Filosofovat je vždycky nebezpečné

Motto: Mluvil jsem tuhle s červotočem, / jenže už nevím přesně o čem / a taky přesně nevím proč / a jestli to byl červotoč. Emanuel Frynta

Na hodinku na dvě si lehl pokaždé, když se vrátil z práce. Sotva se pak probudil, hned ponořil se do virtuálního světa internetu a sociálních sítí. Tam kolem něj vířily myriády informací, u nichž nemusel zkoumat jejich pravdivost či relevantnost a mohl si z nich vybírat jen podle toho, jak se mu zamlouvaly.
     

A kdoví, jestli svět přicházející k němu z globální sítě není opravdovější než ten, který se obecně považuje za skutečný. Toma reálný svět přestával bavit, a když od něj odešla Renata, ztratil o něj zájem úplně. Musel sice chodit do zaměstnání, aby si vydělal na jídlo, nájem a internetové připojení, ale práce ho otravovala, a kdyby uměl vyřešit jinak problém zdrojů, byl by zřejmě šťastný.
     

Co vlastně vůbec prožíval? Ve srovnání s tím, co mu nabízelo surfování netem, se kolem něj nic nedělo. Znovu ho napadlo, že virtuální svět je opravdovější než ten, který odjakživa znal, a vzápětí nato se objevila na monitoru počítače ta věc. Nejdřív jen na moment, ale Tom si přesto zapamatoval ten nepravidelný útvar. 
     

Úkaz trval natolik krátce, že ho měl napřed za zrakový klam, ale mátlo ho, že se mu za nepatrný mžik vryla do mozku jeho podoba a že na obrazovku vstoupil jaksi v přímé vazbě k videu, co právě zhlédl. Ač to bylo neuvěřitelné, zjevení navázalo zcela logicky na myšlenku, kterou právě vyslechl.

„Co je to za blbost?" řekl nahlas. Možná ale dřív, než domluvil, monitor zčervenal a z jeho iluzorní hloubi se úkaz vynořil znovu, přibližoval se, až se zastavil přesně uprostřed a pak už na sebe soustředil veškerou Tomovu pozornost, jako by nikdy nic jiného neexistovalo.
     

Co to ksakru je? ptal v duchu. Zpočátku si myslel, že se počítač zbláznil, ale když nepomohl restart, ani cokoli jiného, začal si útvar, který mu vstoupil do surfování i do života, prohlížet důkladně. Připomínal spíš těleso než obrazec a Tom by se o něm tedy měl vyjadřovat třeba jako o struktuře či kameni. Byl červenooranžově průhledný, takže zevnitř napovrch prosvítala žlutá, ale nebyla to nehybná barva, ale opalizovala či snad dokonce blikala. Jak mu tohle došlo, pocítil vzápětí, že ten útvar k němu oním světlem promlouvá. Ne hlasem, ale rovnou do mozku, kde se žlutá zář proměňovala ve slova.
     

„Tak už mě konečně slyšíš?" zablikala hrouda.
     „Jako já?"
     „Ovšem," zapulzoval kámen žlutým jasem.
     „Co to je? Tedy co jsi? Vlastně kdo jsi?" 
     „stačí, že jsem."
     „Ale kdo jsi? A kde ses tu vzal?"
     „Záleží na tom? Nebo ti snad se mnou není dobře?"
     

Jakmile to kámen řekl, Tom si uvědomil, že v dialogu s tou podivností na monitoru zakouší velice příjemné pocity, nesrovnatelné a mnohem silnější než kdy v minulosti. Tak nějak si představoval opravdové přátelství.
     

