Modrej čoud

Chtěl bych jednou vylézt na všechny skály nad řekami a také nad mořskými břehy, co jsou odtamtud úžasné výhledy a vpíjet se očima do úchvatných krajin.

Chtěl bych jednou vidět všechny orly nebo aspoň racky vznášet se nad modrými a zelenými hladinami. Řekl jsem o tom Alici a ona mi odpověděla, že jsem žárlivý, až jsem z toho zežloutl.

Přikývl jsem. Jsem strašně podezíravý a závidím všem, kteří byli tam, kde bych jednou chtěl být já a všem, kteří kdy byli s ní, když jsem s ní nemohl být já. Vyčetla mi, že z ní vysávám i zbytky naděje, ačkoli si přitom počínám jemně. Souhlasil jsem. Ona na to, ať si tedy posloužím a pohraju si, že se neděje vůbec nic.
     
Spal jsem vmáčknutý do matrace a do polštáře, až mě rozbolelo ucho. Než jsem se probudil, zdálo se mi o samých mrtvolách. V tom snu byly živé, jen ve skutečnosti dávno nežily. Na pracovním pohovoru se mě ptali, jaké mám koníčky. Vysvětlil jsem, že mi na koníčky nezbývá čas, protože se musím potýkat s osly, co mi kladou hloupé otázky. Nevzali mě, to se ví.
     
Alice mi oznámila, že si se mnou připadá, jako když se svléká před výpraskem, a přesto má pocit štěstí, ale jen jako když se ho lehounce dotýká. Tvrdila, že se mnou ztrácí hlavu, že je hostem sama v sobě, bojuje se mnou o svou volnost. Já však po ní nic nechci a v tom je údajně moje záludnost, jelikož můžu všechno, ale nevím, že mi to dovolí.
     
Alice mi prozradila, že se sytí sny, ale trápí ji pochybnosti, jestli dokáže zůstat čistá. Prý za to mohu já. Ušklíbl jsem se, že mým snem o mrtvolách by se nenasytila, leda by byla kanibalka. Ušklíbnutí přišlo, protože mě nepřestávalo bolet ucho. Jinak je šklebení doménou Alice. 
     
Jak bych to řekl. Je krásná svým dramatickým způsobem, v očích jí doutná chtíč a mrzne smutek, její rty vystupují z tváře jako nabídka, spodní krapet uhýbá doleva, takže vypadá, jako by se neustále ironicky ušklíbala. Nevím, zda umí zůstat čistá, ale čelo má jasné. A vlasy, jak když v nich uvízla trocha větru a nemůže ven.
     
Vykládá každou chvíli, že se za sebe nedívá a vždycky ráno opět tápe. To je celá Alice. Plakala a každá její slza byla jako doznání. K čemu se doznávala? Blbost, slzy byly těžší než doznání. Říkala, jak se bojí, že se nedostane do nebe. Odmítl jsem její strachy. Mínil jsem, že nebe beztak není, a když ji tam nepustí, ať přeleze bránu.
     
Ucho mě bolelo stále víc. Koukal jsem do zrcadla a doufal, že v něm zjistím, kde se bolest bere a měl jsem dojem, že mi z ucha stoupá slabý průsvitný modrej čoud. Skoro nešel vidět. Řekl jsem Alici, že je drzá. Stála za mnou a ironicky se ušklíbala. Vzápětí jsem poznal svůj omyl. To jen po okraji vany chodil racek. Naštvalo mě, že to nebyl orel.
     
K bolesti ucha se přidala horečka. S Alicí jsme se milovali bez rozumu. A teď jsem musel pryč. Na nábřeží jsem pozoroval lidi, jestli se diví modrýmu čmoudu z mého ucha. Všem byl lhostejný.

Pak jsem ho uviděl. Měřil tak metr čtyřicet. Měl obludně velké oči s dlouhými řasami, obočí scházelo, hrbolatou tvář a na hlavě kovově lesklou čepici. Vypadala spíš jako wok pánev bez držadla obrácená dnem vzhůru. Za sebou vláčel obyčejný plastový kanystr, jenž měl k uchu připevněnou podivnou stříbřitě pableskující šňůru.
     
