Jsme zbytečně moc informovaní?

Je známé pořekadlo – není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Ačkoli každý ví, že lidé často i lžou, tuto průpovídku má většina hluboko v podvědomí, což napomáhalo odedávna k šíření klepů, pomluv, nařčení a fám.

V časech, kdy hlavním zdrojem mainstreamových zpráv byl obecní hlásný s bubínkem na návsi, a alternativních zpráv treperendy (od německého slova Die Treppe – schody, kde tyto ženy často klepaly), bylo šprochů relativně málo, lidé se je dozvídali pomalu a jejich dosah byl poměrně omezený. V době internetu a sociálních sítí se nejrůznější šprochy však šíří od svého původce bleskově a lavinovitě a vypadá to, jako by ani neexistovaly žádné informační bariéry. Také zdroje informací jsou zdánlivě nekonečné. Nastal tedy kýžený ráj, kdy každý může čerpat z neomezených zdrojů, porovnávat jejich zprávy i věrohodnost zdrojů samých, a tím se dobírat skutečné pravdy? 

Jak se to vezme! Potíž je v tom, že ne každý je schopen pochopit smysl a význam všech zpráv, které se k němu dostanou, a ne každý má potřebné vzdělání, aby všechny zprávy dokázal zpracovat a vyhodnotit. Nemyslím tím jen erudici v příslušném oboru, kterého se určitá zpráva týká, ale také metodiku třídění informací a jejich zasazení do správných souvislostí. Člověk by si měl po přečtení, vyslechnutí či zhlédnutí nějaké informace vždy položit otázky: vím přesně, co jsem se právě dověděl, a má to význam pro mě? A teprve potom, když si na ně poctivě odpoví kladně, by si měl vytvářet názor. Je to sice nezřídka nereálný požadavek, ale člověk by se měl o jeho splnění aspoň pokoušet.

Jednu rovinu problému vystihla jistá lékařka, která vyprávěla, s čím se musí nyní v ordinaci potýkat. Řekla: „šest let jsem studovala medicínu, mám dvě atestace, dvacet let lékařské praxe, průběžně se stále vzdělávám a sleduji vývoj v oboru, a pak přijde pacient, který si přečetl něco za pět minut na internetu, a myslí si, že je chytřejší než všichni doktoři“. Děje se ovšem i něco jiného. Lidé se prostřednictvím internetu dozvídají různé pitomosti, které jim buď konvenují, nebo se někdy podobají jejich vlastním nápadům, a řeknou si – když mohou jiní, proč ne já. Dochází tak k jevu, že se blbci nejen přestali stydět za svou blbost, ale bez skrupulí ji šíří a urážejí se, když jim někdo řekne, že jsou hloupí. Dokázat blbci jeho blbost přitom nelze, neboť argumenty a důkazy buď nechápe, nebo apriori odmítá.

Co mám na mysli. Nedávno jsem udělal chybu, že jsem se bavil s jistým člověkem, který tvrdil, že politici nejsou potřební, že je stačí ignorovat a oni sami časem vymizí, a ptal se mě, proč si myslím, že politici potřební jsou? Odpověděl jsem, že otázka po potřebnosti politiků nedává smysl, neboť existuje politika, ať chce, nebo ne, a tu musí kdosi vykonávat. Buď lidé-občané přímo pomocí referend (přímá demokracie), nebo pomocí volených zástupců (zastupitelská demokracie). Dalšími možnostmi jsou pak absolutní monarchie (ty už prakticky neexistují), nebo různé formy diktatur. Reagoval na to tak, že politika existuje proto, že je většina lidí ochotna tento systém přijmout. On prý ale řízení státu nepovažuje bezpodmínečně za politiku, takže souhlasí s referendy či volenými zástupci, ale už nevidí nutnost, aby to vykonávali politici.

Co na to říct? Samozřejmě vím o existenci lidí, kteří odmítají stát jako takový. Nazývají se anarchokapitalisté, či tak nějak, a opírají se o různé filozofické a ekonomické koncepce. Otázka však nestojí tak, zda stát ano či ne? Každé společenství lidí už od pradávna bylo nějak řízeno a spravováno a mělo své vůdce. Ač se to nezdá, i tlupy lovců-sběračů měly svou vnitřní i vnější politiku, jen se to tenkrát tak nenazývalo a někteří členové tlupy se víc starali o její vnitřní potřeby, jiní o její bezpečí a další o kontakty s jinými tlupami, jen nebyli tehdy tolik specializovaní jako dnes. Dospěje-li člověk vývojem ale do fáze, kdy se ukáže státní uspořádání jako zbytečné, státy postupně zmizí. Nyní jsme na příkladu Evropské unie svědky pokusu vytvořit v Evropě stát-nestát a vidíme, s jakými problémy se tento projekt potýká. 