„Je mi s tebou báječně. Ale pochop, že jsem zmatený... a zvědavý..."
     „Ovšem. Ta lidská zvědavost. A taky strach, když se setkáte s něčím neznámým, nečekaným," meditovala struktura.
     „Řekl jsi lidská? To znamená, že nejsi člověk? Sakra. Jasně, že nejsi člověk. Jsi kámen."
     „Kámen?" opakovalo žluté světlo. „Tak mě vidíš? Jako kámen?"
     „Jistě. Nebo jako krystal?"
     „Když mě tak vidíš."
     „A někdo jiný tě může vidět jinak?"
     „Každý mě vidí jinak."
     „Znamená to, že nemáš žádnou konkrétní podobu?"
     „Podoba je výsledkem smyslového vnímání a já smysly nemám, takže ti nemůžu říct, jaký jsem," lil kámen užaslému Tomovi do hlavy slovo za slovem.
     „Jak potom můžeš vědět, co znamená vidět nebo slyšet, když nemáš smysly? A pokud to nevíš, jak o tom můžeš mluvit?" snažil se ho Tom načapat.
     „Zvláštní. Sotva lidi někoho poznají, hned ho podezírají ze lži a dělají ukvapené závěry, aniž mají potřebné informace, a tak moc věří svým nedokonalým smyslům. Dobře ale. Přece víš, že vidět, slyšet, cítit, hmatat a chutnat lze i jinak než očima, ušima, nosem, rukama, pokožkou a jazykem..."
     „Já vím, srdcem a mozkem. Ale to není ono."
     „Teď jsi myslel na sex." řekl útvar na monitoru.
     „Jsi telepat? Víš, co si myslím, i když to neříkám?" 
     „Vím jen to, co mi prozradíš a co mi prozradit chceš. Jenže ty zase nevíš, co mi chceš prozradit a co mi skutečně prozrazuješ."
     „Asi ti rozumím..." 
     „Rozumíš. Musím ti ale objasnit, že s tebou komunikuji způsobem, který chápeš, takže spolu mluvíme, ač víš, že to není řeč v tom smyslu, co pod tím rozumíš."
     „Dobře, dobře, už to chápu. Nejsem zase tak blbej," štětil se Tom.
     „Vím." 
     „Takže to znamená, že nejsi z tohoto světa."
     „Z kterého?"
     „Jako že nepocházíš ze Země, myslím."
     „Termín pocházet se hodí pro bytosti, které se rodí a umírají. Ale já stále vznikám a zanikám v různých místech toho, co lidé nazývají prostoročas. Zkus si to představit tak, že jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu a zároveň, že jsem byl vždy a budu stále."
     „Chceš říct, že jsi jen moje představa a že se zjevuješ různým bytostem v různých místech a časech?"
     „Taky by se to dalo tak vyjádřit."
     „Takže nejsi skutečný? Jsi jenom představa, sen?"
     „A co myslíš? Je sen skutečný? Existuje představa?" 
     „Sny a představy jako produkty mysli jistě jsou, ale neexistují jejich obsahy, jsou to iluze."
     „Opravdu?"
     „Samozřejmě. Může se mi zdát, že mám spoustu peněz, můžu si to představovat, ale nemám je ve skutečnosti." 
     „Co jsi popsal, jsou přání. Ale když budeš mít představu o penězích a uskutečníš ji, tak je budeš mít. A přesně to jsi udělal v mém případě a přesně tím jsem.“
     „Jsi uskutečněné přání? A jak jsem to udělal?"
     Kámen jen vyhýbavě zablikal.
     „Dobře, nechme to být. Ať sním, nebo jsem v hypnóze, to je jedno. Ale zajímá mě jiná věc. Z toho, cos naznačil, plyne, že někde jinde ve vesmíru nebo v prostoročase, jak říkáš ty, existují inteligentní bytosti, co si tě za jistých okolností dokáží vyvolat ze svých představ. Takže se lidstvo nemýlí, když posílá vzkazy a hledá mimozemské civilizace? Řekni!"
     „Bude v tom nějaký rozdíl, když řeknu ano nebo ne?"
     „A jaký! Budu mít jistotu a budu možná první na Zemi, kdo ji bude mít."
     „První? Onehdy jsem komunikoval s tvorem, kterému vy říkáte delfín.
     „Mluvil jsem o inteligentních bytostech," odrazil ho Tom.
     „Delfín není inteligentní?"
     „Je. Ale ve světě zvířat. Je to zkrátka zvíře a ne člověk."
     „To je důležité pro inteligenci?"
     „Možná není, ale je velký rozdíl mezi člověkem a delfínem.“
     „V čem?"
     „Například v tom, že delfíni nic nevyrábějí, nevytvářejí civilizace, nemění přírodu, neznají náboženství, nemají školy, techniku, písemnictví..."
     „V těchto věcech spočívá inteligence?"
     „A v čem jiném?"
     „Nevím, co je inteligence. Prostě komunikuji s bytostmi, a jsem."
     „Tak jo. Nechme inteligenci. Ale kde s nimi komunikuješ? Jen na této planetě?"
     „Když řeknu, že i jinde?"
     „Budu vědět, že i jinde existuje život!"
     „Budeš vědět jenom to, že ti to řekl svítící kámen na monitoru. Tak mě přece vidíš, a navíc nevíš, jestli jsem skutečný."
     „Promiň, promiň. Ptal jsem se, kdo jsi a ty jsi mi na to pořádně neodpověděl.“
     „Někdy otázkami k faktům dojít nelze."
     „Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Máš přece nějaké jméno?" 
     „Říkej mi Lemmih."
     „Jak?"
     „Vyťukej to, budu ti hláskovat."
     Tom písmenko po písmenku klepal na klávesnici a objevilo se LEMMIH.
     „Tak se jmenuješ?"
     „Proč ne?"
     Tom se díval na slovo, a když ho po chvíli přečetl obráceně, vyšlo mu HIMMEL.
     „To je německy nebe," řekl spíš pro sebe.
     „Ovšem," souhlasil svítící kámen.
     „To tedy znamená..."
     „Jenom to, že jsem si dal jméno, co v obrácené podobě označuje určitý pojem v jazyku, který trochu ovládáš." 
     „Cos tím ale chceš naznačit? Proč ses tak nazval. Znamená to, že jsi... Bůh!?"
     „Bůh je jenom představa a pro každého znamená něco jiného."
     „Ale to jsi právě ty. Tvrdil jsi mi to."
     „Ne!"
     „Říkáš ne, ale já ti moc nevěřím. Mluvíš se mnou pěkně svrchu, jako s blbečkem! Ale když se tě na něco zeptám, odpovídáš otázkou nebo mluvíš vyhýbavě, abych se zase nic nedověděl."
     „Ale já přece vůbec nemluvím." řekl Lemmih.
     „Jasně, není to lidská řeč, ale mluvíš světélkováním. Víš dobře, jako to myslím." 
     „Mýlíš se. To není lidská ani žádná jiná řeč. To není vůbec žádná řeč."
     „Co to zase povídáš?"
     „Já nic. Diskutuješ sám se sebou. Tvé myšlenky a tvůj hlas vstupují do mé záře, která z nich a jenom z nich tvoří odpovědi nebo otázky, jež zase zpětně vstupují do tvého mozku. Každá informace, která ti připadá nová a kterou se ode mě jako by dovídáš, není vlastně ničím jiným, než že jsi určitou věc, kterou jsi tak jako tak věděl, postřehl, pochopil, nebo sis ji prostě uvědomil. A teď jsi pochopil podstatu našeho rozhovoru." 
     „Co to říkáš? Ale ty, Lemmihu, přece existuješ. Ty přece nejsi jen iluze?" 
     „Ano, já jsem."
     „Ale kdo jsi?"
     „Prostě jsem."
     „Ptám se tě znovu: Jsi Bůh? A i když říkáš, že nic neříkáš a že mluvím sám se sebou, odpověz mi popravdě. Třeba to ze svých myšlenek pochopím."
     „Ptáš se, jestli existuje stvořitel a jestli jsem to já? Že je to tak? A když existuje, do jaké míry se podobá bohům, jak je zobrazují jednotlivá náboženství? Nebo lépe, jestli jsem bezejmenný Bůh židů a trojjediný Bůh křesťanů zároveň. Že je to tak?"
     „Ano!" vyhrkl Tom s tak vášnivou dychtivostí, jaké dosud nebyl nikdy schopen.
     Lemmihova záře ale zeslábla a kámen se zmenšoval, mizel do útrob monitoru, až se ztratil, jako se objevil. 
     „Neodcházej ještě!“ zavolal za Lemmihem.
     