„Stoupá ti z ucha modrej čoud.“
„Vím. Proč jsi řekl modrej čoud?“
„Protože je to modrej čoud.“
„Jo. Proč jsi ale neřekl třeba modrý dým?“
„Protože je to modrej čoud.“
„Stalo se mi to asi proto, že mě bolí ucho.“
„Ne, protože se vydáš na cestu.“
„Vydám se na cestu? Jak to víš?“
Neodpověděl.
„Proč taháš ten kanystr?“
„Došlo mi palivo.“
„Jdeš k pumpě pro benzín?“
„Potřebuju vodu, ne benzín.“
„Máš auto na vodu?“
„Vůbec nemám auto.“
„K čemu je ti potom palivo nebo voda?“
„Dáš mi vodu?“
„Támhle je řeka, naber si. Nebo potřebuješ třeba destilku?“
„To je jedno jakou vodu.“
„Tak si ji naber.“
„To nejde, musíš mi ji dát ty.“
„Zrovna já?“
„Ty nebo někdo jiný.“
„Proč ti mám dát vodu?“
„Už nemusíš. Teď už je to jedno.“
„Jak to?“
„Když se zeptáš, proč mi máš dát vodu, už to nefunguje.“
„Co nefunguje?“
„Tohle.“
Zacukal šňůrou.
„Jak to funguje?“
„Létá to.“
„Chceš říct, že ten kanystr lítá?“
„Ten ne, je to kanystr.“
„A co tedy?“
„Tohle.“
Zase škubl šňůrou. Vytryskla z ní sprška světýlek, jako když se otřepe mokrý pes.
„Ty mi chceš tvrdit, že poletíš pomocí téhle šňůry?“
„Ne. Poletíš ty.“
„Já?“
„Jistě. A není to šňůra, ale pružný transportér.“
„To je pitomost.“
„Ty bys nechtěl letět?“

Jeho oči temně posmutněly, jako by pro něj bylo utrpením snášet další dny.
     
Slitoval jsem se nad ním, popadl kanystr a žádal jednoho pasanta za druhým, aby mi dal vodu. Každý se ale zeptal, proč mi má dát vodu? Došel jsem zase až domů. Alice se zrovna koupala. Horečka mě spalovala a modrej čoud byl teď hodně hustý. Alice řekla, že se opila rumem a já si pomyslel, jestli je to vyznání.
     
Ťukla do kanystru a zeptala se, co jsem to dovlíkl a já, jestli mi dá vodu? Ušklíbla se, vytrhla mi kanystr z ruky a napustila do něj vodu z vanové baterie. Vlasy teď měla mokrem zplihlé, ale vítr v nich byl stále. Prohlásila, že nikomu nedovolí najít její duši, i kdyby do ní ve tmě bušil, neboť každou ránou bolest slábne. 
     
Dotkl jsem se naposled prstem jejích rtů. I spodního, co malinko uhýbal doleva. Varovala mě, že jí nemám sahat na pocit štěstí ani na úšklebek. Pak řekla, že nezná sama sebe a že je prý její život kýč. Odešel jsem.
     
S kanystrem v ruce jsem se objevil před domem. Skrček s pánví na hlavě tam na mě čekal. Vyrazili jsme na louku u řeky, kterou kryla bariéra hustých keřů. Podal mi šňůru, vlastně tedy pružný transportér a pokynul mi, abych to zkusil. Cukal jsem tou stříbrnou věcí, ale nedělo se nic. Prozradil mi, že musím říct: přátelé–yellow–tráva–exit. Vyslovil jsem: přátelé melou trávu, exit.
     
Napomenul mě, abych to nekomolil. Zeptal jsem se, jestli je to kouzelná formule? Vysvětlil mi, že je to hlasový kód. Tak jsem to řekl správně. Transportér se elasticky prohnul jako bič, jedním koncem třískl skrčka do pánve na hlavě, až to zajiskřilo. Bylo to jako ohňostroj na rozloučenou, druhým koncem mě vzápětí vymrštil do vzduchu. Stoupal jsem vzhůru, horečka se proměnila v zimnici a roztřásla mě. Z ucha mi vycházelo čím dál víc modrýho čoudu, až mě celého i s kanystrem zahalil.
     
Pro lidi na zemi jsem vypadal asi jako nízko plynoucí obláček, ale zevnitř byl čoud dokonale modře průhledný. Vznášel jsem se neslyšně a viděl všechny skály nad řekami a nad mořskými břehy. Můj výhled byl úžasnější než ze skal a očima jsem se vpíjel do úchvatných krajin. A viděl jsem všechny orly a racky plachtit nad modrými a zelenými hladinami. Bolest, horečka i zimnice přešly. Jen Alice mi scházela.
     
Brána s nápisem exit se otevřela a na palouku tam stáli všichni moji dávno mrtví přátelé a hulili cosi hrozně hnusnýho. Brána se za mnou zavřela.
     
Zeptal jsem se, kde je Alice? Všichni jen pokrčili rameny a jak tak mlčky hulili, zelená tráva pod nimi žloutla. Děsně jsem žárlil na Alici, jak si opilá z rumu hoví ve vaně ve svém kýčovitém životě a náhle ji vytušil za bránou. Rozkřikl jsem se, aby ji sem pustili. A oni, že ne. Věděla však, co si počít. Přelezla bránu, jak jsem jí poradil.
     
Zpoza houfu mých dávno mrtvých přátel vyšel koníček, na něhož jsem kvůli oslům nikdy neměl čas. Nasedli jsme na něj oba. Alice a já.