Svoboda projevu je jistě hodnota, kterou bychom měli dobře střežit. Moci bez hrozby postihu napsat či říci, co cítím, projevit svobodně, beze strachu svůj názor, patří k základním právům člověka, v minulosti často upíraným.
Postulát uvedený v perexu platí, nebo by měl platit za všech okolností. Když jsem se nad svobodou projevu zamyslel v souvislosti se současnou českou vládní krizí, napadla mě řada znepokojujících otázek. Nedivím se tomu, že velké množství lidí pociťuje potřebu vyjádřit podporu té či oné straně, tomu či onomu politikovi, a komplementárně k tomu naopak opačnou stranu, protivného politika odsoudit, pomluvit, dehonestovat. „Protivného“ jsem napsal schválně. Myslel jsem tím, že určitý politik stojí proti jinému. To slovo má ale i jiný význam, v jakém je chápáno mnohem častěji.
Synonyma ke slovu protivný v tom častějším významu jsou – otravný, odpudivý, odporný, nepříjemný, ohavný, jdoucí na nervy, čili rozčilující. Za sebe mohu prohlásit, že mi jako takoví připadají prakticky všichni naši současní vrcholní politici. Vůbec ale nemám radost z toho, do jakého „finále“ dospěla politika současného prezidenta, premiéra a potažmo vlády celé, a v ní zejména ministra financí. Nynější krize a trapnost chování především tří jejích hlavních aktérů, které jsem uvedl jejich funkcemi, poškozuje český státy jako takový.
Ale zpátky ke svobodě slova. V dobách, kdy bylo toho základní lidské právo konstruováno a vznášeno coby požadavek vůči utlačovatelské moci, jeho strůjci jaksi automaticky předpokládali, že drtivá většina lidí beztak své názory projevovat nebude, respektive že nebude mít takovou možnost. Kde své názory také mohli lidé hlásat? Pouze v novinách, a kolik názorů se do jednoho vydání novin dostane, kolik jich tam redakce a vydavatel pustí? Bylo to sice hlavně technické, ale velmi citelné omezení, které s rozšířením nových médií padlo. Internet nám přiblížil spoustu krásných a zajímavých myšlenek (prostých) lidí, které nám dříve byly utajeny. Zároveň ale zpřístupnil bezpočet, přímo záplavu kravin, nesmyslů, ba rovnou, s prominutím, sraček.
Jenže nenávistné plivance, útočné, vulgární blití mi ani tak nevadí. Vlastně se mě nijak nedotýkají, spíš charakterizují své autory. Stejně tak mi nevadí upřímně vyjádřené názory, ačkoli s nimi nesouhlasím, nebo je považuji za mylné. Co mi ale leze na nervy, čili je mi to protivné, jsou různé nepřípadné spekulace, vydávané za názory. A těch se v souvislosti se současnou vládní krizí vyrojilo jako sršňů. Co tím myslím? Dejme tomu, že někdo podporuje prezidenta Miloše Zemana a majitele hnutí Ano Andreje Babiše a chce to vyjádřit tady na blogu. Zplodí článek, v kterém napíše, že Andrej Babiš nebyl odsouzen, obžalován, ba ani obviněn, a že se na něj tedy musí pohlížet jako na nevinného, a dále, že prezident může, ale nemusí člena vlády odvolat, jestliže ho premiér na odvolání navrhne. A prý že to chápe i podprůměrný student dálkového studia právnické fakulty.
V takovém textu je hned několik problémů. Jednak student právnické fakulty, ale i běžný člověk chápe zejména fakt, že vládní krize není totéž co soudní proces, a tudíž nepřichází otázka presumpce (předpoklad) neviny vůbec na přestřes. Za druhé, jaký prostor dává Ústava ČR prezidentovi, aby člena vlády neodvolal, když jeho odvolání předseda vlády navrhne? Ústava ČR, konkrétně článek 74 Hlavy třetí – Moc výkonná, praví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Nic víc, nic méně. Odvodit z toho, že prezident člena vlády na návrh premiéra odvolat nemusí, vyžaduje docela dost velkou kombinační a spekulační ekvilibristiku. Ale budiž, nechť si kdo chce, jak chce spekuluje. Ať mi ale pro Ježíše Krista Nazaretského i pro Matku Boží Sedmibolestnou netvrdí, že to musí být každému jasné!
Asi je to marné, ale snažně bych se přimlouval za to, aby každý prezentoval své myšlenky způsobem, který vyjadřuje to, čím jsou. Totiž, když píšu, že bych si přál, aby se cosi odehrávalo tak, jak mi to konvenuje, neměl bych své přání vydávat za obecnou pravdu, a ty, kteří to nechápou, bych neměl označovat, ať již implicitně nebo explicitně, za blbce.
