Sociální bubliny a Oriana Fallaci

Říkávalo se, že papír snese všechno a zároveň, že napsané platí. Dáme-li tyto dva výroky takto dohromady, vypadají jako oxymóron čili protimluv. Aplikujeme-li je však na internet, tak ten snese mnohem víc a neplatí tam skoro nic.

Faktem je, že internet hojně využíváme, mnozí prakticky denně, že se tam cítíme skoro jako doma, ale psychicky tento fenomén zvládáme těžko. Zvlášť u nás, když jsme byli, aspoň my starší, po léta z médií zvyklí na víceméně jednostranný proud informací a dezinformací od bolševického establishmentu k nám, lidu prostému. Dnes může každý sledovat, co je mu libo, psát, říkat ba i vysílat co chce, jak chce, kdy chce, reagovat na co chce, a to téměř neomezenou škálou forem a nikde záchytný bod, který by nám umožnil rozeznat pravdu od lži, fakta od výmyslů či úplných hovadin.

Sice se už objevují snahy o jakousi regulaci internetu, které jsou ale okamžitě nazývány minimálně jako cenzura, nebo rovnou jako nová totalita. Tím se ale teď nechci zabývat. Jisté je, že rozšíření internetu a sociálních sítí vedlo ke vzniku takzvaných sociálních bublin, respektive k jejich nárůstu a zvýraznění jejich role, protože lidé žili v sociálních bublinách odedávna, ale moc jim to nevadilo. Téma sociálních bublin a zejména jedné z nich – pražské kavárny, kterou zpopularizoval současný i budoucí prezident, otevřel před nějakou dobou ve svém článku zdejší bloger Jiří Turner. Čas od času se mě někteří lidé pokoušejí také nacpat do pražské kavárny.

To ale nemusejí. Do kavárny na kafíčko zajdu rád. Sem tam, čtyřikrát či pětkrát do roka. Ale že bych tam tlachal s názorově spřízněnými intelektuálskými, elitářskými kavárenskými povaleči? To nehrozí. Za posledních pět let jsem podobnou akci absolvoval jednou, a navíc to byl jen odvárek toho opravdového planého filozofování, taková žvanící rychlovka. Tohle ale kritici „pražské kavárny“ nejspíš nemají na mysli. Vlastně vůbec nevím, co si pod tím pojmem představit a ti kritici asi také ne. „Pražská kavárna“ je ostatně jenom nálepka k označení „nepřítele“ nebo aspoň skupiny, proti které se lze vymezit.

Sociální bubliny (v souvislosti s internetem filtrové bubliny) sice reálně existují, pokud se ale toho výrazu používá ve stejném smyslu jako slovního spojení pražská kavárna, stává se z nich opět jen nálepka, a to buď jako Kainovo znamení či Davidova hvězda, nebo jako svastika (hákový kříž), rudá hvězda, srp a kladivo. (Uvědomuji si, že Kain dostal od Boha své znamení z jiného důvodu, než z jakého nacisté označovali židy žlutou šesticípou hvězdou, ale z povědomí mnohých lidí se původní příčina označení Kaina vytratila.) Pokud se nad tím zevrubně zamyslíme, důvodem, proč internet jako interaktivní médium psychicky nezvládáme, nejsou sociální bubliny ani samotný internet, ale předsudky.

Alberta Einsteina kdysi řekl: „Je to ale smutné období, když je snadnější rozbít atom než zničit předsudky.“ Dnes je snadných daleko víc věcí, o kterých neměl Albert Einstein ani páru, ale předsudky existují stále, některé sice mizí, ale nové přibývají. Jedna skupina předsudků se týká islámu a muslimského světa vůbec. Občas se mi někteří lidé snaží připlácnout také nálepku sluníčkáře, nebo mě přirovnávají k žábě v hrnci studené vody, která se pomalu ohřívá, ale já si to neuvědomuji, až se v té vodě jednou uvařím.

Jestli ale chcete co vědět, mně vždy imponovala slavná italská novinářka a provokatérka, válečná reportérka Oriana Fallaci, a to i ve věci pohledu na islám. Fallaci byla známá svou nesmlouvavostí v přístupu k islámu. Jakýkoli dialog s islámskými zeměmi považovala za nemožný a tím pádem i zbytečný. Měla s islámem bohaté zkušenosti. Jako jediná žena dělala interview s šíitským vůdcem Íránu ajatolláhem Chomejním, dále s Palestincem Jásirem Arafatem nebo pákistánským prezidentem Zulfikárem Alím Bhuttem a kladla jim velmi ostré otázky. (To už jsem tady jednou napsal.) 

Jenže Oriana Fallaci byla zároveň ateistkou, jako Italka v katolické zemi kritizovala Vatikán a byla důsledně pravicová, odmítala komunistické režimy. I za to ji obdivuji. Jestliže si ale v souladu s ní myslím, že není možný dialog s islámskými zeměmi, neznamená to, že musím přikyvovat každému slaboduchému textu, který se třeba tady na blogu idnes.cz nebo jinde objeví, že budu adorovat Miloše Zemana, že chci, aby Česko vystoupilo z EU, že se přimknu k Rusku a Číně a budu nadávat na USA atd.

A víte co? Mě to nebaví. Radši půjdu se svou milovanou manželkou do kavárny oslavit její narozeniny. Do té kubistické kavárny, která se nachází v Praze v domě U Černé Matky Boží na rohu ulic Celetná a Ovocný trh. Tento dům je sám vrcholným dílem kubistické architektury u nás a byl vystavěn (stejně jako ta kavárna) podle návrhu skvělého českého architekta Josefa Gočára, jehož dílo rovněž obdivuji. Půjdu tam, dám si nějaké kafe, třeba zákusek, budu se příjemně bavit se svou vzácnou ženou a pak to zapiji vodou s bublinami, a na ty sociální bubliny, islám, pražskou kavárnu, komunisty, Zemana, blogery a všechny další věci a lidi, jež s tím souvisí, nebudu myslet.