Něco se stalo (k 50. výročí okupace Československa)

Sovětská okupace Československa v roce 1968 byla tragickou událostí našich novodobých dějin. Byl jsem dost starý, abych si to dobře pamatoval, ale ne zas tolik, aby mě pak normalizátoři nutili podepsat, že to byla bratrská pomoc.

Probudil jsem se v šest hodin ráno s neodbytným pocitem, že se něco stalo. Bylo 21. srpna 1968 a všichni v chatě spali. Tahle ranní hodina se tenkrát v tamních končinách sice vždy vyznačovala tichem, ale jindy se do něj promítaly ranní zvuky lesa, tu a tam se ozval nějaký pták, občas sem doletěl i hlas kohouta z vesnice na druhém břehu Berounky. Dnes ale bylo ticho naprosté, až se rozléhalo. Snad jsem ale jen obvyklé zvuky nevnímal, neboť mě sevřel skutečný strach, že se stalo něco hrozného. Nic tomu sice nenasvědčovalo, nijak jsem si to neuměl vysvětlit, věděl jsem však, že se zkrátka něco stalo. 

Asi mi to málokdo bude věřit, ale opravdu to tak bylo. Mimosmyslové vnímání? Podobný pocit, jako onoho 21. srpna 1968, jsem měl zhruba před třemi roky, když jsem ležel ráno v posteli, a pak přišla matka a oznámila mi, že moje milovaná babička v noci umřela. 

Teď jsem také ležel, nechtělo se mi ještě vstávat, a zíral jsem střídavě na tapetu s imitací dřeva na hobrovém stropě a na otcovy samorosty na poličce a dumal, co se mohlo stát, že mě to tolik rozrušilo? Věděl jsem ale, že se něco zlého přihodilo. Ani mě proto neudivilo, když se po sedmé ozvalo bouchání dole na dveře verandy a soused z chaty odnaproti křičel: „Lidi! Vy si tady spíte a my jsme obsazený!“ 

Děda a babička napřed nechápali, jak a kým jsme obsazení a děti už naprosto ne, ale v chatě nastal rázem poprask. Jen mně hned došlo, že do Československa vtrhli Rusové a východní Němci. Totiž otec, co byl v červenci bůhvíproč v NDR, vyprávěl potom doma cosi dost hrozivého. Jeli autem po silnici nějakým lesem plným tanků a vojáků a člověk, co otce provázel, tvrdil, že jsou tam nachystaní na nás. Kvůli tomu jsem si myslel, že nás obsazují východní Němci, no a bez Sovětského svazu by sami tehdy nic takového nepodnikli.

Ačkoli mi bylo teprve čtrnáct, o politiku jsem se dost zajímal. Rozhodně tedy víc, než můj mladší brácha a ještě mladší sestřenice a dva bratranci, s kterými jsem pod dozorem babičky a dědy z matčiny strany trávil druhou půlku prázdninového srpna na naší chatě u Berounky. Vlastně jsem věděl o dění v naší zemi od začátku tohoto roku celkem dost. Zásluhu na tom měli zejména moji výrazně antikomunističtí rodiče. Hlavně na otcovy glosy ke zprávám v rádiu, televizi nebo novinách si živě pamatuji. Když si otec například přečetl „Dva tisíce slov“, mínil, že komunisti brzy půjdou do hajzlu, ač se ve výzvě říkalo, že nelze dělat demokratickou obrodu bez komunistů. 

„Rusové jsou tady!“ vysvětloval soused vyděšeně našim prarodičům. Zapnuli jsme tranzistorák a slyšeli zlověstné zprávy, co je hlasatelé vzrušeně a pohnutě volali do éteru. Tenkrát jsem z toho všeho vnímal, že se u Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze střílí, to bylo slyšet i z rádia, a že nevědí, jak ještě dlouho budou vysílat. Doplnil jsem si také okupanty o Poláky, Maďary a Bulhary. Pak jakýsi komunistický funkcionář přirovnal aktuální dění k 15. březnu 1939. Dnes vím, že to byl Alois Poledňák z předsednictva Národního shromáždění. Jeho jméno v narážce na polednový vývoj, který právě ukončila srpnová okupace, se na začátku normalizace stalo jádrem vtipu, že bude vystřídán Předledňákem. Z rádia jsme potom ještě uslyšeli hrát hymnu a v té chvíli nám v tranďáku došly baterie.

