Třináctého července

Kříž na kopci nad malebnou vískou, k němuž mířil, stojí v poli na památku, že se tam v dávných dobách rozkládalo jedno z nejvýznamnějších keltských měst.

= Poledne parného letního dne nebylo sice ideálním časem pro výlet, ale on se tam musel právě nyní vydat. Nechápal proč, věděl jen, že musí. O Kelty se zajímal od doby, kdy se o zdejším oppidu dověděl. Co by tam ale měl hledat zrovna teď? Zlatá horečka pominula na konci devatenáctého století, neboť hledači keltských pokladů naleziště už vyrabovali. Jenže jemu cosi říkalo, že když se na temeno toho kopce okamžitě vypraví, najde tam něco, po čem dlouho touží.   
= Jak míjel stavení skoro na konci obce pod zvedající se strání, vzpomněl si na Markétu, která tam bydlela o prázdninách, když jí bylo sedmnáct. On měl o rok víc, a to léto strávili spolu. Ačkoli mu připadalo kouzelné, dívku pak už nikdy neviděl. Svatá Markéta, hodila srp do žita, napadla ho známá pranostika a uvědomil si, že je dnes 13. července, kdy má Markéta svátek.
= Prodral se křovím na konci úžlabiny vyschlého potoka a remízkem dorazil ke kříži. Usedl na zem a opřel se zády o svislé břevno kříže. Odpočíval jen chvíli, když uviděl v dálce postavu, temnou siluetu, jejíž kontury rozechvíval žhavý vzduch. Až došla k němu, spatřil tvář své Markéty, její dlouhé vlasy barvy mědi, žhavé oči propalující se až do mozku. 
= „Markéto?“ nemohl pochopit, že ji znenadání opět vidí.
= „Jsem Malvina,“ řekla a hned si sedla proti němu.
= „Tehdy jsi tvrdila, že se jmenuješ Markéta.“
= „Vlastně jsem od nepaměti Malvina.“
= „Co znamená od nepaměti? A proč sis říkala Markéta? Kam jsi vůbec zmizela? A jak to, že jsi nezestárla? Nebo jen vypadáš tak mladě?“
= „To je moc otázek najednou.“
= „Tak mi na ně odpověz.“
= „Já ale odpovědi neznám.“
= „Neznáš? Musíš je znát.“
= „Neznám, protože nejsem Markéta ale Malvina.“
= „To není možný. Vypadáš úplně stejně jako Markéta, navlas.“
= Neřekla nic, jen se na něj dívala těma žhnoucíma očima. 
= Přestože byl vyvedený z míry, začal si ji prohlížet. Měla na sobě jakousi hladkou zelenou tuniku přepásanou šňůrou s dlouhými konci. Jedinou její ozdobou byl kovový nápažník s konci svinutými do spirál, který jí obepínal ruku kousek pod pravým ramenem. Moc se v keltském oblečení nevyznal, ale Malvina byla podle něj oblečená jako Keltka.
= „Na jednu z tvých otázek snad odpovědět můžu,“ řekla pak váhavě.
= „Na jakou?“
= „Od nepaměti znamená, že se jmenuji Malvina už celé věky. Stačí?“
= „Jasně, že nestačí! Co tím vůbec chceš říct?“
= Malvina se usmála, přemístila se vedle něj a položila mu hlavu na rameno.
= „Markéto,“ zašeptal.
= „Malvino,“ opravila ho.
= „Fajn, Malvino. Naznačuješ mi, že jsi nějaký duch?“
= „Vypadám jako duch?“
= „To ne. Ale kdo tedy vlastně jsi?“
= „Nevím, kdo jsem teď.“
= „Co to znamená?“
= „Nerozumím tomu. Tys mě přivolal.“
= „Já? Ale jak?“
= „Asi jak sis na mě vzpomněl a když ses vypravil sem, musela jsem přijít.“
= „Já si ale vzpomněl na Markétu, ne na Malvinu.“
= „Třeba jsem s tvojí Markétou nějak propojená...“ 
= „Jak to zase myslíš?“
= „Musím s ní být propojená, když jsi mě po těch staletích přivolal.“ 
= „Po jakých staletích? Nechceš mi snad tvrdit, Malvino, že jsi žila kdysi v minulosti a nějakým řízením osudu existuješ pořád?“
= „Ve skutečnosti jsem umřela, když keltské město, co tady stálo, dobyli a vypálili Markomani.“
= „Cože!? Zbláznil jsem se, nebo mi skutečně tvrdíš, že jsi dávná Keltka?“
= „Nejsem si jistá, ale jsem spíš Markomanka.“
= „Markomanka?“
= „Přišla jsem s Markomany jako otrokyně jejich náčelníka. Možná jsem k nim tedy ani nepatřila. Přišla jsem ale s nimi.“
= „Markéto, to je šílený!“
= „Malvino,“ opět ho opravila.
= „Nemůžu si zvyknout, když vypadáš jako ona. Vážně po mě chceš, abych věřil, že jsi byla otrokyně nějakého markomanského náčelníka? A jak to, že mluvíš česky?“
= „Kdybych nemluvila česky, nerozuměl bys mi.“
= „To je příšerný!“ vykřikl. „Koukni,“ pokusil se hned o klidný tón, „nevěřím na duchy, na převtělování, nebo že někdo může existovat v nějaké jiné formě i po své smrti.“
= „Jak si tedy vysvětluješ, že jsem teď tady s tebou?“
= „Nijak. Nechápu to. Buďto si ze mě děláš legraci, nebo jsi moje halucinace.“
= „Tak si na mě sáhni. Nebo ne. Polib mě. Můj pán mě nikdy nelíbal a já bych chtěla poznat, jaké to je.“
= „Ty jsi s mužem ještě nic…“
= „To ano,“ přerušila ho. „Pán si mě bral, když chtěl. Nikdo mě však nikdy nelíbal.“
= Chvíli váhal a pak se dotkl svými rty jejích a vzápětí se dlouze líbali a nad nimi pálilo slunce, které se už mírně vychýlilo ze zenitu směrem k západu. Jejich těla se pak zmítala a koupala v potu… Nakonec oba usnuli.

