Jaký by dnes byl – Karel Kryl?

V souvislosti s nedožitými 75. narozeninami Karla Kryla (nepřipojuji k němu žádné atributy, čím byl, neboť to je zbytečné) si leckdo zaspekuloval, jaký by byl dnes, kdyby se dožil současnosti a jak by na ni reagoval.  

Podobné úvahy však nedávají smysl a jsou navíc zbytečné, protože účelové. Každý si do nich totiž projektuje své vlastní představy a přání. A jestli něco Karel Kryl nedělal, tak to, aby žil a choval se podle něčích představ a přání. Od jeho smrti uplynulo čtvrt století a nikdo nedokáže odhadnout, jak by na něj působil přibývající věk, jak by se vyvíjel jeho zdravotní stav, co všechno by za uplynulých 25 let absolvoval, jak by na něj zapůsobily události, které se v té době odehrály, kdo by ho ovlivnil… 

Kromě toho se při spekulacích nebere zřetel na skutečnost, že je člověk v padesáti jiný než v pětasedmdesáti, kdy se většinou už projevuje jistá únava ze světa a života. Jak stárne, stále víc mu dochází pomíjivost všeho, jakási marnost veškerého lidského počínání (už to na sobě také trochu pozoruji), a pokud to někomu nedojde, stane se z něj zatrpklý, zlostný dědek (bába), který se vzteká kvůli věcem, jež neovlivní.

Znal jsem Karla Kryla pouze jako nadšený a vděčný posluchač jeho písniček, a to už od svých 14 let, později jsem ho poslouchal na Svobodné Evropě, jako jiní jsem si o něm něco přečetl. Měl jsem však jedinou a jedinečnou příležitost setkat se s ním face to face a mohl se ho zhruba dvě hodiny ptát na různé věci. Stalo se to přesně 240 dní před jeho smrtí a co z toho vzešlo, jsem tady již publikoval. Nyní z toho vyberu několik pasáží, a každý si může zaspekulovat, jak by se jeho postoje dále vyvíjely.

Otázka: Jak se vám tady dnes v tom vedru zpívalo?
KK: „Dobře. Moc krásně. Vedro nevadí. Vadí mi lidé, kteří přicházejí, aby si buď poslechli to, jak budu zase někoho provokovat, nebo jenom to, co jsem zpíval v 60. letech, nebo provokativně tleskat některým písničkám, případně ti, kteří přicházejí, aby provokativně odešli ze sálu, když něco zpívám.“

KK: „Lidé byli pozorní a já se jim chci omluvit. Možná, že čekali zábavu. Tu ale dostanou od kohokoliv jiného, včetně písničkářů. Ode mě ne. Já hodlám být nadále těžší. Umím dělat srandu, ale proč bych ji dělal, když už je tolik takových, kteří se na srandu jenom vymlouvají. Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne.“

Otázka: Ve svých písničkách si všímáte většinou horších stránek života. Proč?
KK: „O těch druhých stránkách vám zazpívají všichni ostatní. O tom, jak je to krásné...“

Otázka: Přesto je ve vašich písních spousta poezie. Jste spíš optimista nebo pesimista?
KK: „Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i na černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.“

Otázka: Při koncertě jste řekl, že nyní málo píšete. Je to pravda?
KK: „Píšu málo písniček, protože se mi forma písničky, řekněme, vypařila. Písnička potřebuje černobílé téma. Čím je však člověk starší, tím je ukecanější. Vlastně není ani tak ukecaný, jako že vidí věci ve strašné spoustě velice jemně roztříděných šedí a potřebuje proto daleko větší prostor na to, aby o něčem vypověděl. Jelikož ví o věcech čím dál víc, chce-li se dovědět, zabíhá téma do širokých rozměrů. Písnička je jednoduchá záležitost.“