Děda začal nadávat. Nejspíš se cítil ztracen kvůli nečekanému odtržení od informací; jak si teď myslím. Na druhé straně jsem měl bez zpráv z rádia příležitost všimnout si babičky, která mi připadala vyděšená a zdrcená. Myslela si, že začíná třetí válka v jejím životě; jak mi později prozradila. Vlastně se z toho otřesu už nikdy pořádně nevzpamatovala a umřela pak začátkem listopadu v den svých dvaašedesátých narozenin.

Bez rádia děda ale nemohl vydržet, a tak se vydal do dva kilometry vzdáleného Nižboru pro baterie. Jako nejstarší vnuk jsem šel s ním. Urazili jsme asi půlku cesty po kraji silnice a najednou uslyšeli rachot a hukot, který stále sílil. Za chvíli už bylo jasné, že zdrojem toho hučení jsou silné motory a na začátku vesnice jsme je uviděli. Po silnici svažující se dost prudce k železničnímu přejezdu sjížděl jeden ruský tank za druhým. Sem tam se mezi nimi objevil transportér nebo náklaďák, některé táhly děla. Všechny tanky a vozy na sobě měly bílé pruhy. Asi je natírali v kvaltu, neboť barva byla často rozteklá. V otevřených poklopech tankových věží stáli vojáci. Další jsme viděli v transportérech a na náklaďácích. Na sobě měli jakési šedozelené hnusné, špinavé uniformy. Kolona celkově působila hrůzostrašně, ale vojáci unaveně až uboze, s kamennými tvářemi bez výrazu.

Tehdy bych nenašel slova, abych situaci popsal a jestli to dnes dokážu, zapříčinil fakt, že se mi ty obrazy natrvalo usadily ve vzpomínkách. Ruské tanky mě i dědu vystrašily. Hned jsme ustoupili ze silnice ke zdi prvního domu v obci a dobře jsme udělali, jelikož kolona za kolejemi odbočila vlevo, dál do Nižboru nejela, nýbrž zamířila někam po silnici, odkud jsme přišli. Tankové pásy za sebou nechávaly stopy vykousané do asfaltu a mě napadlo, že jsou to obrovští zlověstní slimáci, za nimiž se táhne odporný sliz. Koukali jsme na vojáky, zatímco oni se na nás buď vůbec nedívali, nebo si nás prohlíželi lhostejnými pohledy. Zakrátko bylo po všem a poslední tank nám zmizel z dohledu.

Po mostě přes Berounku jsme se dostali na prostranství před hospodou s kinem a před obchodem, kam jsme šli pro baterie, a tam se nám naskytla scéna, co dnes může vyvolat úsměv. Mezi lidmi, co všude postávali, se proplétali další vesničané s dvoukoláky a různými vozíky naloženými pytli brambor, balíčky mouky a jinými potravinami. Od začátku okupace uplynulo v té době tak deset hodin a ti lidé si už dělali válečné zásoby. Děda mi řekl, abych počkal venku a odešel do hospody. Za chvíli se objevil s krabičkou cigaret a zápalkami v ruce, nemotorně škatulku otevřel a zapálil si. Tehdy jsem ho spatřil poprvé v životě s cigaretou. Ještě pak na chatě vykouřil asi čtyři další a potom už nikdy až do smrti na cigarety nesáhl. Ty jeho cigarety tam zůstaly ještě několik dalších let. Pořídili jsme i zásobu baterií a vrátili se s nimi šťastně zpátky do chaty a děda mohl poslouchat. My, děti, jsme ale na rádio už kašlali.

Ačkoli nám babička přísně nakazovala, abychom se nikam nevzdalovali a hráli si kolem chaty, já s bráchou, starším bratrancem a dvěma kamarády z chat v našem údolí jsme se vypravili lesem ke starému rozvalenému bunkru předválečného opevnění, který v té době sloužil chatařům jako smetiště. Odpadky zaneřáděné zbytky pevnůstky se nacházely na kraji lesa na vysokém skalním výběžku nad tratí, silnicí a řekou. Když jsme je obešli, mohli jsme se usadit na vyčnívajících kamenech a pozorovat okolí.

Krajina v této části údolí Berounky vyhlížela jako vždy, mírná, utěšená, vlídná. Vlevo od nás na protějším břehu řeky malebná vesnička Stradonice. Ležela na rovině u paty příkré stráně, odkud se táhla vzhůru, vklíněná do úžlabiny ve svahu. Nad ní se rozkládala pole, co přecházela ze stráně do mírně zvlněné roviny. Nad ní se leskla ve slunci čára silnice, kde se najednou objevila kolona ruských tanků. Mířila ke Zdejcině, obci, v jejíž blízkosti se nacházela základna našeho raketového vojska. Další kolona se brzy zjevila na silnici pod námi. Teprve teď nám došlo, že Rusáci hledají právě tyto raketové základny. Druhá ležela totiž na našem břehu řeky kdesi za kopcem u vesnice Chýňava. Odtud se tam dalo dostat pěšky dlouhým romantickým údolím, souběžným s tím, kde jsme měli chatu.

