Uštvaný Karel Čapek a dcera sopky Krakatoa

Dnes je tomu 80 let, kdy v roce 1938 na 1. svátek vánoční zemřel spisovatel Karel Čapek, mimo jiných děl autor románu „Krakatit“ o chemikovi, který vynalezl výbušninu nevídané síly a nazval ji podle indonéské sopky Krakatoa.

Je dostatečně známo, že Čapek pojmenováním výbušniny termínem „Krakatit“ odkazoval na ničivou erupci prastaré sopky Krakatoa v roce 1883 na jednom z indonéských ostrovů, která se tehdy sama zřítila do moře, zabila 36 tisíc lidí a vyhladila 165 vesnic a měst. Její výbuch byl tenkrát úděsným peklem, při němž se z nitra ostrova bouřlivě chrlil sopečný materiál a došlo ke zborcení takzvaného magmatického krbu. Devadesát procent lidí zahynulo v důsledku vln tsunami vyvolaných erupcí, které dosáhly výšky neuvěřitelných 30 metrů. Po výbuchu se zjistilo, že z ostrova zůstalo jen malé torzo a těleso původní sopky bylo zničeno. Průměrná teplota na planetě se v důsledku erupce snížila o 1,2 stupně Celsia, takže se jednalo o katastrofu s globálními důsledky.

Je nejspíš jen shodou okolností, že téměř přesně při 80. výročí Čapkovy smrti se ozval tento vulkán znovu, vyvolal vlny tsunami, které opět zabíjely lidi. Počet obětí přesáhl v době psaní tohoto článku čtyři stovky. Vlastně se nejednalo o stejnou sopku, ale o novou, která vyrostla na místě té původní a nazývá se Anak Krakatoa, něco jako Dcera Krakatoy. Myslím si, že je to zřejmě jen náhoda, kdybych ale věřil na mystiku čísel, mohl bych uvést spoustu zajímavých souvislostí.

Předně je tu samotný Čapkův román Krakatit vydaný v roce 1924, v němž podle možného vysvětlení staví autor sobecké zájmy lidí, znázorněné snahou o ovládnutí světa pomocí Krakatitu, do protikladu s osobní odpovědností vynálezce za svůj objev. Poukazuje na to, že dospělý jedinec má svou vášeň pro cokoliv (v díle je představena v rovině vědeckého snažení hlavního hrdiny, i v rovině jeho milostných vztahů), podřídit rozvaze a ohledům na následky. Podobenstvím o touze ovládnout sílu ukrytou ve hmotě Čapek vystihl pozdější vývoj atomové bomby. Jaderná zbraň byla ve skutečnosti ale produktem fyziky, zatímco v románu byla vyrobena chemicky.

Za další je tu tragický skon spisovatele a novináře Karla Čapka. Trpěl sice zdravotními problémy, mnozí historici jsou ale zajedno, že k jeho smrti v pouhých 48 letech fatálně přispělo nejen trauma z mnichovské dohody, ale také vlna nenávisti, která se proti němu jako symbolu české kultury zdvihla kvůli jeho politickým názorům. Byl označován za nepřítele národa, dostával anonymní výhružky, vytloukali mu okna. Hluboký otřes Čechů po mnichovském diktátu způsobil, že mnozí začali zuřivě hledat, „kdo za to může“. Jako vhodný terč si tehdejší rádoby „vlastenci“ našli právě Karla Čapka.

To mělo příčinu v tom, že za viníky národní tragédie byli označování nejen představitelé prvorepublikové politiky, ale samotné masarykovské ideály humanitní a parlamentní demokracie. Jenže Tomáš Garrigue Masaryk byl tenkrát již po smrti a prezident Edvard Beneš, coby další symbol poražené demokracie, pár dní po Mnichovu abdikoval a koncem října odcestoval ze země, a tak se stal hlavním cílem útoků Čapek, který se jednak výrazně politicky angažoval a jednak byl považován za neoficiálního mluvčího TGM. „Karla Čapka neudolala jen nemoc, ale hlavně štvanice, které na něho zorganizoval pravicový tisk a kdejaký neumětel jako na představitele té ‚hradní‘ politiky, která zklamala. Takových štvanic a jejich obětí bylo moc,“ napsal novinář Pavel Tigrid.

