Vlastně je to spíš trapné, ubohé a smutné, co se v současnosti odehrává na naší politické scéně. Komedie je to však také. Už mě ani neinteresují momentální výroky a proslovy jednotlivých aktérů. Můžeme jen čekat, jak to dopadne.
Co mě však velmi zajímá, je to, jak se vůbec mohlo stát, že k něčemu podobnému došlo? To, že Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš (abych zůstal jen u tří hlavních) nemají co dělat na postech, kde právě jsou, bylo zřejmé už dávno. Mám zato, že to věděli podvědomě i lidé, kteří je vehementně podporovali a ještě stále podporují. Jak se zejména tito tři (ale i řada dalších) chovají v nastalé situaci, je jen logický důsledek dlouhodobé bídy naší politiky. Byli řádně zvoleni ve svobodných volbách, namítnou mnozí, a „vůle lidu“ je posvátná. Je třeba ji mít v úctě a respektovat ji. Teď se ale vkrádá otázka, sorryjako, co asi máme v nynějších událostech respektovat?
Fakta, že byl Miloš Zeman zvolen prezidentem, že parlamentní volby vyhrála ČSSD a dala se do spolku s velice silným, tehdy novým hnutím Ano, což vyneslo do funkcí premiéra Bohuslava Sobotku a ministra financí Andreje Babiše, mělo své jasné příčiny. Když se to vezme kolem a kolem, tak Miloš Zeman neměl v boji o prezidenta relevantního soupeře. Vlastně si počkal, až Česko vyčerpá svou chabou zásobu politických osobností, „ujal“ se role hlavy státu a zahájil v ní své neblahé působení. Patří nejspíš k zákonitostem, že po slabém premiérovi, jakým byl Petr Nečas, přijde premiér ještě slabší. Musí to tak být, aby se mohla objevit silná osobnost diktátorského typu. A tu přichází Andrej Babiš se svým hnutím Ano a s rétorikou, že všechen ten nihilistický marasmus, v kterém si každý krade, jak se mu zlíbí, všechen ten švajneraj vymýtí a zavede pořádek.
Něco mi to připomíná, jenom nevím co. Vlastně nepřipomíná, protože nastupující diktátor musí mít charisma, a nějak jsem si nevšiml, že by něco takového z Andreje Babiše zářilo. Že by si však náš národ většinově přál nějakého spasitele, vůdce, jakéhosi spravedlivého vládce, který odstraní všechny zlořády a bude držet na uzdě rozmařilé a hrabivé panstvo, to je myslím jasné. O čem jiném svědčí řeči, že Andrej Babiš vidí všem těm lumpům pod prsty, a proto na něj nyní pořádají štvanici ve snaze se ho zbavit a zastavit ho na cestě k očistě společnosti? To spoléhání se na spravedlivé vládce tady bylo odedávna. Je to už takový náš zvyk. Napřed císař František Josef I. se svým 68 let trvajícím panováním, pak Tomáš Garrigue Masaryk, který byl sice demokrat a humanista, ale autokratické prvky v jeho prezidentování nechyběly, a něco podobného si svým způsobem mnozí slibovali i od vlády bolševiků.
Nejlepší totiž je, když ten spravedlivý panovník povstane z prostého lidu, viz všichni ti Hloupí Honzové v pohádkách. Asi takhle. Když po listopadu 1989 padl u nás komunistický režim, všichni byli rázem bytostní demokraté a humanisté a přáli si svobodnou společnost, v níž se každý bude rozvíjet podle svých schopností a bude také sám za sebe odpovědný a život bude jedna krásná pohádka. Houby s octem. Jednak pohádky, jak už řečeno, takto nefungují. Jednak nikdo nevěděl, co svoboda a demokracie obnáší. Jednak takový systém nikdo ve skutečnosti nechtěl. Je sice nejlepší a nejzdravější, ale zároveň velmi krutý k těm, kteří neuspějí a nutí člověka tvrdě pracovat, činit rozhodnutí a nést za ně důsledky. Jenže u nás je v oblibě spíš písnička – My si dáme zahrát, on to někdo zaplatí...
Ten syndrom, že se má o nás někdo postarat a zatočit s gaunery, kteří okrádají poctivý pracující lid, je v těchto končinách hluboce zakořeněný. Aby si mohl dělat, co chce, aby mohl žvanit, co chce, to český člověk bere. Také ale chce natáhnout ruku, aby mu do ní někdo nasypal, a aby sypal spravedlivě všem stejně. Jenže důsledkem takových postojů je tragická komedie, která se na naší politické scéně právě odehrává, a nejen že nekončí, ale stále pokračuje a její rozuzlení je v nedohlednu...