Vtom jsme se lekli, že si nás osádka jednoho tanku všimla. Vojáci podezřele rozhazovali rukama směrem k nám a tvářili se hrozivě. Nejspíš to ale byla blbost. Rusáky jsme podle všeho nezajímali a my jsme z té výšky ani nemohli vidět, jak se titěrné postavy dole tváří. Jenže strach má velké oči, takže jsme se radši ze své pozorovatelny rychle zdekovali pod ochranu lesa.

Nicméně nám zvědavost nedala a vydali jsme se do lesního údolí potoka Výbrnice, co se podobalo kaňonu a jímž vedla cesta k vojenské základně v Chýňavě. Sestupovali jsme tiše klikatou cestičkou prudkým svahem a když už jsme byli skoro na dně údolí, vynořil se přímo před našima očima jeden ruský tank. Jestli zapadl do potoka, nebo se porouchal, to nevím. Stál nakřivo na kraji cesty a my jsme zmizeli za keř. Seděli jsme na bobcích a ani jsme nedutali. Dva vojáci něco u tanku kutili, další tři stáli rozmístění kolem s připravenými samopaly, jeden měl v hubě čvaňháka a očima pátrali v lesním porostu ve snaze mít okolí pod kontrolou, aby je někdo nemohl překvapit ze zálohy.

Teď jsme měli skutečně strach. Výrazy jejich tváří jsme nyní viděli doopravdy a nevěstily nic dobrého. Vážně vypadali, že jsou odhodlaní střílet, kdyby se někde něco šustlo. Snažili jsme se nepohnout, protože ve směru případného zašustění bychom byli určitě my. Právě mě napadlo, že naše obavy tam nahoře na skále nemusely být zas tak liché. Rusové tank nakonec opravili či vyprostili, naskákali do něj a brzy odjeli z údolí, kde zavládl opět mír. Když jsem si později všechno znovu přehrával v mysli, tehdejšímu ostražitému chování ruských vojáků se nebylo vlastně co divit. Kdoví, co jim jejich velitelé napovídali, nevěděli, kde jsou a co mohou od místních lidí čekat.

Můj otec přijel na chatu naší motorkou Ogar se sajdkárou dva dny nato a postupně nás všechny odvozil do Prahy. Musím uznat, že šlo o dost odvážný kousek. Nevím, jak to bylo při dalších jízdách, ale když vezl mě a bráchu, proplétali jsme se mezi ruskými kolonami tanků, jak jsme postupně jeden po druhém předjížděli. Bylo to skoro přízračné, když naše bezbranná motorka jela sevřená mezi dvěma pancéřovanými obludami s dlouhými kanóny, z kterých nás sledovaly nevlídné zkamenělé obličeje sovětských vojáků. Jenom tu a tam na nich byla znát únava a z očí problesko i cosi trochu člověčího, co signalizovalo, že jsou to také lidské bytosti.

Dnes leckdo vykládá, že to vlastně ani žádná agrese nebyla, že to nebyla ani okupace, protože Alexandr Dubček a další představitelé zpětně podepsali souhlas se vstupem vojsk a že to bylo všechno dopředu upečeno v komunistických stranách a Západ že to plně akceptoval. Celé období roku 1968 až do 21. srpna pak označují jen jako nějaký svár mezi stalinskými a reformními komunisty. To je ale pustá lež. Tehdy šlo o víc.

Byl jsem tenkrát sice nedospělý kluk, ale z popsaných letmých zážitků mi je jasné, že hlavně sovětští vojáci byli 21. srpna 1968 připraveni válčit a také by bez rozpaků bojovali a stříleli do lidí, kdyby se jim někdo postavil na ozbrojený odpor. Ostatně srpnová invaze pěti armád Varšavské smlouvy a jejich počínání v tehdejším Československu si skutečně vyžádaly řadu obětí na životech, a ještě víc vážně zraněných. Nejvíc jich bylo po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze.

P. s. Pro titulek jsem si vypůjčil název knihy Josepha Hellera „Něco se stalo“, svým způsobem mi připadá příhodný.