Nabízí se mnoho podobností s dneškem, ale současnost není tak „přehledná“, protože naštěstí chybí ona národní tragédie, jakou byl mnichovský diktát. Existují ale „ad hoc“ vlastenci, částečně fašizující, kteří šíří strach a paniku, nacházejí nepřátele v pražské kavárně, vítačích, havloidech a sluníčkářích a už dopředu v nich hledají viníky „národní tragédie“, která by mohla přijít v důsledku muslimské invaze. Jako „záruku“, že k takové tragédii nedojde, mají pak prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše s jeho hnutím ANO, z nichž zejména ten první hledá spojence v Putinově Rusku a v Číně. Zkouším si představit, kým by asi byl Karel Čapek, kdyby žil dnes. Nechci to tvrdit, ale domnívám se, že by byl zemanovci, babišovci, komunisty a okamurovci označován právě za pražského kavárníka, vítače, havloida a sluníčkáře.  

„Čapek ztělesňoval v české společnosti to, čemu se v anglosaském světě říká public intellectual – to znamená intelektuál, který nezůstává uzavřený do slonovinové věže své odbornosti, ale bedlivě sleduje vývoj společnosti, diagnostikuje jej, komentuje jej, je zde se svými radami a varováními,“ vyslovil se už před deseti lety teolog a filozof Tomáš Halík při příležitosti 70. výročí smrti Karla Čapka. Ten také uvedl, že Čapek v podstatě předpověděl svou smrt v postavě doktora Galena z románu Bílá nemoc, kterého ušlape nenávistný dav.

„Také Čapek, tento ušlechtilý džentlmen, byl do značné míry ušlapán onou spodinou, která je bohužel trvalou částí našeho národa, který se tak rád nazývá národem holubičím. Lék Čapkova díla měl být právě tak rozšlapán, jako ten kufřík s léky doktora Galena. Dvě totalitní diktatury se o to velmi snažily, a přesto jeho dílo zůstává živé; ten lék, který nám nabídl, je stále zde – také díky jeho vdově a všem, kdo se starali o jeho dílo,“ řekl Halík. Halíkův otec, literární historik Miroslav Halík, se stal roku 1939 editorem Čapkova rozsáhlého díla.

Na závěr Štědrého dne jsem si na webu Novinky.cz přečetl rozsáhlý rozhovor s Tomášem Halíkem. Ač nesdílím jeho katolickou víru, nesouhlasím s mnohými jeho názory a vývody nebo k nim mám výhrady, uznávám, že je velmi vzdělaným člověkem, jehož rozhled ten můj velmi přesahuje. A byl jsem doslova zaskočen tím strašlivým „hnojometem“ v diskuzi pod rozhovorem, jejž spustili ti, kteří Halíka nenávidí, a v němž označení „zplozenec pekla“ patřilo k těm mírnějším. Říkám si – proč? Halík má nějaké názory, které mnozí nesdílejí, mohou je popuzovat či odpuzovat… Komu však co udělal, aby byl tak nenáviděn? Komu však co udělal Karel Čapek, že ho uštvali? A v Indonésii vybuchla sopka Anak Krakatoa, čímž se jako by uzavírá pomyslný kruh souvislostí k přemýšlení.

O Štědrém večeru, ještě dříve, než jsem četl zmíněný rozhovor, jsme doma lili olovo. A výsledek? Dávám Zemanovi a Babišovi rok, maximálně dva (míním tím na politickém výsluní). Nicméně přeji všem krásné a klidné svátky vánoční a šťastný nejen nadcházející nový rok. A nyní jsem váš, milí diskutéři.