Sedl si přede mě a domáhal se mazlení. Původně dostal jméno Tiberius, když neprošel můj návrh, aby se jmenoval po ještě horším vrahovi na trůnu římského císaře Caligulovi. Moje matka ale tvrdila, že kočky nejlépe slyší na jména, kde je š nebo č, tak se z něj stal Čiberius, zkráceně Čibík.
Škrábal jsem ho pod bradou, kterou nemá, on natáhl krk, zvedl čumák ke stropu a vypadal jako vlk chystající se výt. Říkal jsem si, že to není pěkné dělat si srandu z nebohého zvířete, když jsme mu dali tohle jméno. Kocour ale netuší, kdo byli ti dva dávní císařové, na každý pád je mu to úplně jedno a na jméno Čibík slyší. Vlastně, co já vím, jak to vnímá?
Posadil jsem se, vzal mu hlavu do dlaní a koukal do jeho očí. Má mě rád? Někdy se zdá, že se dívá s láskou, jindy, pokud něco chce, vyjadřuje jeho zrak naléhavost, odcházíme-li z bytu, sleduje naše počínání vyčítavě a s údivem, jako by říkal, jestli je to vůbec možné. Dovede se ale i navztekat, to potom jeho zřítelnice srší divokou zlobou a člověk si uvědomí, že je to stále šelma. Ať se kocour tváří jakkoli, vždy je to tak přímočaré, bez předstírání. A to se traduje, že jsou kočky falešné.
Někdy mě napadá – je u nás šťastný, nebo ho ve skutečnosti vězníme? Jenže nemám ponětí, jestli živočich vedený jen slepým instinktem pociťuje štěstí, a pokud ano, zda je to stejná emoce jako u nás rozumných tvorů, když ani my lidé si často neuvědomujeme, že právě prožíváme štěstí a pochopíme ho až posléze, kdy už je většinou pozdě.
Každopádně se Čibík od doby, kdy jsme ho jako kotě přinesli, u nás zdržuje dobrovolně. Občas chce jít ven, avšak když otevřu dveře, vyběhne sice na chodbu, ale v mžiku je zpátky, sotva něco zašramotí. Pokud za ním dveře zavřu, okamžitě na ně začne drápat a žalostně přitom mňouká. Drží ho doma tedy strach z neznámého, nevědomost, plné misky, pohodlný život, který upřednostňuje před svobodou? Možná v tom hraje roli fakt, že je kastrovaný.
Co když je ale také lidská společnost kastrovaná civilizací – bojí se neznámého, má strach ze svobody a preferuje dostatek a pohodlí. Vzpomněl jsem si na vtip od Pavla Kantorka. Dva toulaví, odraní, rozcuchaní a vychrtlí kocouři sedí u popelnic, na ksichtech frajerské úsměvy a mezi nimi bílá nafintěná kočička a jeden kocour říká s poťouchlým výrazem druhému: „Tahle kočička utekla z bytu a ptá se, kdy bude papáníčko.“
Volně žijící zvířata jsou svobodná, a kdyby záleželo na nich, žila by ve zdravé a čisté krajině, v syté zeleni a pila by průzračnou vodu. Jejich svoboda a fakt, že neničí přírodu, nebo jen tak, že to ekosystémům prospívá, jsou vykoupeny tím, že téměř bezustání shánějí potravu, jsou věčně hladová a mnohá pojdou dřív než ve věku, jakého by se optimálně mohla dožít. Přežívají jen ta nejsilnější a jen ta předávají také své sobecké geny dalším generacím.
Pracoval jsem kdysi ve fabrice umístěné v bývalém tereziánském mlýně a všude se tam toulaly kočky. Mnohé měly svrab, vypadaly hrozně, musely děsně trpět a brzy umíraly. Zatímco by stačilo pár tablet antibiotik a bylo by po svrabu. V nemocech a bídě žiji a umírají také miliony lidí, a přitom by stačilo málo a umírat by ti lidé vůbec nemuseli, a jen o trochu víc, aby žili spokojeně. Postupně se to ale mění k lepšímu, ale zase je nás skoro až příliš mnoho.
Podíval jsem se na knihu Sobecký gen, která teď ležela vedle mě. Dawkins v ní prý v teorií memů oživuje lamarkistickou evoluci, tedy evoluční teorii vytvořenou na počátku 19. století francouzským přírodovědcem Jeanem Baptistou Lamarckem, která předpokládá, že znaky získané během života organismu jsou dědičné a přenášejí se bezprostředně na další generaci. Dnes prý není obecně přijímána na rozdíl od všeobecně akceptovaného darwinismu.
O knize Sobecký gen, jsem se dověděl, že je „sociomorfní“, tedy že společenské vztahy a skutečnosti promítá do přírody, a to v tom smyslu, že podobně jako kdysi Darwinův Původ druhů odráží charakter soudobé společnosti. Dawkinsovo pojetí živého organismu, v němž ústřední místo zaujímá sobecký gen, autonomní stavební i funkční jednotka, vypovídá mnoho také o současné, vysoce individualizované a atomizované společnosti. Čibík se zatím uvelebil vedle mě a usnul. Vypadá to, že mu je fuk, když on své geny dál nepředá.
Kocour a sobecký gen (črta)
Další články blogera
Jaroslav Kvapil
Pravda o Červené Karkulce
Je hrozné, jak se dneska v zájmu genderové i jiné korektnosti upravují literární díla klasiků. A považte, že dokonce i pohádky. Ještěže na to upozornila jistá učitelka češtiny a dala tím směr našemu vědeckému bádání.
Jaroslav Kvapil
Ježíš na krumpáči
Smrt čeká na všechny, ale v zařízeních, kde tráví své dny lidé na sklonku života, se připomíná naléhavěji než jinde. Následující příběh začíná v roce 1996 v Domově důchodců v Radkově Lhotě, kde je právě hodně živo.
Jaroslav Kvapil
Marie Kudeříková, zatvrzelá až k obdivuhodné statečnosti, popravená právě před 80 lety
Není dobré zlehčovat oběť kohokoli, kdo bojoval proti zlu. To se nám vždycky vymstí. Je ovšem tragicky absurdní, že nemálo z lidí, kteří proti jednomu zlu bojovali, posloužili v konečném důsledku třeba nevědomky jinému zlu.
Jaroslav Kvapil
Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu
(Povídka) Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout.
Další články z rubriky Ostatní
Ladislav Jakl
Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?
Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?
Milan Šupa
Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha
Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.
Jiří Herblich
Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství
Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.
Yngvar Brenna
Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi
Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.
Jan Andrle
Nový oblek
Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.
Počet článků 646 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 993 |
Neidentifikuji se s žádnými politickými, profesními, náboženskými, myšlenkovými či jinými směry a skupinami. Pokud se některý můj text nebo části textů shodují s názory takových směrů a skupin, je to buď náhodné, nebo způsobené prostupností myšlenek různě zaměřených lidí. Píšu si, co chci a co mám potřebu napsat. Naopak nepíšu ve jménu ani z pověření nikoho jiného.
https://kvaj.blogspot.com