Otázka: Možná už ani doba není tak černobílá?
KK: „Doba je černobílá zcela. Když poslouchám pana Klause, jak říká – každý rozumný člověk přece ví, že – znamená to, že když neví, tak je nerozumný. To je prostě jasné. Mluvil jsem teď s jedním pánem, jmenuje se Josef a hraje v Národním divadle. Říkal, jak je to v Bratislavě hrozné a jedním dechem dodával, že co si tam dovolí Lasica a Satínský a Markovič, tak to si u nás nikdo nedovolí. Tak nevím, jestli tam mají více nebo méně svobody.“ 

Otázka: Mluvil jste také o domovech. Kde jste víc doma?
KK: „Já jsem doma na světě. Zatím ještě. Třeba ale Šéf nahoře řekne – půjdeš domů, tak se přestěhuju nahoru. Zatím jsem doma na světě a nehodlám brát tuto zem jako třináctou komnatu, po které jsem toužil – to by byla naivita, ale jako jednu z těch 160 zemí, které znám.“

Otázka: Navštívil jste 160 zemí? A kde jste tedy nebyl?
KK: „Všude jsem nebyl. Ne, takhle, když vezmu americké země, jak se všechny jmenují – Alabama, Nebraska..., země australské, kanadské, německé, tak se najde více zemí, kde jsem nebyl. Nebyl jsem tam, kde nejsou emigrovaní Češi. Ale když tam nejsou Češi, jsou tam Slováci nebo Poláci nebo Němci, tyhle jazyky umím a jinde, když jsou tam lidi, se domluvím španělsky, italsky, anglicky, a když ne, tak rukama. Takhle – udělám mrtvého broučka, jako v čínské čtvrti v San Franciscu a oni mi dali najíst – to stačí. Musíte udělat mrtvého brouka a ne frajera.“

Otázka: Vím, že jste toho prožil hodně. Co byste ještě prožít chtěl?
KK: „Všechno, co se dá.“
Otázka: Konkrétně?
KK: „Ne, ne... Jo? Tak jo. Rád bych prožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát, a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají: táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 a 50 let a neříkají: no jo, my už to nezvládneme, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe. Naše děti totiž ještě nemůžou. My jsme za to zodpovědní, pane, my! Každý za ten malý kousíček, který může vykonat k lepšímu. Vymlouvat se na děti, je zbabělost. Je to podlost, a navíc dáváme těm dětem na hrb víc, než mohou unést. To nejde jim říkat, co mají dělat. To se jim musí ukázat.“ 

Otázka: Jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta?
KK: „Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory, mluví německy a několika dalšími jazyky, aby se domluvil s lidmi, má své přátelé a kamarády a několik svých lásek a má svou ženu a svůj německý, kanadský, australský, švédský, norský, finský a dánský okruh, kam si zajíždí za svými poustevníky, co ještě zůstali slušnými lidmi, stejně jako zajíždí na Moravu, Slovensko, do Čech a do Slezska, abych nikoho neurazil, a ke svým skvělým olašským cikánům, s nimiž slavil své 47. narozeniny. Teď s nimi dodatečně oslavím ty čtyřicáté deváté. Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.“

Často se také v souvislosti se vztahem Česka k multikulturní Evropské unii, a naopak se snahami obracet naši zemi na východ směrem k Rusku a Číně spekuluje o tom, jak by se k tomu stavěl a jak by to hodnotil. V létě 1993 mi na téma vlastenectví a evropanství řekl například toto.

KK: „Každý člověk, který odcházel z této země, má svou hodinu H odchodu. A má vlastní představu o této zemi, jak se mu jevila, když ji opouštěl. Všichni ji nosí hluboko v duši a jsou to většinou vlastenci, zatímco u nás vlastenectví vymizelo. Vlast – jako fetiš, jako oltářík, jako hluboký zážitek v duši, jako velká láska nikdy nekončící. To tu nikdo nechápe, anebo je jich pramálo, kteří chápou. 