= Probudili se téměř současně. Neleželi však u kříže na poli, ale v nějaké svatyni a zvenku k nim doléhal divoký křik, rány, řinčení a praskání. Vykoukli ven a viděli hořící domy. V plamenech byly střechy dvorců i palisády a všude spousta markomanských bojovníků, kteří konali dílo zkázy. Vrhali oštěpy, bili se s obránci města sekerami a meči. Pronásledovali nešťastné obyvatele oppida. Ty, které dostihli, buď ihned zabili, nebo je někam odvlékali. Sledoval válečnou vřavu ohromeně, Malvina nezúčastněně, jak si koutkem oka všiml.
= Vtom se odkudsi vynořil markomanský náčelník. Netušil, jak poznal, že je ten muž náčelníkem, ale věděl to jistě.
= „Co tam děláš!?“ zařval ten chlap na Malvinu. „Hned pojď sem!“
= Než stačil užasnout, že rozumí náčelníkově řeči, dívka okamžitě poslechla, ale jemu ještě řekla, aby se nebál, že jeho nikdo nevidí. Zděšeně zíral kolem a nechápal, jak to, že se ocitl uprostřed pradávné bitvy. Neměl ale příležitost přijít tomu na kloub, protože se zpoza hořících trosek jednoho domu vyřítil rozzuřený Kelt, hrozivý oštěp v ruce. Napřáhl ji a šílenou silou mrštil oštěpem proti náčelníkovi Markomanů. Ten ale o zlomek vteřiny dřív Keltův útok postřehl a skrčil se za Malvinu. Oštěp jí probodl hruď, až jí jeho hrot vykoukl ze zad.
= „Malvino!“ vyběhl jejím směrem a padl k ní na kolena.
= Zahlédl přitom, že dva markomanští bojovníci vzápětí rozsekali Kelta na cucky.
= „To nic...,“ zasípala. „Musela... musela jsem to... pro...prožít ještě... jednou. Teď už... teď už jsem... volná...“
= „Malvino! Ale co já?! Co tady budu dělat bez tebe?“
= „Byla jsem jenom otrokyně, můj pane,“ řekla. 
= „Malvino!“ vykřikl znovu.
= Pochopil však, že je konec. Slunce už zapadalo, krvavě žhnulo napůl zabořené za obzor a rudý západ se odrážel v Malvininých mrtvých očích.  
= Ohlédl se po náčelníkovi, ale ten chladně koukl na dívku, za kterou se zbaběle schoval, aby nepřišel sám o život a obrátil pozornost k trojici válečníků, co se k němu blížili.
= „Město je v tvé moci, pane,“ řekl jeden z nich. „Wodan nám dopřál vítězství.“
= „Skutečně? Nikdo už neklade odpor?““ 
= „Ano, pane. Co s tím městem máme udělat?“
= Náčelník se rozhlédl po spoušti, kterou spáchali jeho vojáci a zamračil se.
= „Spalte ho!“ rozkázal.