Útvar se na chvíli opět zvětšil, ale jen na tu dobu, než Tom stačil říct, že chce být jako on, že ho svět nebaví, že ho nebaví žít. Pak svítící kámen definitivně zmizel a Tom ho přestal vnímat, protože přestal vnímat úplně všechno.
     
     

Kdoví, jak dlouho by to takhle zůstalo, kdyby si Renata nenechala klíče od bytu, aby si mohla přijít pro zbytek svých věcí. Vešla do pokoje a našla Toma se skloněnou hlavou nehybně sedět u spícího počítače. Byl už pár hodin mrtvý. Zvedla k sobě jeho tvář s vytřeštěnýma očima, které na ni zíraly a ona by mohla přísahat, že vnímají. 
     

Měla by pravdu. Tom jí totiž šťastně sděloval: Mluvil jsem s Bohem. Ona ho ale neslyšela. Tak jen vypnula počítač. Než to udělala, objevil se na obrazovce zářící červenooranžový útvar. Jen na okamžik, ale jeho záře byla daleko jasnější než dříve. Asi o tolik, kolik energie zmizelo z Tomova těla. Renata však tu hroudu nezahlédla, protože se nedívala na monitor, ale na svého mrtvého muže, který ji zase pozoroval odněkud z prostoročasu. Věděl, že aby mohl znovu existovat, musel by se napojit na něčí energii. Chtěl by, aby to byla jeho žena, ale ta pro něco podobného neměla smyl ani vnímavost. 
     
     

„Umřel vyčerpáním. Jako by z něj odešla veškerá energie," řekl po pitvě patolog.
     „Jak to, když jen seděl u počítače?“ ptala se konsternovaná Renata.
     „S něčím takovým jsem se setkal poprvé.“ 
     „Tom byl líný blázen a rád filozofoval. Hloubal o problémech, o kterých se dověděl na internetu a co se normálním lidem zdají směšné. Že by ho to ale vyčerpalo tak, že z toho umřel?“ pochybovala.
     „Třeba o tom hloubal opravdu intenzivně, což mi ale připadá jako nesmysl,“ řekl lékař. „Napadá mě jediná možnost...“
     „Jaká?“ skočila mu Renata zvědavě do řeči.
     „Třeba v tom počítači narazil na něco, co z něj vysálo veškerou energii.“
     „To myslíte vážně?“
     „Každopádně se ukazuje, že filozofování je vždycky nebezpečné,“ zafilozofoval.
     „V tom máte pravdu, pane doktore.“ 
     „Primum vivere, deine philosophari," pokýval hlavou patolog.
     „Co to znamená?"
     „Nejprve žít, potom filozofovat."