Člověk má venku kromě mateřského jazyka také jakýsi sen o tom, jak by mohl lidem ve vlasti pomoci. To si tady taky nikdo neuvědomil. Ale ti lidé tam venku zůstanou, jestli tu Československo ještě bude, nebo nebude. Pro mě Československo existuje, ať se vám to líbí nebo ne. Mé publikum se nedělí jaksi podle toho, že je támhle z Vlárky do Štěpána dneska celnice. A já si za ním pojedu, a když mě k němu nepustí, přijedu buď od Znojma na Moravu nebo z Vídně do Bratislavy. Vždyť to není žádný problém. Já jsem Evropan.
     
Domnívám se, že je krásné, když člověk jede z Mnichova na jih a za čtyři hodiny projede asi šest kultur. Sednu si za 25 marek do autobusu a projedu Bavorsko, kus Rakouska, jižní Tyroly a skončím v Itálii – všechno je to jiná kultura a mně to naprosto nevadí, protože mi to všechno patří. To je moje, to jsem prožil, umím se domluvit a rozumím. A když nerozumím, tak si nechám vše vysvětlit a nedělám chytrého.“

A na závěr připojím ještě Krylův fejeton o žurnalistice, který mi spatra namluvil do diktafonu. 

Karel Kryl: O žurnalistice

= Teď na vystoupení jste mohli slyšet žurnalistickou práci v písničce, která se jmenuje Demokracie. To nemá nic společného s literaturou ani poezií. Je to žurnalistická záležitost, spíš rýmovaný komentář, což každý pozná. Sám ten text považuji za věcnou záležitost.
= Jinak jsem dělal žurnalistiku profesionálně dvaadvacet let a je strašně těžké odejít z toho pryč. Dělal jsem však žurnalistiku, nikoli žurnaj. Abych nemusel dělat žurnaj, odešel jsem z rádia Svobodná Evropa.
= Jde se o to, že člověk má psát, co chce, a říkat, co si myslí, a potom čekat, až ho někdo opraví nebo seřve. A také počítá s tím, že ho někdo seřve. Ovšem argumenty. Nikoli jen tím, že někdo zvedne telefon a řekne – Tak takhle to nepůjde! Vždycky čekám, až mi někdo vyvrátí mé názory, ale skutečnými argumenty. Když se to stane, srazím kufry a řeknu – Poslušně hlásím!
= Ale dobře. Na Slovensku to v novinách prostě je, proto má pan Mečiar pořád potíže. Pan Klaus nemá nikdy potíže, protože to dokonce není ani pan Klaus, který bere do ruky telefon, nýbrž některý pověřený tajemník. No ale, každý ví, který to je. U nás to tak bylo vždycky. Ale já – opravdu, nedá se s tím nic dělat – volím spíš lidi, kteří se mýlí a dělají strašné průsery prostě proto, že jsou to „člověci" a ne computery. S computerem se nemohu bavit.
= Jsem zklamaný absolutní nemožností kontaktu mezi lidmi, ztrátou důvěry mezi nimi, už dnes zase opatrností ve výrazivu a také ohledy novinářů-žurnalistů na to, co si přeje ten, co rozhoduje. Naprostým nedostatkem je prosazování se žurnalistů za účelem získávání faktů a informací. Neustálé obracení se na to, co to přinese a co to nepřinese, bude z toho průser, nebude z toho průser – to do žurnalistiky nepatří. To ne!
= To patří do žurnaje. Je to přesně to, co si objednávají mocní tohoto světa. V každé zemi. Za žurnalistiku se nedostávají metály. Za žurnalistiku se dostává přes dršťku a případně posthume nějaký ten metál. Už asi čtyřicet žurnalistů zahynulo v bývalé Jugoslávii. To patří k věci – být u toho, být při tom a podat o tom zprávu.
= Je to jedna z věcí, jež ve mně – jako v poetovi – i z toho suplovaného novinářství zůstala. Sedím a píšu si krásné věci a pak mě něco příšerně nasere a napíšu komentář, jestli se to někomu líbí nebo ne. Zatím jsem to posílal do Znojemska a do – to se podivíte – Literárního týdeníku. Tam mi totiž texty nekrátí, neseškrtávají, nepřipisují své otázky a neubírají pointy. Tak, jak to napíšu, tak to otisknou.“