Prezidentovo vánoční poselství a lepšolidé

Tedy já politikům a zejména těm opozičním už nerozumím. Vánoční poselství prezidenta Miloše Zemana bylo prý standardní a nepřineslo nic nového. Copak jsou hluší? Vždyť posun v jeho myšlení přímo křičel do uší?

Ptáte se, v čem ten posun spatřuji? Přece v tom, že se ani jednou nevymezil proti pražské kavárně. Dokonce vůbec tento termín nepoužil. Objevil totiž a osvojil si zcela nový výraz – lepšolidé. Prezident je charakterizoval následovně: „Lepšolidé jsou ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat a kteří své názory považují za nadřazené názorům těch druhých.“ 

Fascinující je na tom prezidentova skromnost. Řadí se k nám ostatním, tedy obyčejným lidem a je tudíž pravým opakem lepšolidí. Nepovažuje se za něco lepšího, nikdy nikomu neradí, co má dělat a nepovažuje své názory za nadřazené názorům těch druhých. To je přece jasné a bylo to zřejmé i z jeho vánočního poselství. Pozoruhodné je také to, jak se k pojmu lepšolidé dopracoval. 

Podle svých slov tak, že ho zaujalo Centrum pro výzkum veřejného mínění (Sociologického ústavu Akademie věd ČR). CVVM totiž uveřejnilo zprávu „Důvěra k vybraným institucím veřejného života – říjen 2017“. V pořadí institucí figurují na prvních dvou místech Armáda ČR a Police ČR a na posledních čtyřech místech neziskové organizace, televize, tisk a církve. 

A jak se Miloš Zeman od tohoto konkrétního výzkumu dostal k lepšolidem? To sice neprozradil, ale bezprostředně potom uvedl: „Když se ovšem na strukturu kepšolidí podíváme, nu tak vidíme, že například sdělovací prostředky jsou mnohdy složeny z komentátorů, kteří každý den píší o něčem jiném, a přitom pořádně ničemu nerozumí. A tito lidé nám chtějí radit. A totéž se samozřejmě týká neúspěšných politiků.“

Asi mi něco uniklo. Kdy a kde byla zveřejněna struktura lepšolidí, abychom se na ni mohli podívat? Když pominu nesmysl, že jsou sdělovací prostředky složeny z komentátorů, neboť základem každého media jsou personálně zpravodajové a reportéři, je evidentní, že si prezident lepšolidi ztotožnil například právě s komentátory sdělovacích prostředků a s neúspěšnými politiky. 

Úspěšní politici pochopitelně nemohou být lepšolidmi, protože každý ví, že se považují za něco horšího než my ostatní a jistě něčemu pořádně rozumí, jinak by nebyli úspěšní. Trvá to tak minimálně do té doby, než se úspěšní politici stanou neúspěšnými. V tom okamžiku se přesunou k lepšolidem a začnou ostatním radit, co mají dělat. Komentátoři sdělovacích prostředků ale žádnou šanci vybřednout z lepšolidského marasmu nemají. Sám prezident se přitom nikdy nemůže stát lepšočlověkem, protože je zcela jednoznačně ten ostatní, a pak – rozumí naprosto všemu.

Třeba hned výzkumům veřejného mínění. Ten, který ho tak zaujal, byl přece brilantní. Jak se jeho tvůrcům podařilo geniálně vybrat ty instituce, které výzkum porovnával. Tak rád bych oněch výzkumníků zeptal, co znamená věřím/nevěřím – bankám, výzkumům veřejného mínění, rádiu, internetu, odborům, neziskovým organizacím, televizi, tisku, církvím? Kdyby se mě na tohle někdo dotázal, ve všech zmíněných případech bych musel odpovědět – jak kterým a jak kdy, jak v čem. 

Každá z uvedených položek onoho výzkumu je totiž natolik různorodá, že se zkrátka nedá odpovědět, že například důvěřuji internetu, televizi či rádiu, pokud nejsem lhář nebo idiot. Jediné tři homogennější instituce – armáda, policie a soudy – tak přirozeně skončily na prvních třech místech. Nepochybuji, že je tohle Miloši Zemanovi jasné, ale jako správný řečník šikovně využil výsledků tohoto podivného výzkumu s nestejnorodými kategoriemi k manipulaci. No a pak že prezidentovo poselství nic nového nepřineslo. Jen se podívejte, co všechno jsem objevil, a to jsem se věnoval pouhým zhruba třem minutám jeho projevu.