Pokusil jsem se napsat tři sonety, z nichž první je italského typu, další dva anglického typu, kterými jsem chtěl vyjádřit lehce zašifrovaně své pocity ze současnosti. Tak schválně, co jim řeknete.
O cestě, boji a útěku
Na dlouhou cestu zlákat se hned nechat,
jen jít a odhodit prachy, deprese,
trmácet se a za noci spát v lese,
chvíli se ploužit, pak zas do tmy spěchat,
být prostě šťastný, znovu volně dýchat,
opustit strachy, radovat se zase,
mít jenom boty, cíl žádný té mise,
lepší by bylo, než k mamonu čichat.
Prachy prý nesmrdí, často se říká,
ať od krve jsou, ať z hnoje pochází,
chlap má se rvát, z boje se neutíká,
to pravda je, však co se toho týká,
ten kdo uteče, zbaví se nesnází,
jak jen se prát, když v srdci vězí dýka.
Já chci jen...
Kdekdo chce štěstí, jistotu, lásku, klid,
já chci jen žít, to opravdu přeji si,
ať na dně třeba jsem, o čem chci smím snít
ať musím dělat, co jiný nemusí,
ať ráno kalné je, noc temná jak hřích,
ať žene mě povinnost jak koně bič,
ať prchám do světa od doteků tvých,
ať v chvatu od tvé duše ztratím klíč,
ať válčit s marností budu snad denně,
ať prach namete mi vítr do očí,
ať zchudnu a nic nemám víceméně,
ať z každého kouta běsy vyskočí...
Mohu-li žít, všechno zlé unesu rád,
s čistým srdcem budu šťasten umírat.
Cesta do světa
Doba je zlá pro skládání sonetů,
prachy a data jsou tím, co se teď cení,
na rýmování, jestli se nepletu,
chuť nikdo nemá, dnes na to čas není.
Co doma se uvaří, po tom štěk pes,
skvělé je jenom to, co má punc cizí,
vždycky to tak bylo, stejně jako dnes,
a kde je hrdost? Ta v závisti mizí.
Nestačí koukat se do světa, chci-li
být světový, dat soustu mít, peníze,
a strachovat se o ně každou chvíli,
navěky vše uhájit jen těžko lze...
Dát na sebe a přátel dobrých rady,
to asi cesta je – tam, jinde i tady.