= Markéta přijela do vesnice 13. července, právě na svůj svátek. Byla tu poprvé po třiceti letech a jenom proto, aby převzala statek, který zdědila. Přemýšlela, jak s ním naloží. Nejspíš usedlost prodá. Roky už žila v cizině a nechtěla na tom nic měnit, ani se jakkoli vázat v téhle díře. Procházela stavením a nechávala jej na sebe působit, jestli se v ní neprobudí nějaký cit k tomu místu, ale všechno jí tady připadalo cizí.
= Markéta se náhle podívala z okna a na okamžik se jí zdálo, že na cestě vidí jeho, jak jde směrem k stoupající úžlabině vyschlého potoka. To přece není možné, říkala si, a hned zase, že to byl určitě on. Markétě se rázem vrátilo léto, když jí bylo sedmnáct. Nádherné léto s ním. Myslela si, že potkala životní lásku, ale on jednoho dne zmizel a nikdy se už neobjevil. Tehdy jí bylo, jako by jí srdcem projel ostrý hrot.
= Za tři desetiletí se její rána zacelila, aspoň se domnívala. Měla svůj život a na něj dávno zapomněla. Když ho ale teď zahlédla… Vždyť on mi tenkrát napsal dokonce tři básničky, někde tady musí ještě být, uvědomila si. Začala horečně hledat, až je našla v krabici se svými dětskými poklady úplně dole v jedné skříni.
= Tři básničky, za každých deset let jedna, napadlo jí. Nemusela je číst, to už tehdy udělala snad stokrát a stále je zná z paměti, jak Markétě teď došlo. Když odkládala pomalu listy, smutně se usmívala. Jenže pod třetí básničkou byla ještě jedna. Ta tady tenkrát nebyla. Markéta si byla naprosto jistá. Užasle zírala na papír a četla:  
     
„Dívko, dívko
s vlasy měděnými,
srdcem ti projel ostrý hrot.
Věky už bloudíš mezi svými,
mezi časy zavátými,
jsi tady se mnou, z hrotu je šrot.
Jsme spolu vzdor tvé dávné smrti,
ač spolu nemůžeme být,
jen zapomenout nic mě nedonutí.

Pod náporem Markomanů
padlo oppidum.
Shořely palisády, každý dům,
A tam někde uprostřed
moje Malvina, 
mladá otrokyně s očima
jako západ planoucíma.“

= Co to, sakra, je? Kde se to tady vzalo? Psal o Keltech? Kdo je Malvina? Byl snad během těch třiceti let za tetou a nechal tu pro mě básničku? Markéta se ptala, ale její otázky byly marné. Nechtěla se s tím však smířit a vydala se ho hledat na kopec, kde stávalo keltské oppidum. I to bylo marné, nenašla ho. Neviděla ho ani nikdy potom. Vlastně jej už nikdo nikdy nespatřil.