To jsem odběhl, abych ilustroval, že se v současnosti zejména díky internetu a sociálním sítím i takzvaní „obyčejní“ lidé dovídají i daleko větší pitomosti než ty, které jsem naťukl, a zabývají se otázkami, které by jim dříve ani na mysl nepřišly. Například, jestli se dá vykadit rakovina, jestli je Země placatá… Mnozí se ve větší míře, než tomu bylo ještě nedávno u nás, upínají k víře, k náboženství a církvi, v těchto končinách převážně katolické. Přečetl jsem si zde na téma návrat k víře diskuzní příspěvek. Praví se v něm, že pro „obyčejného“ člověka může být motivem příklonu k víře a náboženství (prý jedno k jakému) v tomto hektickém, nestálém a permanentně se měnícím světě hledání pevného bodu ve vesmíru, jistoty, pevné půdy pod nohama, protože nestálý, nejistý svět naší civilizace mu ji nepřináší. Naopak může ho stresovat a přinášet úzkost a strach z budoucnosti, ze zítřka...

Určitě je možné, že někteří onu jistotu v náboženství nacházejí, ale problém je, že se při střetu s jinou vírou a jiným náboženstvím chovají většinou nesnášenlivě. Za pozornost ovšem stojí formulace o hektickém, stále se měnícím a nestálém světě, který bere jistotu, a naopak přináší stres, úzkost a strach z budoucnosti, nebo hned ze zítřka. Svět a lidská společnost (kterou měl autor spíš na mysli) se permanentně měnily vždycky. Dnes se to děje v určitých směrech rychleji, a to hlavně vlivem prudkého rozvoje elektroniky, dalších technologií, vědy, výzkumu a souvisejících oblastí. A díky internetu, který je sám typickým produktem rozvoje technologií, se lidé o veškerém podstatném i méně podstatném dění dovídají téměř „v přímém přenosu“.

Avšak představa, že je vinou toho současný svět nestálejší než dříve a že by „obyčejný“ člověk musel trpět úzkostí a strachem ze zítřka, je problematická. Samozřejmě jde o to, s kterou dobou budeme současnost srovnávat. Celé dvacáté století se dvěma světovými válkami, studenou válkou, množstvím dalších ozbrojených konfliktů a sociálních revolucí lidem určitě žádnou „stálost“ a jistotu pro budoucnost nenabídlo. Jak to cítili obyčejní lidé v předchozích staletích, to dnes nedokáže už nikdo posoudit. Navíc praktické chování lidí dneška příliš nekoresponduje s tím, že by se nějak výrazněji báli zítřka. Kupují na dluh, berou si hypotéky, půjčky (mnozí se ani nestarají, z čeho je budou splácet), podnikají, budují si kariéry, vzdělávají se doma i v zahraničí, jezdí po světě s vědomím, že se mohou kdykoli vrátit… Záleží pochopitelně na tom, jaký kdo má přístup k životu.

V čem je ale život, dejme tomu, českého zámečníka a jeho rodiny v první pětině 21. století hektičtější (vzrušenější, prudší, horečnatější), než byl život zámečníka a jeho rodiny v první pětině 20. století? Když uvážíme, že před sto lety touto dobou končila I. světová válka, byla bída, drahota a zámečník nepatřil k privilegované vrstvě, měl se co ohánět se svou rodinou, aby se uživil, strach ze zítřka měl jistě větší a jeho dny byly určitě díky tomu hektičtější. Je ovšem pravda, že se tolik netrápil tím, co se děje ve světě, jestli mají pravdu zastánci stvoření světa, nebo evolucionisté, a zda by neměl své neduhy léčit spíš alternativně, než aby chodil k běžnému doktorovi, jestli mají třeba Katalánsko, Kurdistán, Palestina či Skotsko právo na vlastní stát, jak je to s kvantovou teorií všehomíra…

Začal jsem však tím, že prý není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu (jeho varianta zní - není kouře bez ohně). To se říkalo už i na začátku 20. století (a mnohem dříve), ale informační technologie nebyly na takové úrovni, aby efekt plynoucí z tohoto pořekadla, mohli zneužívat třeba autoři davových žertů, kdy někdo rozhlásí záměrně nějaký nesmysl, a baví se pak tím, kolik lidí mu na něj skočí. To jsou ale ty lepší příklady. S rozvojem internetu a sociálních sítí se nejen obrovsky zvětšila informovanost lidí a svoboda jejich projevů, ale současně se zmnohonásobily možnosti manipulace. Propaganda tak mohla vytvořit formy a způsoby, o nichž se jí dříve ani nesnilo. Situace dospěla tak daleko, že se člověk (v nadsázce) může svobodně rozhodnout spíš jen o tom, jaké manipulaci bude věřit.

Neodbytně se vtírá otázka: nepocházejí mnohé z našich strachů a stresů z toho, že jsme zbytečně moc informovaní a neumíme všechny informace roztřídit a zpracovat, protože na něco takového nejsme psychicky připraveni?