jež se ráda hlásí k antikomunismu, vysvětluje autorka ambivalencí, kdy „způsob, jak se s minulostí vyrovnat, ukazuje na velmi rozmanité, až rozporné vidění nebo postoje“. Ukazuje se, že zde soupeří nutkavá potřeba distancovat se od minulosti s jistou formou zapomnění nebo lhostejnosti a panuje nesoulad mezi obviňováním a známkami zakrývání.

Dále si Mayerová všímá, že i deset let po pádu Husákova režimu „jsou identifikační procesy zatěžovány odkazem na komunistickou minulost více než jakýmkoli jiným“. V ČR stejně jako jinde nevymezil pád komunismu prostor vítězů ani poražených a zákony o minulosti, jež mají společnost stmelovat, přispívají zároveň k jejímu rozdělení. Píše, že se minulost u nás používá daleko víc k napadání a nařčení, než „k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim“. Důležitým faktem pro reflexi minulosti je podle autorky, že Češi po roce 1945 nemohli „kolaboraci“ s komunismem přisoudit „cizincům či vlastizrádcům“. 

K tomu přičítá, že odvržení se týká jen komunistické zkušenosti, a ne předcházející doby. „Všeobecné hodnoty, jimiž se ospravedlňuje toto zavržení, nesmějí vést k přezkoumání celého 20. století a ke zpochybnění integrity státu.“ Český případ podle autorky ukazuje, jak je těžké zkonstruovat takové odsouzení a shodnout se na jeho rozsahu i obsahu. Mayerová píše, že český komunismus byl v listopadových dnech 1989 spontánně z národního dědictví „externalizován“, nejde ale o selhání paměti, ale o smysl dávaný realitě. Předávána není totiž vzpomínka na nějaký minulý fakt, nýbrž symbolický náboj oné události, její schopnost vnuknout hodnoty. Autorka si všímá, že je vztah k minulosti pro Čechy zásadní a říká, že mají-li vysvětlit, kdo jsou, vždy se uchylují k minulosti a chápou události, kterých jsou účastni, jako výsledek historického procesu.

Fakt, že čeští hrdinové jsou s výjimkou Jana Žižky vesměs mučedníci (Hus, Palach…), svědčí podle Mayerové o tom, že se za vzor považují vzdělanci a kulturní lidé, coby nositelé morálních hodnot českého národa (Hus, Chelčický, Komenský, Palacký, Masaryk, Havel). A lidu se připisuje mírumilovnost, pracovitost, kulturnost a demokracie, jež tvoří předávanou „národní tradici“, což nemusí mít s realitou moc společného. 

„Když demonstranti v listopadu 1989 skandovali jména Masaryk a Dubček, kdo myslel opravdu na první Československou republiku (1918-1938) nebo na pražské jaro (1968)?“ ptá se autorka. Asi nikdo, protože ta jména se vztahují k momentům, kdy Češi dali najevo svou svobodu a nezávislost. Obě osobnosti jsou přece synonymem svobody (další skandovaný termín) a „nevztahují se k jasně definovaným politickým obsahům“.
     
Autorka dále rozebírá jak společenská představa o nekomunistické a demokratické národní tradici (ač období, kdy Češi žili v souladu s uznávanými hodnotami, byla krátká) jim poskytla v listopadu 1989 zdroje k tomu, aby v pár dnech odhodili jedenačtyřicetiletou zkušenost. Mayerová poukazuje i na mnichovský mýtus (září 1938), kdy domnělé dilema „bojovat nebo kapitulovat“ v realitě, kdy se události odehrávaly, neexistovalo. Úspěšnost mnichovského mýtu pak spatřuje v historické projekci národa jako oběti zrady (může se rozšířit na celý svět), jež národ zbavuje jakékoli odpovědnosti za běh dějin.

Asi nemá smysl dále rozebírat knížku „Češi a jejich komunismus“ François Mayerové. I z uvedených fragmentů (citací a parafrází) je zřejmé, že Češi většinově odmítají převzít vlastní odpovědnost za svou minulost, skutečně reflektovat, co se u nás od února 1948 do listopadu 1989 dělo. A tak ti, kteří stále cítí potřebu se s komunistickou minulostí vyrovnat, problém redukují jen na to, že nyní poukazují na komunistickou minulost prezidentských kandidátů, aniž by dokázali představit obecně přijatelnou nekomunistickou osobnost, zatímco jiní (a je jich zřejmě většina) chtějí na komunistickou minulost zapomenout, její stálé připomínání je otravuje, a tak je jim jedno, že prezidentský kandidát býval komunista, pokud není příliš profláknutý.