Začátek politické agonie vládnoucího diumvirátu

„Kolem 17. listopadu se to rozsekne“ – článek pod tímto názvem jsem zde uveřejnil koncem letošního června. Ač jsem se v něm v lecčems mýlil, v tom podstatném, že začne soumrak diumvirátu Zeman-Babiš, jsem měl pravdu.

Mnozí se mnou zřejmě nebudou souhlasit, protože se v době oslav třicátého výročí sametové revoluce zdánlivě nestalo nic tak zvláštního. Ve skutečnosti však znamenalo toto výročí zlom. Předně se oslavy vyznačovaly mohutností, jež lze vysvětlit jen tím, že obrovský počet občanů této země cítil potřebu opět se deklaratorně přihlásit k myšlenkám, na kterých snad stále ještě stojí naše současnost. Jak se k oslavám 17. listopadu postavil ale prezident Miloš Zeman? Stáhl se do ústraní, což byla fakticky jeho kapitulace. 

Prezident svůj postoj naznačil už na tiskovce při návštěvě nové slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, když řekl: „Nejkrásnější bylo tu revoluci prožít, a to je daleko silnější než vzpomínat na její 30. výročí.“ V mezičase do oslav si slušně řečeno „nadělal do svých vlastních bot“, když prohlásil, že pokud bude Andrej Babiš obžalován v kauze Čapí hnízdo, udělí mu abolici. To byl prostě fatální nonsens, po kterém už Zeman jako prezident ztratil poslední zbytky věrohodnosti. Zřejmě si toho byl sám vědom a 17. listopadu se už před lid vystoupit neodvážil. Od té chvíle je vlastně už jen politickou zombie.

A co Andrej Babiš? Jakkoli se „koblihy“ všemožně snažily tvrdit, že mu série demonstrací s červnovým vyvrcholením na Letné nijak nevadí, opak byl pravdou. Po smrti Karla Gotta se pokusil slavnému zpěvákovi uspořádat státní pohřeb, když to nevyšlo, předpovídal, že na jeho pohřeb přijde možná tři sta tisíc lidí. Proč zrovna tolik? Snad proto, že se to číslo podobá počtu účastníků demonstrace na Letné, aby se tak vytvořila jakási protiváha? Ani to se ovšem nepodařilo. 

Pak přišel 16. listopad a s ním nová demonstrace na Letné, která jasně ukázala, že řady Babišových odpůrců nijak neprořídly. Andrej Babiš na to reagoval v tom smyslu, že je to v pořádku a že je výrazem demokracie, když lidé mohou vyjadřovat své názory i protesty v ulicích. Tím ale organizátora demonstrací „Milion chvilek pro demokracii“ legitimizoval. Když se pak 17. listopadu v projevu v Národním muzeu přihlásil ke všem idejím sametové revoluce a podřídil se legendě Václava Havla, vnesl tím do hlav mnohých svých příznivců zmatek a sám sebe do značné míry zbavil autenticity.

Co se to stalo? Babiš, který dosud byl spolu se Zemanem oporou stoupenců obou proti havloidům, kavárníkům a sluníčkářům, najednou říká, že Havel byl daleko statečnější než byl kdy on, a vzdá hold studentům a veškerým aktérům událostí konce roku 1989. Krátce nato na Ukrajině prohlásí jasně, jako ještě dosud nikdy, že Česko neuznává ruskou anexi Krymu a že stojí za politikou Evropské unie. To byl náhle jiný Andrej Babiš, než jakého jsme znali. Že by opravdu změnil kurs?

Jenže pak přišel první prosincový týden, který se stal pro Andreje Babiše nejspíš zlou noční můrou. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman obnovil Babišovo trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo a z Evropské unie dorazil konečný audit, který potvrzuje Babišův kolosální střet zájmů, na nějž republika zřejmě doplatí několika sty miliony korun. K tomu se ministryně pro místní rozvoj zachovala nejhorším možným způsobem, když vykřikovala, že v auditu (který prý ještě nečetla) bude ČR rozporovat každou řádku a půjde prý kvůli němu snad i do marného soudního sporu s Evropskou unii.

Náhle se zřetelně ukázalo, že tato ministryně (a nejen ona) je ochotná obětovat pověst i peníze České republiky v zájmu osobních problémů Andreje Babiše a Agrofertu, s kterým prý on nemá vlastně nic společného. V souvislosti s tím už vyznívají Babišovy hlášky snad o celoevropském spiknutí proti němu jako trapné výmluvy a snahy dehonestovat všechny, kteří na jeho problémy poukazují, zase jako zoufalá obrana. Podle mého jde o začátek premiérovy politické agonie. Program Antikalousek i odkazy na dřívější rozkrádání veřejných peněz tradičními politickými stranami se budou stále víc míjet účinkem, protože jsou čím dál vyčpělejší.

Jak dlouho bude politická agonie vládnoucího diumvirátu trvat, záleží na tom, kdy oba dva pochopí svou situaci a kdy jejich příznivcům dojde, že se jejich vůdci opravdu nacházejí v politické agonii. Zeman už je v této chvíli víceméně mimo, ale možná řada stoupenců Andreje Babiše stále ještě doufá, že on ustojí i tuto krizi. U samotného Andreje Babiše půjde o to, kdy zjistí, že jeho politické ztráty se promítají negativně i do jeho ekonomických zájmů. Nepochybuji, že premiér umí stále tahat za různé nitky a že je hráčem vysoké hry. Otázka je, zda mu tyto jeho dispozice budou stačit.